DVACET LET POD DIKTATUROU DRAVCŮ (11)

logoJiž dvacet let proděláváme krutou zkoušku, kterou nám naprogramovaly dějiny. Jsme drcení ve dne v noci, všude a neustále. Režim, který do naší země podvodným způsobem vlezl, vyplňuje všechny prostory bytí, a není možno před ním utéct. Každá absurdnost má příslušnou příčinu vzniku.

7. Socialismus začíná dnes

„Socialismus lze přirovnat k poli, ležícímu úhorem: přijde čas, a začne metat do nových klasů". Cenné a aktuální mudrosloví, vyjadřující víru v příchod příznivější budoucnosti, očekávání, opřené o vysoký stupeň pravděpodobnosti, že vytoužený socialismus nastane. Svědčí o tom, že pokud společenská skutečnost lidí neuspokojuje, činí si lidé naději na změnu. A socialismus je reálná naděje, která předjímá potenciální vývoj v budoucnosti. Jak řečeno, efekt ústupu socialismu není jednoznačný, spíše dvojznačný: na jedné straně se dostavil efekt regresivní, jelikož uvolnil prostor nepřátelům pokroku, na straně druhé efekt progresivní, protože vytvořil situaci, která pobízí lidstvo, aby se vzpamatovalo, procitlo z letargie a sebeuspokojení. Žijeme tudíž v době plné rozporů, potenciálně výbušné. Skutečně: na první pohled jakoby se vytvořily poměry, které jsou příznivé pro ekonomickou a geopolitickou rozpínavost globálního kapitálu, avšak jen na první pohled, neboť při hlubším proniknutí pod povrch světových dějů zjistíme, že vývoj je ve skutečnosti obrácený. Ultraimperialistická politika se ocitá ve slepé uličce. Imperiální ideologie se dostává do stavu vyčerpanosti, jež se zřetelně projevuje ve stále větším deficitu stoupenců a přízně mezi světovou veřejností. A nejen to. Kapitalismus spěje do stadia, ve kterém mu budou národy světa stále naléhavěji předkládat účty ze škod, které napáchal a páchá. Vývojový trend se odklání od neoliberálních mýtů – ve stále větším počtu zemí sílí tendence kontrolovat trh a brzdit vlnu privatizace. Dosud se nikdy a nikde tak jasně neodhalila reakční substance kapitalismu, jeho lačnost po ždímání člověčenstva. Na všech kontinentech proto lze sledovat narůst spektra opozičních sil. Imperialistům zbývá spoléhat se na to nejhorší: na sílu zbraní a násilné nastolování režimů, které budou muset ve své činnosti respektovat příkazy svých poručníků. Jak dlouho to může trvat ?

Pokrokoví činitelé začínají přemýšlet, jak bude rekonstruována společnost. Přibývá hlasů, že by se měl obrodit socialismus. Že všechno nezpochybnitelné se bude muset řádně posoudit a naložit s tím podle pravidla moudrosti. Ne, ne všechno, co bylo prohráno, bylo dobré, avšak platí i opak: všechno progresivní, co zbylo z minulosti, a je nyní vulgárně reakčními i nereakčními mluvky zatracováno, může posloužit jako stavivo lepších zítřků.

Jeden zírá, jak houževnatě kapitalismus musí bojovat o svou existenci. Síly, které mají za úkol jeho existenci prodloužit, až k nevíře ochabují, a léčitelé nenalézají spolehlivý prostředek na konsolidaci jeho zdraví. Vývoj kapitalismu opravdu nevěští nic dobrého. Nezapírají to ani konzervativní osobnosti. Třeba význačný britský vědec F.S.Meyer ve své publikaci Vzpoura proti revoluci dvacátého století otevřeně připouští, že ,je možné, že západní civilizaci zbývá již jenom několik generací; možná že již nyní žijí příslušníci její generace poslední". Sledovat manévrování reformistických teoretiků je totéž, jako sledovat pomatence, doporučujícího pokračování po staré cestě, která nikam nevede.

Marxisté se nu situaci dívají z jiného zorného uhlu – usuzují, že krize signalizuje, že historický zápas „kdo s koho", bude pokračovat dál a na vyšší rovině. Svět jako by se stával rtuťovitým chaosem plným protikladu, ve kterém neexistuje nehybné společenské bytí. Skutečný marxista se vždycky snaží zkoumavým pohledem postihnout budoucí tvář světa, nalézt zákony jeho dalšího formování; snaží se též uhádnout směr a způsob přestavby světa.

Jaká že je perspektiva českých zemí? Odhadnout přesný čas jeho obrození se nedá. Nelze odhadnout dobu trvání kapitalismu, třebaže jedno je již jasné: jeho úsilí o obnovu rovnováhy světa kapitálu se neobejde bez úsilí o ještě intenzivnější zbídačování nejchudších národů. Národům se žije hůř a hůř, návrhy na řešení krize připomínají spíše zoufalství, než optimismus. Další vývoj zcela určitě dokáže, že pomocí dílčích reforem se kapitalistickým zemím nepodaří nadlouho své ekonomické postavení stabilizovat, překonat krize a nezaměstnanost. Kdyby kapitalisté skutečně dovedli odvracet krize a nezaměstnanost, pak by byl kapitalismus věčný, a to je nemožné. Reality to dokazují. Opatření, která jsou přijímána, nemají za cíl nic jiné, než prohlubovat lidské utrpení. Bude se zvyšovat spotřební neschopnost stále větší části obyvatelstva, právě to, co je, řečeno slovy Marxe, „vždy konečnou příčinou všech skutečných krizí ". Úřednické záchranné plány problémy kapitalismu nevyřeší. Nerespektují základní fakt – že se jedná bankrot celého kapitalistického systému a že kapitalistická kalamita vězí v jeho mravní ubohosti a podlosti. V tom, že mu schází mravní zřetel, porozumění pro zájmy prostého člověka, pro zkvalitňování podmínek jeho práce a bytí. A jestliže olupování neskončí, a nebude vládnout lidskost, nezvýší se péče o zdraví obyvatelstva, o klidné stáří, vzdělanostní úroveň nových generací, nastane logicky krize důvěry a dějiny kategoricky uloží řešení problému hnutím, jež budou založená na solidaritě, spravedlnosti a pospolitosti.

Ekonomičtí kejklíři se tváří, že jim nestojí za přemýšlení otázka, která se stále více diskutuje mezi veřejností, že jestliže se situace krachujících bank a firem, jež tvoří páteř ekonomik, nemůže řešit jinak, nežli za přispění peněz daňových poplatníků, pak by to mělo znamenat, že by bylo spravedlivější a rozumnější odvolat legitimitu soukromého vlastnictví výrobních prostředků, a všechno předat do náruče společnosti. Tváří se, že nevidí, jak se zvyšuje počet fenoménů, které signalizují potenciálnost zrodu nového světa. Právě tohle děsí Václava Klause, když varuje své kolegy, že zasahování státu do velkých bank či firem je nepřípustné, a že prý „tržní ekonomika je mnohonásobně sociálnější než jakékoli plánované hospodářství" (Mf Dnes, 16.4.2009). Tedy: bez falše zachránit kapitalismus nelze! Čas konzervativního liberála se nepohybuje dopředu, od jednoho stupně k druhému, nýbrž děje se v kruhu podoben času hodinových ručiček, které se otáčejí dokola po ciferníku, den ze dne po stejné dráze. Jakýkoli společenský pokrok jej vychyluje z jeho chápání času. Což ho vede k vzácně troufalému kecu: s géniem tisíciletí K. Marxem prý „už nemá potřebu bojovat neboť „tento boj je už vybojovaný". Prý ,jako ekonom zas tak výraznou osobností nebyl!", a nebude se s ním „ vyrovnávat"! (viz: tamtéž). Historie jako by si vybrala české prezidenty na to, aby si z nich dělala legraci: nejprve navedla Havla, aby znevážil Engelse, a nyní Klause, aby potupil génia tisíciletí Marxe. Ostatně, dnes je legrační celý mocenský systém.

Legrační je i to, že právě Marx kdysi na základě studia kapitalismu postřehl, že poslední fází každé formy světových dějin je jejich komedie. A co vede současné kormidelníky zmírajícího světa k takovým výstřelkům ? Nu krizové poměry, děs z představy, že by jejich svět měl být jen dočasný, a tedy že by se jednou měli rozloučit s jeho blahem. Odmítají pochopit, že duch stávajících poměrů je už dějinami popřen a stává se předmětem dějinné obžaloby. Proto je do všech sfér nasazována oficiální tupost, která sama sebe chrání, a tím si i dláždí rychlodráhu do inferna.

Je toho hodně, co by mělo patřit do historického haraburdí moderních národů. Komunisté hledí do budoucnosti a hledají způsoby, jak jí pomoci. Němečtí, nizozemští, belgičtí, lucemburští komunisté vycházejí z Marxových pouček a nastylizovali diagnózu :
a/ že s krizí světové ekonomiky se zároveň kácí model růstu globálního kapitalismu, v němž spotřeba a zisky sloužily jako hnací síla celé světové ekonomiky;

b/ že se nezřítily jen některé velké banky, nýbrž celý ideologický, politický a ekonomický koncept neoliberalismu;

c/ že přišla hodina pro intenzivnější prosazování demokratického konceptu v Evropě;

d/ že ve střetech, které jsou očekávány, komunisté směřují k boj i za ekonomiku, která by sloužila zájmům lidu. /HN, 23.3.09/.

V jejich dokumentu jsou zformulovány požadavky: zajistit zaměstnání, mzdy, důchody a systémy sociálního zabezpečení (jsou to bohatí, kteří musí platit!); znárodnit finanční sektor a převést banky a finanční společnosti do veřejného vlastnictví pod kontrolou společnosti; chránit veřejné a družstevní vlastnictví, zastavit privatizaci všeho druhu, zařizovat alternativní způsoby výroby, spotřeby a života. Dokument nese název „Zahájit boj o změnu – teď!"

Obroda socialismu je nevyhnutelná. Samozřejmě, že si to vyžádá překonat jistá vývojová stádia boje za politickou moc a počátečních socialistických přeměn. A co se týká otázky, jakým má být budoucí socialismus? Odpovíme na ni s klasiky: bojovníci za nový svět nemají nějaké připravené utopie, které by chtěli zavádět výnosem lidu, budou však muset dlouho bojovat, přejít řadou dějinných procesů, které „změní poměry a lidi". Nepotřebují uskutečňovat ideály, ale jen „uvolnit prvky nové společnosti, které se už vyvinuly v lůně hroutící se buržoazní společnosti" /K.Marx-B.Engels, 17, s.378/.

Za kapitalismu člověk kupí majetek, a ve své posedlosti si ani neuvědomí, že čím víc hromadí, tím hloub upadá do nicoty a samoty. Neboť si přestává rozumět s okolím, přestává věřit v lidskou pomoc. Komunisté vidí smysl života v boji za spravedlnost. A jelikož existuje ještě hodně těch, kteří dělají všechno možné, aby stále udržovali lidi ve spánku, přemýšlí nad tím, jak je probudit a stimulovat k aktivitě. Zpátečníci marně doufají, že lidi lze oblouznit nastálo. Kdeže: sami se přičiňují o to, aby měli lidé dostatek názorného materiálu, který by je mohl poučit, na čem jsou, a co mají dělat. Stačí jen, aby se ještě pozorněji dívali. Ne, cizopasníci se nenasytí nikdy, a chudobu budou balamutit zhovadilou lží, že jejich sociální postavení je výsledkem svobody a demokracie. Že ožebračovaným má záležet na tom, aby se přežraným žralokům žilo ještě bezstarostněji.

Jenže za socialismu se člověk naučil vlastním svobodným srdcem rozhodovat o tom, co je dobro a co zlo. A dá se s jistotou předpokládat, že bude stále více usilovat o to, aby se navrátila doba, ve které budou lidé už jen přemýšlet o tom, jak co nejrychleji ztratit /. paměti nesmírnou bídu a křivdy, které do jejich života vnesl „demokratický kapitalismus". A specialisty na pochybnosti se bude ptát: bylo-li naše vítězství jen sen, kolik námahy vynaložili na to, aby se spravedlivé uspořádaný život navrátil? Bude jim připomínáno, že o boji za společenský pokrok jen meditovali – a tak se pokoušeli zvedat do nebes samonaordinovanou významnost.

Budoucnost odpoví nastupující generaci na kardinální otázku: kdože je způsobilejší pojmout velkou myšlenku socialismu a komunismu a dát se do jejích služeb? Izolovaná a nezpůsobilá k boji hrstka domýšlivců, nebo síly, jež jsou s to překonat ve svém myšlení rámec kapitalismu, a hledají východisko z dravé trýzně doby.

Závěr

16.7.2009 PhDr. Ivan HLIVKA, DrSc.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *