Gándhí

logoV čem vlastně tkvělo fluidum muže, o němž je řeč? Jak mohl doslova uhranout miliony a miliony lidí, že se vydaly na pochod plný těžkých bojů a přitom zvítězily bez meče, bez pušky, bez tanků a bombardérů nad mocí, která právě těchto věcí měla plné arzenály?

Představoval pouze přísně asketického člověka, jehož výstřednosti v chudobném obleku, vegeteriánství, půstech a prostém způsobu života působily přitažlivě magnetickou silou na národ, který již tradičně uctívá posvátné podivíny? Nestal se nakonec nejvýznamnějším reformátorem indického života, myslitelem a politikem, jehož význam daleko přerostl hranice Indie a samotné Asie?

gandhi1Fakta o jeho životě

Móhandás Karamčand Gándhí, zvaný Mahátma (Veleduch), se narodil 2. října 1869 ve státě Gudžarát v rodině bohatého obchodníka. Studoval v Ahmadábádu a pak v letech 1888 až 1891 práva v Londýně. V té době byla Anglie v době pozdní, ale nicméně stále ještě bohaté, kvetoucí viktoriánské éry, centrem říše, nad kterou nezapadalo slunce. Zpočátku se této zemi velmi obdivoval. Dokonce chtěl být právě jako angličtí gentlemani ze City. Nosil obleky podle nejnovějšího střihu, chodil tančit, navštěvoval koncerty a učil se řečnit. Ostatně proč ne, vždyť se chystal na kariéru advokáta. Ale postupem času sám dospěl k poznání, že dobře padnoucí sako a schopnost brilantní konverzace nemohou být pravou vizitkou skutečného muže. Vycítil, že ta spočívá jedině v charakteru. Snad to bylo i zásluhou nahodilé skutečnosti, že právě v Londýně objevil Bhagavadgítu aneb Zpěv vznešeného, nejskvělejší literární perlu staroindického eposu Mahábhárata, jež se mu stala kompasem v dodržování nejvyššího mravního kodexu. Po studiích se vrátil do Indie a v dalším období pak provozoval advokátní praxi v Bombaji. Avšak neměl žádné valné úspěchy, teprve až v roce 1893 dostal nabídku jedné indické společnosti, aby jejím jménem řešil jakýsi právní případ v Jižní Africe. Tam na vlastní kůží poznal rasismus, když ho cestou ve vlaku z Durbanu do Pretorie bílí spolucestující vyzvali, aby opustil kupé a odešel do vagónu se zavazadly, nebo když ho v dostavníku udeřil do obličeje běloch, protože odmítl sedět na zemi u jeho nohou, anebo když ho na ulici hlavního města zcela bezdůvodně strčil bílý policista do jízdní dráhy, kde ho zkopal.

A tak se stalo to, co si mladý Gándhí o sobě jistě nikdy nepomyslel, že by totiž měl někdy někde vystoupit na nějakém veřejném shromáždění. Bylo to v Pretorii, posluchači se skládali z tamních Indů a jako téma své řeči si nemohl vybrat nic aktuálnějšího než obranu proti rasové diskriminaci. Jeho rady tehdy byly stručné, prosté a logické. »Buďte jednotní, nehleďte na náboženské rozdíly, věnujte pozornost osobní hygieně a učte se anglicky."

Nezůstalo jen u obrany před rasismem. Indové v Jižní Africe, zejména v provincii Natal, kde Gándhí žil se svou ženou a dvěma dětmi, se velice rychle přesvědčili, že v mladém právníkovi zřejmě dříme ještě jiný, mnohem vyšší talent. Žasli nad jeho schopností pohotově a naprosto věcně analyzovat problém, jak je spjat s jejich každodenními problémy, jak je nezištný, protože za tuto veřejnou aktivitu odmítá vzít sebemenší odměnu, a to hlavní, že nikoho nenutí do války na život a na smrt, ale naopak vždy a všude propaguje nenásilné způsoby. Na pořad dne se dostalo volební právo indických přistěhovalců v Jižní Africe, stejně jako daň – tedy záležitosti, kterými rasisté Indy doslova dusili.

gandhi2Búrská válka

Velkou životní zkušenost přinesla Gándhímu burská válka, kterou v letech 1899-1902 vedli Britové proti jihoafrickým burským republikám s cílem včlenit je do britské koloniální říše a získat tak přístupy k bohatým nalezištím zlata na transvaalském Randu. Postoj Gándhího byl tehdy zvláštní, ale odpovídal jeho taktice. Búrové, potomci nizozemských přistěhovalců (založili roku 1652 Kapské Město a posléze republiku Transvaal a Oranžský svobodný stát), byli v menšině, vedli boj proti Londýnu, který utiskoval i Gándhího rodnou Indii, a měli tudíž jeho sympatie. Avšak Britové si zase získali podporu jeho střízlivého rozumu. Své indické krajany nabádal, aby pochopili, že právě v této válce »máme ojedinělou šanci získat svobodu a blahobyt jako členové britského impéria, a to tím, že pomůžeme Britům ve válce všemi prostředky, které máme k dispozici."

Proto předložil britské správě návrh postavit oddíl indických dobrovolníků, ale nikoliv s puškou v ruce, nýbrž se zdravotnickými nosítky a brašnou první pomoci. Bylo to tehdy moudré rozhodnutí. Ačkoliv se Indům po burské válce i po bojích s povstalci z kmene Zulu roku 1906 dostalo všelijakých poct a medailí, na jejich celkovém postavení menšiny se nic nezměnilo. Proto se 11. září 1906 uskutečnila v Johannesburgu velká veřejná schůze Indů ze všech oblastí Transvaalu, na níž Gándhí formuloval svoji hlavní doktrínu. Pojmenoval ji satjágraha, což ve volném překladu znamenalo »triumf pravdy silou duše a lásky«. l když šlo o zásadu nenásilí a neubližování, vůbec to neznamenalo žádnou filozofii zbabělé nečinnosti, nýbrž naopak aktivitu a boj za práva utiskovaných. Jak Gándhí uvedl: »Vsatjágraze není ani nejvzdálenější myšlenka ublížit protivníkovi, ale satjágraha vyžaduje přemožení protivníka vlastním utrpením.«

Bouře první světové války Gándhího zastihla doma, v Indii. Ale dlouho mezi svými nepobyl, protože si zkušenosti z Jižní Afriky opět zopakoval, tentokrát v mnohem větším měřítku. Odjel s Indickým sborem na bojiště západní Evropy, kde působil zase jako velitel sanitní jednotky. Po návratu z války se znovu vrhl do veřejné činnosti. V roce 1919 se ujal vedoucího místa ve straně Indický národní kongres (založené roku 1885) a v následujících letech vyhlásil svou doktrínu zápasu za samostatnost Indie nenásilnou cestou. Gándhí a jeho stoupenci i nadále prosazovali nenásilí, odmítali spolupracovat s Brity a zaměřovali se na tak zvaný konstruktivní program, který zahrnoval výrobu tkané látky po domácku, boj proti kastám ve společnosti, za zlepšení vztahů mezi hinduisty a muslimy a úsilí o šíření hindštiny jako dorozumívacího jazyka mezi různými indickými národy.

Boj za nezávislost Indie

Gándhího aktivity byly ovšem britskými úřady ocejchovány jako »rozvratné« a v roce 1922 ho Britové odsoudili k šestiletému vězení. Ale po dvou letech byl ze zdravotních důvodů propuštěn na svobodu. Gándhí se do veřejného života vrátil až v roce 1929. Tehdy totiž boj za nezávislost nabýval nových obrátek v souvislosti s přípravou nové ústavy pro Indii. Indický národní kongres vyhlásil novou kampaň občanské neposlušnosti. Vlastně ji odstartoval Gándhí, když se v březnu 1930 vydal na proslulý »solný pochod« na protest proti solnému monopolu koloniální vlády v Indii. Se svými nejbližšími stoupenci, jichž nebylo víc než osmdesát, po třídenním pochodu z Ahmadábádu dorazil do přímořské vesnice Dándí, kde si symbolicky nabral hrst soli na mořském břehu. Akce měla obrovský ohlas a kampaň občanské neposlušnosti se rychle šířila. Ale britské úřady nespaly. Tvrdě zasáhly a Gándhí byl opět uvězněn. V roce 1932 byl Gándhí znovu zatčen a již potřetí žalářován. Nevzdal se a opět hledal cesty.

gandhi3Přitom dvakrát přistoupil k trýznivým hladovkám, ohrožujícím jeho život, aby vyburcoval svědomí veřejnosti doma i ve světě. V roce 1944  byl  britskými   úřady  znovu vsazen do vězení, již počtvrté, ale opět brzy byl ze zdravotních důvodů propuštěn.

Ačkoliv se Gándhí dožil splnění svého snu a hlavního cíle snažení stamilionů Indů – odchodu Britů a vzniku samostatné nezávislé Indické republiky (15. srpna 1947) – nepodařilo se mu dosáhnout jednoty hinduistů a muslimů. Přesto prožil velký život. Stal se prorokem svobody a získal moc nad miliony lidí svou mimořádnou svatostí a mimořádným heroismem.

„Je to osvobozená duše,“ prohlásil Rabíndranáth Thákur v roce 1921 a dodal: »Kdyby mne někdo škrtil, volal bych o pomoc. Kdyby byl napaden Gándhí, jsem si jist, že by nevolal. Usmíval by se na útočníka, a kdyby měl zemřít, zemřel by s úsměvem."

Romain Rolland o Gándhím

"Nešel jsem ke zdrojům náměsíčné Indie pouze proto, abych živil svůj kosmický sen, přenesl jsem tam také své evropské starosti, strašidlo války, která zpustošila pláně Západu a nepřestávala se potulovat kolem kostnic. Až velice dobře jsem věděl, že bohyně pomsty a kletby Lítice se krčí u hlav hrobů, odkud stoupal rudý kouř prolité krve. A měl jsem úzkostné přání postavit proti nim hráz svrchovaného rozumu… Myslel jsem, zeji nacházím ve zjevení, kterého se mi roku 1921 dostalo od malého svatého Františka Indie, Gándhího. Přinášel v záhybech svého hrubého šatu slovo, které mělo osvobodit od budoucích vražd, vášnivě věřil a plnými džbery do té víry přiléval.«

Atentát

Po sedmadvaceti letech, 30. ledna 1948, se tato zlověstná předtucha velkého indického poety bohužel do puntíku naplnila. Stalo se to v hlavním městě Dillí. Tehdy půstem vysílený Gándhí, opřený o své vnučky, pomalu kráčel k místu, kde na jeho kázání čekalo asi tisíc příznivců. Jednoho z nich však takto označit nešlo. Jmenoval se Náthurám Vinájak Gódsé. Byl to šéfredaktor časopisu Hindu mahásabhá, sice vzdělaný bráhman, ale náboženský fanatik. Když se Gándhí přiblížil, Gódsé se vynořil ze zástupu a poklekl, jako by mu chtěl vyjádřit úctu, ale namísto toho se mu v ruce zableskla pistole. Třeskly tři rány. Dvě z kulek zasáhly přímo srdce. Strnulý dav pak byl už jen svědkem neuvěřitelného výjevu. Gándhího tvář se rozjasnila úsměvem. Z jeho rtů splynulo jen tiché »hé, Rám – ó, Bože!«

Následujícího dne doprovodilo Mahátmu na jeho poslem‘ cestě na Rádžghát, pohřebiště králů na březích řeky Jamuny, milion lidí. Jeho tělesné pozůstatky byly vloženy na hranici santálového dřeva, kterou, jak káže obyčej, zapálil Gádhího syn Rámdás. O dvanáct dní později byl popel Otce národa vhozen do soutoku řek Gangy, Jamuny a mytické Sarasvatí u města lláhábádu.

Zdeněk RUDLER

Magazín Haló noviny

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *