Materialismus a empiriokriticismus (4)

logo 4. LENINOVO ROZVINUTÍ MARXISTICKÉ TEORIE POZNÁNÍ

Otázky marxistické teorie poznání Lenin rozvíjí v prvních třech kapitolách práce "Materialismus s empiriokriticismus", zvláště pak ve druhé, v níž rozpracovává teorii poznání jako teorii odrazu. Z dalších částí práce se k teorii poznání přimyká šestý paragraf čtvrté kapitoly "Teorie symbolů" (čili hieroglyfů) a kritika Helmholtze".

 

Rozsah této učební pomůcky nám nedovoluje analyzovat otázky teorie poznání, jež Lenin v práci "Materialismus a empiriokriticismus" řeší v plné šíři, omezíme se proto pouze na ty, jež mají rozhodující význam a umožňují pochopit následující, z nich vyplývající. Za takové lze považovat:

a) teorie poznání jako teorie odrazu;
b) objektivnost pravdy, vztah absolutní a relativní pravdy;
c) role praxe v procesu poznání.

ad a) Teorie poznání jako teorie odrazu
Základy vědeckému řešení otázky poznání jako odrazu okol¬ního světa v lidském vědomí položili K. Marx a B. Engels. V.I.Lenin především v práci "Materialismus a empiriokriticismus" všestranně zdůvodnil a rozvinul marxistickou teorii po¬znání jako teorii odrazu. Odtud je také teorie poznání dialektického materialismu nazývána "leninskou teorií odrazu". Leni¬nem rozpracovaná teorie odrazu tvoří novou etapu ve vývoji teorie poznání dialektického materialismu.V čem spočívá podstata a metodologický význam leninské teorie odrazu? Lenin rozpracovával  teorii odrazu v boji proti různým formám idealismu  v boji proti různým formám idealismu a agnosticismu. Z dějin filosofie  je známo, že nejvyhraněnější formu mel agnosticismus D. Huma a I. Kanta, jejichž názory byly kritizovány již K. Marxem a B. Engelsem. Výrazně agnostický byl machismus, jehož kritiku pro¬vedl V. I. Lenin. V současnosti v machistických šlépějích kráčí neopozitivismus a existencialismus.V čem je rozdíl a naopak co mají společného agnosticismus Huma a Kanta na straně jedné a agnosticismus machismu na straně druhé? Hume odmítal nejen poznatelnost podstaty věcí, ale dokonce samotnou existenci věcí považoval za nedokazatelnou. Odmítal objektivnost kauzálních vztahů a tvrdil, že naše představy o příčinností jsou výsledkem návyků. Podle Huma známe pouze své počitky, avšak neznáme a ani nemůžeme znát, co je vyvolalo, co je příčinou jejich vzniku, ba co více, nevíme ani zde něco "za našimi počitky" existuje.Kant na rozdíl od Huma rozdělil vnější svět na "noumena" (věci o sobě), tj. svět existující mimo nás, mimo našeho vědomí a svět "fenoménů" (jevů), tj. transcendentní svět a tvrdil, že "svět o sobě" je  nepoznatelný,  není dostupný poznání, ale pouze víře. Při pokusu překročit svět jevů, a proniknout do světa "věcí o sobě" rozum upadá do neřešitelných rozporů (antinomií) a je tedy nucen omezit se na svět jevů. Lenin ukazuje, že Kant metafyzicky oddělil "jev" od "podstaty", počitky od toho, co je vyvolává a označil za nedostupné rozumu člověka všechno to, co leží za našimi počitky.Tak podle Kanta existuje nepřekonatelná propast mezi světem jevů a světem "věcí o sobě". Svět jevů je pak oblastí poznání vědy, zatímco "svět o sobě" je oblastí víry, náboženství. Sám Kant přiznává, že vědomě omezil vědu, aby uprázdnil místo náboženství. Nedůvěra ve schopnost rozumu člověka pronikat do tajemství přírody je charakteristickým rysem agnosticismu, jež je v rozporu se společenskou praxí. V. I. Lenin k tomu v práci "Materialismus a empiriokriticismus" poznamenává: "Každý tajemný, vyumělkovaný a vymudrovaný rozdíl mezi jevem a věcí o sobě je úplný filosofický nesmyl. Ve skutečnosti pozoroval každý člověk miliónkrát prostou a očividnou proměnu, při níž se z "věci o sobě" stává jev, "věc pro nás“ (s. 125). Žádných kantovských nepostižitelných "věcí o sobě" není. V procesu praktické činnosti lidé přetváří "věci o sobě" ve "věci pro nás", tj. věci ještě nepoznané ve věci poznané a využívané k uspokojování lidských potřeb.

Machisté ve své teorii poznání obhajovali rela¬tivismus. Odmítali hodnověrnost našich poznatků, pokládali naše poznatky za podmíněné, subjektivní a nikoli za odraz objektivního světa, tvrdíce, že máme co do činění pouze s počitky i jejichž hranice nemůže lidský rozum překročit. Lenin poukazuje, že machisté nedůvěřují našim smyslovým orgánům a popí¬rají to hlavní v počitcích, tj. jejich objektivní obsah. Tím také machisté oddělují subjektivní a objektivní.Lenin v díle "Materialismus a empiriokriticismus" zdůvodnil a rozvinul základní tezi marxistické teorie poznání o tom, že podstata poznání spočívá v odrážení objektivního světa, ve vědomí člověka. Na základě analýzy výsledků vědy a revoluční praxe Lenin přesvědčivě dokázal, že vědecké poznání je odraz skutečnosti, teoretické přetvoření, objektivní reality ve vědomí lidí a že bez teorie odrazu nemůže existovat žádná vědecká gnoseologie.Zásluhou V. I. Lenina je, že objevil všeobecnou platnost živé i neživé hmoty, vlastnost odrazu. "…je logické předpokládat, že každá hmota má vlastnost v podstatě příbuznou s čitím, vlastnost odrazu", (s. 94) Přitom Lenin rozhodně vystupuje proti ztotožňování odrazu s pociťováním. Uznání vlastnosti odrazu v neživé hmotě neznamená uznání "panpsychismu". V dějinách filosofie najdeme pokusy některých materialistů (Spinoza, G. Bruno, Robinet) připisovat schopnost pociťování nebo dokonce myšlení veškeré hmotě, tedy i neživá. Těmto názorům se dostalo názvu "hylozoismus" (hýlé – látka; zóe – život). Se stoupenci hylozoismu se můžeme setkat i nyní mezi některými přírodovědci. Tak například Pascual JORDAN (nar. 1902) připisuje psychické schopnosti atomům, ba dokonce i elementárním částicím, tj. elektronu, protonu, atp.Lenin v souladu s přírodovědními poznatky ukazuje, že veškerá hmota má vlastnost odrazu, avšak veškerá hmota není schopné pociťovat, vnímat či myslet. Neorganická hmota není s to pociťovat, ale je v ní možnost vzniku živé, tj. pociťující hmoty. Pokračuje, že "v jasně vyjádřené formě souvisí počitek jen s nejvyššími formami hmoty (hmota organická), a můžeme jen předpokládat, že v "základě samé stavby hmoty" existuje schopnost, která odpovídá počitku". (s. 44)

Schopnost myšlení je vlastní pouze nejvýše organizované hmotě, lidskému mozku. V. I. Lenin zdůrazňuje, že odraz jako obecná vlastnost, již mají všechny věci a jevy objektivního světa, se projevuje různě na různých úrovních vývoje hmoty. S rostoucí složitostí organizace hmoty se stávají složitějšími a dokonalejšími i procesy odrazu. Lenin ukázal, že lidská forma odrazu (tj. vědomí) se kvalitativně odlišuje od ostatních forem odrazu. Vědomí je nejvyšší, tvůrčí forma odrazu objektivního světa.Lenin ukazuje, že lidská forma odrážení objektivního světa není "mrtvé zrcadlení", pasivní nazírání, ale aktivní tvůrčí akt činnosti lidského myšlení, v jehož procesu je poznávána podstata věcí a jevů vnějšího světa. Myšlení člověka není prostým následováním pohybu předmětů a jevů, není jejich mechanickým odrážením, ale myslící člověk sám volí objekt odrážení, i prostředky k jeho zkoumání.Při rozpracování teorie odrazu věnoval Lenin značnou pozornost vztahu subjektivního a objektivního, jehož dialekticko-materialistická analýza umožňuje pochopit jednotu a protikladnost subjektu a objektu a ukázat shodu subjektivního odrazu s objektem. Ukázal, že vědomí je subjektivní odraz objektivního světa. Subjektivnost odrazu spočívá v tom, že počitky, představy, pojmy jsou výsledkem činnosti mozku, tj. existují v hlavě člověka, nemohou vzniknout bez člověka. Lenin vymezil počitky, pojmy jako "subjektivní odraz objektivního světa" (s. 122). To znamená, že počitky, pojmy nejsou samotné věci, ale jejich obrazy (kopie, snímky originálů) v hlavách lidí, avšak tyto obrazy mají objektivní obsah. Ideální obrazy věcí v poznávajícím subjektu vznikají na základě materiálních procesů probíhajících v mozku člověka působením vnějšího světa. Ideální tedy není nic samostatně existujícího, existujícího odděleně od hmoty. Hmota sama rodí ideální, duchovní produkty. Tuto skutečnost vyjádřil Marx následovně: "Ideálno není nic jiného než materiálno přenesené do lidské hlavy a v ní přetvořené". (Marx K.: Kapitál I, SNPL, Praha 1954, s. 50)

V.I.Lenin současně ukazuje, že věci a jejich obrazy (ideální) jsou protikladné: věci existují samostatné, nezávisle na subjektu, na jeho vědomí, jsou prvotní, zatímco jejich obrazy neexistují samostatně, nezávisle na věcech, jsou odrazem věcí, jsou druhotné. Protikladnost věcí a jejích obrazů je relativní, nelze je však ztotožňovat. Lenin v práci "Materialismus a empiriokriticismus" při kritice machismu ukazuje, že shodu obrazu a věci nelze zaměňovat za jejich totožnost. "Smyslová představa není vně nás existující skutečnost, nýbrž je jen obrazem této skutečnosti" (s. 117), a proto ani při sebepřesnějším odrazu nelze hovořit o totožnosti obrazu a objektu.V. I. Lenin nejednou upozorňoval, že teorie odrazu zkoumá proces poznání jako historický, složitý a dialekticky rozporný proces aktivního odrážení okolního světa a jeho zákonů ve vědomí člověka. Dialektické chápání procesu odrazu skutečnosti Lenin zformuloval ve svých "třech důležitých gnoseologických vývodech.“ (s. 105)

V prvním vývodu Lenin hovoří o výchozím předpokladu teorie poznaní dialektického materialismu,   o objektivnosti věcí a o jejich nezávislosti na vědomí. Analyzuje příklad s alizarinem, (barvivo dříve získávané z koření rostlin, v XIX. století uměle připravené  z  kamenouhelného dehtu), jež uvádí B. Engels a činí tento  závěr: "Věci existují nezávisle na našem vědomí, nezávisle na našem vnímání, mimo nás, neboť není pochyby, že alizarin existoval v kamenouhelném dehtu již včera a také je nepochybné, že jsme o této existenci včera nic nevěděli a žádné vjemy  tohoto alizarinu jsme nezaznamenávali.“ (s. 105)V druhém vývodu Lenin formuluje kardinální tezi dialektického materialismu o principiální poznatelnosti světa a vyvrací subjektivistické  konstrukce agnostiků: "Rozhodně není a nemize být žádný zásadní rozdíl mezi jevem a věcí o sobě. Rozdíl je jen mezi  tím,  co je poznáno a tím,   co ještě není poznáno a filosofické výmysly o tom, že existují zvláštní hranice mezi tím a oním, o tom, že věc o sobě se nachází "na oné straně"   jevů (Kant) nebo že je možno a nutno ohradit se jakou¬si filosofickou přehradou od problému světa, nepoznaného ještě v té či oné  jeho části,  ale existujícího mimo nás (Hume) – to vše je holý nesmysl, Schrulle, vytáčka,  výmysl". (s. 105)Ve třetím vývodu Lenin hovoří o dialektice pro¬cesu poznání, o jednotě teorie poznání a materialistické dialektiky: "V teorii poznání, jakož i ve všech ostatních oblastech vědy nutno myslit dialekticky, tj. nepředpokládat,  že naše poznání je hotové a neměnné, nýbrž zkoumat,   jakým způsobem z nevědění vzniká vědění, jak se neúplní, nepřesné vědění stává úplnějším a přesnějším.Jakmile přijmete stanovisko, že lidské poznání se vyvíjí z nevědění,   zpozorujete, že milióny příkladů, prostých jako objev alizarinu v kamenouhelném dehtu, milióny pozorování nejen z dějin vědy a techniky,  ale i z všedního života kohokoli ukazují člověku přeměnu "věcí  o  sobě" ve  "věci pro nás", (s.105)Lenin při  charakteristice cesty poznání ukazuje, že poznání se ubírá od  jevu k podstatě, tj. od poznání světa jevů, ležících na povrchu skutečnosti,   k poznání světa podstatných vztahů a zákonitostí vývoje objektivní  skutečnosti. Přitom podstata věcí  není  poznávána najednou, ale po určitých etapách. Poznání postupuje "…od jevu k podstatě, od podstaty prvého, abych tak řekl, řádu k podstatě druhého řádu atd. bez konce." (Lenin V.I.:  3pisy,  Sv.   38,  SNPL, Praha 1960, s. 259)Pohyb poznání od jevů k podstatě věcí probíhá podle slov Lenina "od živého nazírání  k abstraktnímu myšlení a od něho k praxi – taková je dialektická cesta poznání pravdy, poznání objektivní reality". (Lenin V.I.;  Spisy,  Sv.  38,  SNPL, Praha 1960, s. 175)Leninská teorie poznání vědecky dokazuje, že lidské poznání je nevyčerpatelné, stejně jako nevyčerpatelná je i objektivní realita. Není hranic, za něž by lidské poznání nemohlo postoupit. Celý objektivní  svět  se nachází v neustálém pohybu, vývoji. Stejně tak i lidské poznání  je objektivní proces pronikání lidského rozumu do podstaty věcí, jevů a procesů objektivního světa.Leninská teorie odrazu ukazuje, že poznání se neustále rozšiřuje a prohlubuje. Lenin pak zvláště požadoval, aby byla ve vědě věnována pozornost především prohlubování znalostí, pronikání do hloubky  procesů a jevů, s cílem jejich využití ve prospěch člověka.

Ad b) Objektivní, absolutní a relativní pravda
V.I.Lenin všestranně rozvinul také teorii pravdy, odhalil dialektiku objektivní, absolutní a relativní pravdy, tj. zí¬skání poznatků o předmětech a jevech objektivního světa.Leninská teorie odrazu dokazuje, že vědomí adekvátně odrážející vnější svět nám poskytuje objektivní pravdu, tj. takový obsah našich představ,  našich poznatků o okolním světě, který nezávisí na člověku ani lidstvu. To znamená, že objektivnost pravdy nezávisí na epoše, jak tvrdil například Bogdanov. Na epoše závisí pouze stupeň, úplnost pravdy, poznání objektivní reality. Lenin ukázal, že obsah pravdy je vždy objektivní neboť  jejím zdrojem je objektivní svět.Machisté objektivní pravdu odmítali a hlásali v teorii poznání relativismus a subjektivismus. Tak například Bogdanov tvrdil, že "pravda je ideologická forma – organizující forma lidské zkušenosti“ (s. 126) Nevědeckost a subjektivismus takovéhoto tvrzení je evidentní. Je-li pravda pouze ideologickou formou, pak nemůže být pravdy nezávisle na subjektu, na lidstvu, neboť jinou ideologii než lidskou neznáme. "Bogdanovo popírání objektivní pravdy je agnosticismus a subjektivismus". (s. 126)

Lenin dále pokračuje: "je-li pravda organizující formou lidské zkušenosti, nemůže být pravdivým tvrzení, že země existovala  mimo  jakoukoli lidskou zkušenost," (s. 127) "Je-li pravda pouze organizující forma lidské zkušenosti, pak je ovšem pravdou i učení, řekněme, katolicismus. Neboť není nejmenší pochyby, že katolicismus je "organizující formou lidské zkušenosti. Bogdanov sám pocítil do očí bijící falešnost své teorie a je velmi zajímavé pozorovat, jak se snažil vybřednout z bažiny, do které se dostal." Začal totiž tvrdit, že pravda je to, co má "obecnou platnost", co je "přijímáno všemi lidmi" nebo alespoň většinou lidí. Tedy pravdivé je nakonec to, co tvrdí většina. V dějinách vědy však najdeme (navzdory "Bogdanovu tvrzení) nemálo takových případů, kdy pravdu neměla většina, ale naopak menšina, či dokonce jednotlivec.Poznání, jehož cílem je dosažení objektivní pravdy, je takový dialektický proces, v jehož průběhu lidské poznání je vyjadřováno ve formě relativní a absolutní pravdy. Lenin ukazuje, že v dialektickém materialismu mezi nimi neexistuje nepřekročitelná hranice, že absolutní a relativní pravda vyjadřuje stupeň úplnosti, podmíněnosti a přesnosti objektivní pravdy. Ukázal, že naše poznatky nevyjadřují objektivní pravdu najednou, úplnou, zcela vyčerpávající, ale postupně, částečně. Absolutní pravda se skládá z pravd relativních a vyjadřuje takové poznatky, které nemohou být dalším poznáním vyvráceny (mohou však být dále prohlubovány, rozšiřovány, upřesňovány). Například leninské vymezení hmoty jako objektivní reality, existující mimo a nezávisle na lidském vědomí, teze o prvotnosti hmoty a druhotnosti vědomí, atp. jsou takovými "věčnými pravdami", které jsou ověřeny společenskou praxí, které nemohou "zastarat", ztratit svoji platnost.

Pokud jde o poznání okolního světa, potom "Člověk nemůže zachytit = odrazit = zobrazit veškerou přírodu, v úplnosti, v její "bezprostřední totalitě", může se k tomu jen věčně přibližovat, vytvářet abstrakce, pojmy, zákony, vědecký obraz světa atd. apod." (Lenin V.I.; Spisy, Sv. 38, SNPL, Praha 1960, s. 184)
Člověk nemůže plně a vyčerpávajícím způsobem aktuálně poznat objektivní svět proto, že svět je nekonečně mnohotvárný, je v neustálé změně, pohybu a vývoji. Lenin považoval absolutní pravdu především za nejdůležitější jádro našich poznatků. Odha¬lujíc dialektickou spjatost absolutní a relativní pravdy nejednou zdůrazňoval, že v relativní pravdě, jelikož je objektivní jsou vždy zrnka pravdy absolutní, že hranice mezi absolutním a relativním odrazem skutečnosti  jsou pohyblivé. "Je tedy lidské myšlení svou povahou schopné podávat a podává nám absolutní pravdu, která se skládá ze souhrnu pravd relativních. Každý stupeň ve vývoji vědy přidává nová zrnka do tohoto souhrnu absolutní pravdy, ale hranice pravdy každé vědecké poučky jsou relativní, neboť jsou rozšiřovány či zužovány dalším růstem vědění," (s. 139) Potvrzením této Leninovy teze je newtonovská klasická mechanika a kvantová mechanika. Takové principy newtonovské mechaniky jako stálost masy, absolutnost prostoru a času selhávají v mikrosvětě, kde se částice pohy¬bují nesrovnatelně rychleji než makrotělesa. Avšak principy newtonovské mechaniky nezastaraly, ony platí i nadále, avšak pro oblast makrosvěta a nikoli universálně, jak se domnívala newtonovská věda.

Při charakteristice dialektiky poznání objektivní pravdy Lenin dále ukázal, že z hlediska dialektického materialismu jsou relativní hranice přibližování se k objektivní absolutní pravdě, avšak nepodmíněné je to, že se k ní neustále přibližujeme.Lenin rozlišuje principiální rozdíl mezi dialektickým materialismem, uznávajícím absolutní a relativní pravdu a absolutním relativismem, jejž obhajovali machisté jako základ své teorie poznání. Relativismus se zastavuje u relativnosti našich poznatků. Avšak uznání jenom relativního v našem poznání, říká V. I. Lenin, znamená odmítání jakékoli objektivnosti. Takovýto plochý relativismus vede k subjektivismu a sofistice. Relativismus je příznačný i pro současné subjektivně idealistické filosofické systémy jakými jsou neopozitivismus a pragmatismus, odmítající objektivní a absolutní pravdu.Ke škodě věci, absolutní pravdu odmítají i někteří současní přírodovědci. Absolutisací relativnosti našich poznatků o objektivním světě dospívají k subjektivně idealistickým pozicím v gnoseologii.Materialistická dialektika moment relativnosti obsahuje, avšak neredukuje se na něj. "Materialistická dialektika Marxova a Engelsova v sobě nepodmíněně zahrnuje relativismus, ale neredukuje se naň, tj. uznává relativnost všech našich znalostí, ale ne v tom smyslu, že by popírala objektivní pravdu, nýbrž v tom smyslu, že hranice, jak daleko se naše vědění přibližuje k této pravdě, je historicky podmíněná." (s. 141) Z řečeného je zřejmé, že relativnost uznávaná dialektickým materialismem nepopírá objektivnost pravdy, ale naopak přibližování se k ní.

Každý stupeň lidského poznání je ohraničen dosaženou úrovní rozvoje výrobních sil společnosti a úrovní veškerého poznání.Uznání objektivní a absolutní pravdy, jakož i kritika relativismu mají značný význam v boji proti odpůrcům marxismu-leninismu. Buržoasní  filosofy následují  i současní revizionisté, kteří rovněž odmítají existenci objektivní a absolutní pravdy a stírají tak rozdíl mezi pravdou a omylem.V důsledku odmítání objektivní a absolutní pravdy, pravicoví revizionisté považují za relativní a zastaralé i základní teze marxismu-leninismu o nutnosti socialistické revoluce, diktatuře proletariátu, vedoucí úloze strany atd. Každému marxistovi však  je  jasné, že nejsou a ani nemohou být "národní marxismy", jako nejsou a nemohou být různé pravdy o témže jevu v přesně vymezených vztazích. Pravda je objektivní, sám život,  společenská praxe odděluje pravdu od omylu. Marxismus-leninismus obsahuje objektivní pravdu,  pravdu ověřenou společenskou praxí, jež v sobě jako své momenty zahrnuje stránky absolutní a relativní.Vážné nebezpečí představuje také dogmatismus, který z metafyzických pozic vystupuje proti všemu novému. Zastaralé teze označuje za neměnné,  absolutně pravdivé.

Dogmatikové ignorují národní zvláštnosti v revolučním procesu, absolutizují obecné principy marxismu-leninismu,  čímž ho přeměňují v soustavu dogmat. Pro teorii i praxi jsou škodlivé jak pravicové tak i levicové úchylky od marxisticko-leninské gnoseologie.ad c) V. I. Lenin o roli praxe v procesu poznáníV teorii poznání dialektického materialismu rozhodující role přináleží společenské praxi: "Hledisko života, praxe, musí být prvním a základním hlediskem teorie poznání", (s.147) Lenin ve "Filosofických sešitech" tuto tezi dále rozvíjí následujícím způsobem: "Praxe je výše než (teoretické)    poznání, neboť má přednost nejen obecnosti, nýbrž i bezprostřední skutečnosti.“ (Lenin, V.I.: Spisy, Sv. 33, SNPL, Praha 1960, s. 214)Marx a Engels, kteří poprvé včlenili praxi do teorie poznání, označili ji za nejúčinnější způsob vyvracení agnosticismu. Zdůrazňovali, že otázka, zda je či není naše poznání identické s okolním světem, řešená mimo praxi je scholastika. Praxe je mnohostranná činnost jak výrobní, tak i sociální, jejímž výsledkem je změna přírody, společnosti i samotného člověka. Praxe je východiskem, hybnou silou, konečným cílem i kriteriem poznání. Praxe udává směr lidskému poznání, pro¬niká všemi stupni poznání objektivní reality, celý proces poznání, od samého počátku až do konce. Jak živé nazírání, bezprostřední vnímání skutečnosti prostřednictvím smyslových orgánů, tak i abstraktní (logické, rozumové) myšlení člověka nemohly vzniknout a vyvíjet se pouze v důsledku působení vnějšího světa, ale především v procesu praktického působení člověka na okolní svět. Jinak řečeno, praxe zahrnuje jak smyslové vnímání, tak i abstraktní myšlení. Lenin v této souvislosti poznamenává, že "…veškerá živá lidská praxe vtrhuje přímo do teorie poznání…" (s.198). Bez praxe nelze rozlišit pravdu od omylu. Všechny lidské poznatky, jejich pravdivost nebo nepravdivost je ověřována praxí a jenom praxí. Jiného kriteria k ověření pravdy není (prostředky logickými se pravda  dokazuje, nikoli ověřuje!).

V. I. Lenin zdůrazňuje, že "objektivní správnost svých idejí, pojmů, poznatků a vědy dokazuje člověk svou  praxí." (38/192)Machisté, jakož i ostatní idealisté buďto odmítají rozhodující roli praxe v procesu poznání nebo hledají kritérium pravdivosti našich poznatků pouze ve sféře lidského vědomí. Praxi staví mimo teorii poznání, mimo vědu vůbec. V. I. Lenin ukazuje, že "pro Macha jsou… praxe a teorie poznání dvě zcela rozdílné věci…" (s. 143)Navíc  ještě Mach tvrdil, že ve vztahu k vědě  jsou všechny naše počitky i  soudy rovnocenné a proto nelze říci, že by existovala fakta skutečná a fakta iluzorní. Snažil se to dokázat následujícím způsobem: "Tužku,  kterou držíme před sebou ve vzduchu, vidíme jako rovnou; ponoříme-li  ji šikmo do vody, vidíme  ji lomenou. V tomto případě pak říkáme: tuž¬ka se zdá být lomená, ale ve skutečnosti je rovná. Ale co nás opravňuje k tomu, abychom jeden fakt prohlašovali za skutečnost a druhý vůči němu snižovali na zdání", (s. 142)V duchu takovýchto sofismat Mach formuluje následující závěr: "Mluvíme-li v těchto případech o zdání, má to smysl z hlediska praktického, nikoli však vědeckého.

Právě tak nemá smyslu z vědeckého hlediska otázka,   jež  je často kladena,  zda existuje svět skutečně, či zda je  jen naší ilusí, pouhým snem. I nejnesmyslnější sen je faktem jako každý jiný.“ (s. 142-143) Tak je podle Macha pro vědu lhostejné, zda skutečný svět existuje nebo  je pouze naší ilusí, poznáváme-li skutečný svět nebo pouze svoje subjektivní prožitky. Lenin k takovémuto Machovu závěru poznamenává: "Jen co je pravda, faktem bývá nejen nejnesmyslnější sen, ale i nejnesmyslnější filosofie. Seznámíme-li se s filosofií Ernsta Macha, nemůžeme o tom pochybovat." (s. 143)

Mach se snaží nahradit praxi teorií "prospěšnosti", "úspěchu". Avšak prospěšnost či úspěch machisté chápali jako cosi nezávislého na tom,  odráží-li poznání objektivní skutečnost či ne. Lenin dokazuje, že dialekticko-materialistické pojetí praxe jako kritéria pravdivosti poznání je nesmiřitelné s pojetím machistickým: "Pro materialistu "úspěch" lidské praxe dokazuje, že naše představy jsou v souladu s objektivní povahou věcí, jež vnímáme. Pro solipsistu znamená "úspěch" vše to, co je mně zapotřebí v praxi, přičemž je dovoleno praxi posuzovat odtrženě od teorie poznání." (s. 144)Machistické, tj. subjektivně idealistické chápání kriteria pravdivosti jako "prospěšnosti" nachází své stoupence i v současné buržoasní filosofii. Tak například pragmatismus v duchu machismu odmítá objektivní a absolutní pravdu a praxi zaměňuje za prospěšnost. Vše, co přináší prospěch a užitek je pak pravdivé. Lenin upozorňoval, že pragmatismus je také oporou náboženství, neboť pragmatickou intepretací pravdy a jejího kriteria se dá "zdůvodnit" i nábožensky" mysticismus. Jestliže je totiž "prospěšné" (samozřejmě pro vykořisťovatelské třídy) ohlupovat masy náboženskými dogmaty, potom jsou pravdivá.

Dialektický materialismus dokazuje a tisíciletá praxe potvrzuje, že pravdivost poznatků není určována prospěšností nebo výhodností, ale tím, nakolik adekvátně odráží okolní svět. Tedy kriterium pravdy není závislé na lidském vědomi, ale má objektivní charakter. Praxe jako kritérium pravdy má dialektický charakter. Lenin v práci "Materialismus a empiriokriticismus" ukazuje, že praxe jako kriterium pravdy má absolutní i relativní význam, že je kriteriem určitým i ne¬určitým. "Ovšem přitom nesmíme zapomínat, že kriterium praxe, jak to vyplývá z povahy věci, nemůže žádnou lidskou představu nikdy ani úplně potvrdit, ani úplně vyvrátit. I toto kritérium je natolik "neurčité", že nedovoluje lidským znalostem, aby se proměnily v  "absolutno", ale zároveň je tak určitá, že nesmiřitelně potírá všechny odrůdy idealismu a agnosticismu". (s. 147)

Praxe jako kriterium pravdy má absolutní význam v tom smyslu, že je jediným prostředkem k ověření pravdivosti našich poznatků. Bez praktického ověření nelze označit za pravdivou žádnou tezi, zákon či  teorii. Pouze  poznatky ověřené společenskou praxí možno  považovat  za pravdivá. Ta či ona  forma socialistické revoluce je jedině správnou cestou přechodu od kapitalismu k socialismu. Je ověřena společenskou praxí, stala se objektivní pravdou.Relativní charakter praxe spočívá v tom, že praxe nemůže absolutně úplně potvrdit nebo vyvrátit na každé z etap historického vývoje všechny poznatky. Praxe sama se totiž vyvíjí také. Praxe je závislá na podmínkách, místě i čase, v jejichž rámci se pravdivost  získaných poznatků ověřuje. To vše do určitého  stupně omezuje praxi jako kriterium pravdy.V. I. Lenin při kritice machistické teorie poznání formuluje také principiální  rozdíl mezi machistickou a marxistickou gnoseologií: "Marxova teorie je objektivní pravda a z toho plyne jediný závěr: půjdeme-li po cestě Marxovy teorie, budeme se přibližovat objektivní pravdě stále víc a víc (aniž ji kdy vyčerpáme); půjdeme-li kteroukoli jinou cestou, můžeme dospět jen a jen ke zmatku a lži." (s. 148)

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *