DVACET LET POD DIKTATUROU DRAVCŮ (9)

logoJiž dvacet let proděláváme krutou zkoušku, kterou nám naprogramovaly dějiny. Jsme drcení ve dne v noci, všude a neustále. Režim, který do naší země podvodným způsobem vlezl, vyplňuje všechny prostory bytí, a není možno před ním utéct. Každá absurdnost má příslušnou příčinu vzniku.

6. Bludařství pseudoteoretiků

Podle pravidla rozumu by politické a ekonomické zvraty, které probíhají v zemi a ve světě, měly stačit na to, aby vědci, politici, všeobecně intelektuálové, měnili a zdokonalovali své názory na svět a podle toho usměrňovali i své aktivity. Ale chyba lávky: nebylo tomu tak v minulosti, a není tomu tak ani v přítomnosti. Do učebnic dějin bude snad navždy zakódováno, jakou nesmírnou škodu přináší nejednotnost pokrokových hnutí, roztříštěnost ducha jejich.vůdců, anarchie jejich vůle. Jako příklad lze uvést situaci, která nastala ve straně českých komunistů v 60. letech, a která přetrvávala po dlouhá léta až do konce let osmdesátých ( a přetrvává do jisté míry dodnes). Zmatky, projevující se koncem 80. let, se děly do značné míry díky chybám některých špičkových funkcionářů, když se nechali obklopit jakousi ochrannou zdí, sestavenou z podružných, nezpůsobilých individuí, která měla střežit jejich nepřístupnost. Přemohla je fixní idea, že komunismus potřebuje právě je, aby ho vykládali a hnětli po svém – někteří si ho začali pomaloučku i přivlastňovat. To do značné míry oslabovalo jejich ostražitost a odvahu. V hlavách se jim, pravdaže, neustále rodily rozmanité plány a kombinace, jež byly hlavním smyslem jejich života, jenomže v poklidné situaci se jim jakoby zdálo, že všechno se hýbe pouze díky jejich činům. Avšak stačilo, aby se zvedlo hromobití, vzbouření, rebelie, aby se masy rozohnily a pohnuly, nastala chvíle pravdy: klam byl už nemožný a ze sebevědomých vůdců se stali nešťastníci a slaboši.

Podle mínění velkého znalce dějin, filozofa G. Hegela, lidstvo se z dějin nikdy nepoučí. Kupodivu jeho slova potvrzují svými teoretickými kopanci někteří nynější „teoretici". Je již dobře známo, jak se někteří z nich pokoušejí „modelovat" nemodelovatelné – budoucí socialismus. Nedochází jim, že socialismus není nehybný stav, který by bylo možno vtěsnat do nějakého vy fantazírovaného schématu. Možná, že někdo namítne: vždyť Marx s Engelsem koncipovali svou teorii i přesto, že se nemohli opřít o ověřené předpoklady. Jistě, ale na základě zkoumání materiálních základů kapitalismu v různých zemích a v konkrétním čase. Marx detailně v Kapitálu analyzoval zákony, podle kterých se kapitalismus vyvíjí. A co dělají naši „teoretici"? Bez těchto atributů vymýšlejí pojmy, odvozují je z myšlení – což je idealismus.

Podobně to je i s jejich prognózováním. Dnes do třídy vědeckých prognostik (předpovědí), nespadají prognózy, které se nezakládají na vědecké analýze zkušeností (na to pseudoteoretici jaksi zapomínají). To znamená, že předpovídání, tím spíše modelování, musí předcházet hluboké studium současné i předchozí etapy společenského vývoje. Pouhé popisy a domněnky nemohou mít objasňující, ani upotřebitelnou výši. Nedosahuje-li něco úrovně bázového podkladu pro stanovení cíle společenského vývoje, nemůže to být pokládáno ani za návod na používaní za účelem aktivizace strany, a tím spíše formulace stranických dokumentů, usnesení, rozhodnutí, nařízení. Lenin ne náhodou zdůrazňoval, že „důmysl desítek milionů tvůrců vytváří něco nesrovnatelně vyššího, než je i ta nejgeniálnější předpověď".

Teoretické nepatřičnosti, jež během desítek let podlamovaly zdraví strany, zdá se, ani dnes nejsou zcela pominuty či zapadlé. V 60. letech stranu tříštila ideově zmatená a pletichářská seskupení, jež pod devízou „socialismus s lidskou tváří" spřádala záludné projekty. Tato iluze se doposud nachází ve výzbroji poblouzněných intelektuálů. Lze se setkat s názorem, že „pražské jaro" bylo „nádherné" (viz např. Obrys-Kmen, 28/09, s. 2.) Zkrátka, obdiv Západu je pořád módním talismanem mudrlantů, kteří si nedali tu námahu prokouknout podfuk hnacích sil rozruchu. To, že se jednalo o aktivity zakuklených travičů socialismu, by zjistili třeba z dokumentu uveřejněného 16. srpna 2003 v Právu. Z dokumentu lze vyčíst, že „socialismus s lidskou tváří" mělo zabezpečovat několik jednotek žoldnéřů a velký počet západních turístů-agentů. Ovšemže, fakta dráždí disidenty, a z této příčiny se snaží popřít fakt, že Jaro" 68 a „listopad" 89 byly články jednoho řetězu.

A tak vzniká otázka: kdo kanalizoval podvratné síly do jednoho proudu. Nu kdo! Přece západní ideologické centrály, které spojovaly „starou" a „novou levici", trockístická, anarchistická a jiná hnutí, a nalinkovaly jim úkol: obluzujte masy iluzí o „konvergenci" (sbližování) socialismu a kapitalismu. Logiku tehdejšího pohybu, snad až na odborníky na antikomunistické pletichy – nikdo neprozkoumal a nevysvětlil. Diskuse však začaly: například o tom, proč nejaktivnějšími články hnutí byli studenti a intelektuálové, kteří přece vykořisťováni a utiskováni nebyli. Někteří diskutéři v této souvislosti připomínají Kantův postřeh, že tyto vrstvy jsou ze své podstaty nakloněné ke „kritickému rozumu", někteří zároveň poznamenávají, že požadavky a hesla, s kterými vycházeli do ulic, byly právě z těchto dvou důvodů rozmazané a nekonkrétní, a nemohly být návodem na zdokonalování socialismu. Kupříkladu výhrada proti „odcizení" kopírovala ideový arzenál antisocialistické „nové levice" a odtamtud pochází i hesla o nutnosti reformování komunistické strany tak, aby nebyla „spoutávána doktrínami marxismu-leninismu". Tento blud setrvává mezi „euro-komunisty", jež mají za to, že není třeba příliš si všímat cíle, že jde hlavně o to, uspokojovat osobní potřeby. E. Bernstein prohlásil: „cíl není ničím, hnutí však vším". Svůdné pravidlo pro ideové rozpustilce, což? Ne, studenti byli strženi do dobrodružství, které nebylo, a ani nemohlo být, jejich dobrodružstvím. V listopadu si bezstarostně zazpívali, zahulákali, zacinkali klíči, kdy už bylo o všem rozhodnuto jinde. Rvačky, do kterých se zapletli, nebyly jejich bojem.

Překvapivých věcí je hojně: třeba to, že značnou část odštěpenců tvořili příslušníci takzvaných „dělnických kádrů", jež se dostali díky svému původu na univerzitní studia. Aspiranti na vyšší příčky vynikali sebevědomím, demonstrativními projevy věrnosti „straně a socialismu". Jistota, s kterou se vrhli do plnění životního plánu, byla sice dravá, ale přitom i vrtkavá. Byla založena na touze za každou cenu uniknout z prostředí, ve kterém si byl každý s každým rovný. Tato sobecká vypočítavost mnohé z nich podnítila v krizovém období k dezerci k ideovým protivníkům, s nadějí, že se tak posunou „někam výš". „Oddanost straně a socialismu" byla najednou hozena do splašek.

Stojí zato o tom mluvit? Nesporně stojí, uvážíme-li, že se setkáváme s názory, že ve straně má zvítězit „moderní" ideová a politická orientace, s vymýšleným odůvodňováním, že prý „ v díle klasiků nelze dost dobře hovořit o nějaké vyčerpávající a trvalé definici socialismu (citát je přesný – viz Haló noviny z 19.6.2006), a proto si skupina oficiálních „teoretiků" stanovila historický úkol: zformulovat model socialismu 21. století. Stylizovat se ovšem má s „vyloučením stranické kazajky". To je ale komedie, neboť nenajdeš svobodnější „teoretiky", nežli jsou progresivisté. V tisku mají dostatek možností prokazovat svou ideovou vrtkavost, a naopak dosti možností taková privilegia svým kritikům zhatit. Obávají se, aby nebyly veřejně posuzovány motivy, které je vedou k zatracování minulosti. Znesnadnilo by jim to řešit osobní dilema: být, či nebýt komunistou, odsuzovat, či neodsuzovat vlastní minulost.

Trapasů produkují zatraceně. Po pravdě řečeno, nezmiňuji se o těchto problémech proto, že by mi bůhvíjak záleželo na domýšlivcích, nýbrž proto, že mi záleží na čtenářích, kteří jejich absurdity čtou, a v dobré vůli věří, že stranický ideolog je tím pravým svědkem a průvodcem na cestě k lepší budoucnosti.

Ze stejnojmenného materiálu PhDr. Ivana Hlivky, DrSc. (2009), pokračování

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *