DVACET LET POD DIKTATUROU DRAVCŮ (10)

Již dvacet let proděláváme krutou zkoušku, kterou nám naprogramovaly dějiny. Jsme drcení ve dne v noci, všude a neustále. Režim, který do naší země podvodným způsobem vlezl, vyplňuje všechny prostory bytí, a není možno před ním utéct. Každá absurdnost má příslušnou příčinu vzniku.

Modernisté, jako lidé Obrysů, nic nevědí o skrytých pramenech života, a nejsou sto naslouchat příkazů přítomné chvíle. Když je chaos, vždycky se najdou vlezlá individua, která toho dovedou využít. Vede jek tomu touha po vyniknutí, vyšvihnutí se na politické vysluní. Kariérista žije příliš chudým vnitřním životem, a je proto náchylný k výstřednostem. Ke komunistům se přihlásil sice dobrovolně, avšak ne kvůli tomu, že by chtěl bojovat proti stávajícím absurdním poměrům, nýbrž aby z toho něco získal. A když to nejde, pak se snaží pomlouvat všechno, co mu v jeho úsilí brání. Jako příklad může posloužit pokus jisté skupiny pseudoteoretiků smířit dva protichůdné světonázory: komunistický a antikomunistický. „Nové alternativy" číslo 2. uveřejnily ztřeštěný nárys F. Stoklasy, jehož podstata vězí ve svádění členů KSČM, aby neotáleli s rozštěpením a rozředěním strany v tzv. „straně pluralitní levice". Píše: „Politická strana reprezentující jen ideologicky úzký proud levicového myšlení by dnes byla trvale odsouzena k okrajové roli. Jestliže v podmínkách sociální struktury industriální modernity byla nositelkou vize sociálně spravedlivé společnosti strana ideologicky a třídně přesně vymezená, pak v podmínkách sociální struktury postindustriální společnosti může takovou vizi efektivně pěstovat a prosazovat pouze strana pluralitní levice, schopná najít společného jmenovatele svobodného levicového myšlení. A to je věc identity i odpovídajícího názvu ". Vytýká straně, že v tomto směru ustrnula a zůstala na půlcestě. Prý „stále ještě není rozhodnuta, zda chce být stranou ideologicky sevřenou, nebo stranou široké demokratické levice, stranou kovaných marxistů, nebo stranou, ve které má místo ten, kdo marxistou není, ale touha po lidštějším a spravedlivějším světě je mu blízká". Název „komunistická" se mu nezdá, neboť „voličům komunismus strana nenabízí", a prý název uspokojuje pouze touhu po tradici spojenou s vizí, o jejíž uskutečnitelnosti lze mít „vážné pochybnosti". A navíc "dnes není komunismus politickým programem KSČM", a proto identita strany by měla odpovídat identitě „demokratické socialistické strany pluralitní levice, informační strany diskuse, fungující jako otevřené fórum všech proudů levicového, solidárního a humanistického myšlení" !

Jedná se o záměr zničující: strana by se měla rozplynout v sociální demokracii. Maně se nabízí otázka: kde se vzal tento zmatek? No kde, je odedávna známo, že na jistém stupni část členů strany ochabne, a není sto jít už se stranou dál. V uvedeném případě se jedná o opakování něčeho, na co upozorňoval Engels, když psal, že „omezení lidé chtějí všechno smíchat do neurčité kaše v jednom hrnci". „Modernisté" prohlašují, že mají ta nejlepší předsevzetí – avšak dobrými předsevzetími je dlážděna cesta do pekla. Tím se nemíní to, že by strana nemohla po určitou dobu podporovat jiné vpravdě levicové strany při postupech, které přinášejí lidem a národu bezprostřední výhody, nebo znamenají pokrok ve smyslu politické svobody. Cíle strany vycházejí z objektivních, krátkodobých i dlouhodobých potřeb. Cíl je reálný jen tehdy, jestliže strana také disponuje materiálními nebo ideovými nástroji.

Modernisté by měli jasně odpovědět na otázku: kdo by bojoval, nebýt světonázoru, v osamělosti bez stranickosti ? Nač by bojoval, kdyby nevěřil, že musí obhajovat nejvyšší ideály a že pro ně se musí snažit zvítězit?

Úmysl „post-marxistů" likvidovat stranu, nemá pod sebou reálný podklad. Komunistická strana je natolik soudržná, a je tak hluboce v povaze a myšlení českého národa zakořeněná, že jí její rozbíječi mohou způsobit leda takový úbytek, jako v Ezopově bajce psi řece, kterou si usmysleli vypít. A na druhé straně nám ukazuje hloubku hluchoty k výzvě doby, a intenzitu otupělosti svědomí u „moderních teoretiků" strany. Je projevem jejich vědomostní mizérie, neinformovanosti o tom, že Marx nepokládal komunismus za „stav, který by měl být nastolený, ale jen za hnutí, které zruší současný stav ", a pravil, že „podmínky tohoto hnutí vznikají z nyní jestvujících předpokladů. "

Postkomunisté si vytýčili úkol uhníst profil strany tak, aby se přeměnila na stranu „informační", nikoli akční. Je přitom zajímavé, že „informátoři" nechávají stranou odpověď, kdo by v případě, že by se takový přerod udal, garantoval informační kvalitu dějů. Je obecně známo, že informační přesvědčivost v rozhodující míře determinuje rozumnost, čestnost, světonázorová orientace příslušné instituce či jednotlivce. Strana, která se nestará ani o objektivní zákony a potřeby, ani o prostředky k jejich realizaci, obsahuje v sobě jednostrannost s politickým dobrodružstvím. Víme, jak tzv. levicoví sociálně demokratičtí předáci vynalézají dezorientující klišé, která mají zastiňovat ukrutné vztahy mezi vykořisťovateli a vykořisťovanými -jako např. „sociální partnerství" , „sociální Evropa" apod. Pokud se jim daří takovými formulemi čelit tomu, aby vykořisťovaní bojovali o pracovní příležitost, vedli boj za spravedlivou mzdu, pak dosáhli „informační efektivnosti", a to přesto, že jejich motivy jsou lidu nepřátelské. Ne, komunistická strana má zájem o šíření pravdy, snaží se z různých možných hesel volit taková, která jsou zároveň nejúčinnější a nejpravdivější. A vracet se k staré, sociálreformistické kvalitě by byl zločin na bojovnících za společenský pokrok.

Postmarxističtí modernisté setrvávají na povrchu věcí, květnatě , a tudíž i povrchně, „vysvětlují" to, čemu sami nerozumí. Mluví o „straně dialogu ". Ale copak KSČM odmítá dialog? Jsou to právě oni, kdo se vyhýbá dialogu. Námitky veřejně ignorují. Pro marxisty je však dialog metodou zkoumání, zachycování složitých politických a světonázorových problémů , komunikace s jinými stranami je pro marxisty způsob získávání zkušeností. Post-marxisté se ovšem omezují na popis věci, zásady pokládají za pouhou zátěž, která jim ztěžuje jejich teoretické „novátorství"; materialismus i idealismus, dialektiku i positivismus mají pro ně stejnou hodnotu, a tak jaký div, že ve svých „teoretických vynálezech" preferují popis před výkladem.

Člověka překvapuje jejich neinformovanost o tom, že Marx si říkal, že je komunista a straně, kterou vytvořil, dal název komunistická – což je logické, uvážíme-li, že podle něj „komunismus je hnutí, které má zrušit současný stav". To byl i důvod, proč své první programové dílo pojmenoval Manifest komunistické strany – běžně zvaný Komunistický manifest. A pokud se jedná o údajné „ztrátě bytí" komunistické strany, pak to nelze chápat jinak, než jako zlomyslný blud. Smysl bytí komunistů u jejich strany se stále zvyšuje. I když, nebo právě proto, že atmosféra je nasycená divokým antikomunismem, zklamáním lidstva ze ztráty socialistických vymožeností, strachem ze ztráty zaměstnání, útisku a nejistot. Prozatím se straně nepodařilo dohmátnout na atraktivnější umístění v žebříčku veřejného zájmu a vlivu, avšak poctivý komunista by měl právě proto ještě více přemýšlet A konal, aby mohl přispět k tomu, aby mezi veřejností více narůstal zájem o komunistickou stranu a její program. Není to úkol lehký, uvědomíme-li si, že zvyky lidí jsou udržovány dílem pověr a dílem osobních frustrací, a po prohře socialismu touha lidí po solidně zajištěném životě byla zmařená. Zdá se, že nemalá část komunistů ztratila i hlavu. Podobně jako mezi masami, i mezi komunisty začal se fixovat pocit nicotnosti a vysílení. Je známo, že v rozvířené a kolísavé situaci člověk jedná podle svého charakteru. Někoho frustrace stimuluje krustu, zdokonalování svého kritického myšlení, k politické aktivitě, někoho přemáhá touha co nejrychleji osvobodit se z útlaku, u někoho tyto atributy jsou potlačeny na delší dobu, avšak jen u mála lidí se neprojevuje v té či oné míře nevole vůči existujícímu režimu. Analýza dějin člověka a společnosti zjišťuje, že toužení po spravedlnosti a pravdě je věčnou vývojovou tendencí. Lidská přirozenost je dynamická : člověk není obyčejná loutka, která by se nechala donekonečna řídit šňůrami nepříznivých okolností a bezohledných sígrů. Komunisté, protože jejich politika je založená na snaze zdokonalovat vztahy lidí ke světu, učit je aktivně se zmocňovat života, nikdy neztratí smysl své existence.

Ze stejnojmenného materiálu PhDr. Ivana Hlivky, DrSc. (2009), pokračování