DVACET LET POD DIKTATUROU DRAVCŮ (3)

Již dvacet let proděláváme krutou zkoušku, kterou nám naprogramovaly dějiny. Jsme drcení ve dne v noci, všude a neustále. Režim, který do naší země podvodným způsobem vlezl, vyplňuje všechny prostory bytí, a není možno před ním utéct. Každá absurdnost má příslušnou příčinu vzniku.

2. Odmaskovaná kapitalistická demokracie

Socialismus člověka vyléčil z pocitu úděsu a strachu. Před nárazy podlosti ho chránila dobrá ruka režimu. Avšak všechno dobré se někdy stává zlem. Člověk nebyl chráněn před lehkovážností. Byl přespříliš přesvědčený o své bezpečnosti, o sociální zajištěnosti. Byl volný, uvolněný, nespoutaný ve svých nárocích vůči společnosti a státu. Z toho klíčila i jeho rozmarnost, k níž patřil i bezmyšlenkovitý obdiv západních pozlátek. Ani ho nenapadlo, že by ho mohla postihnout katastrofa, nechá-li se kontaminovat přívalem kalného proudu, který přinese diktaturu násilníků, zlodějů, politických a ideových handlířů. Výsledek se dostavil v podobě, kterou již popsal Shakespeare : „Darebáci jsou samý lesk, grobiáni šlapou čistá srdce v prach, sílu lidu uhlodává strach, tupost, která vrchovatí, lidé pro lotry dřou, pravda sklízí leda smích a blbci na trůnech jsou ctění víc než svatí". Nejhanebnější příklady lidské přirozenosti se za všech dob vyskytovaly mezi demagogy. Demagogie je forma intelektuální degenerace. Havel a jeho kumpáni zprvu vystupovali před veřejnosti bojovně, se sliby svobody a demokracie. Prý nejsou jako komunisti, a potvrdili to i skutky. Jen co se rozsadili po úřadech, ujali se Hradu, parlamentu, soudnictví, začali se chovat jako hladové stádo, které jde po poli hledaje obživu, a jakmile padne na bohatou pastvinu a na plné žlaby, nelze ho udržet, tak neúprosně se rozbíhá a hltá. Tak nějak se chovají i vyhladovělí „demokraté". Vyvrátili z kořene nejen demokracii, nýbrž i zdroje národního bohatství a základy národní existence.
Extremismus padouchů překonává všechny myslitelné meze. Mocenský výkvět se rekrutuje z existencí charakterově pokřivených, toužících po mstě za životní nezdary. A čeho se jen nedopouštějí! Nutí obyvatele, aby se káli za Varšavskou smlouvu, RVHP, za osvobození, za revoluční minulost, za přesídlování Rómů, bezdomovců do standardních bytů – za co se jen nemají kát! Nevídané kvantum veřejných financí se obětuje na teror a ponižování národa.

Není horšího a vražednějšího strachu, než je strach vládců, kteří se bojí o svou moc. Vládci se vždy bojí o svou moc. Nestálost je v povaze moci, proto je společnost ovládána pomocí zastrašování, a protože boj komunistů proti současnému politickému režimu je i bojem paměti proti zapomnění, všechny reakční politici i s někdejšími dojiči socialismu horoucně stříkají proti komunistům proudy zášti.

Nová aristokracie uvádí do běhu mechanismy, které jí umožňují provozovat vulgárně chápanou „svobodu jednání", a nabýt pocit všemohoucnosti a neohroženosti. Prý v nynější „demokracii" je člověk svoboden. Jaký úspěch! Musí jen projevovat věrnost jedinému božství: soukromému vlastnictví a všemu, co s tím souvisí – hlavně okrádání, olupování, žití v nejistotě, strachu ze zítřka. A trpět nechutné „dny nenávisti" a výstavy antikomunistických falzifikátů, vyprodukovaných ústavem pro kriminalizaci pokroku. Snad ani netuší, že svou horlivostí prozrazují strach z potenciálního návratu socialismu. Ostatně, je něco shnilého v režimu, který se něčemu, co před dvaceti lety oficiálně prohlásil za mrtvé, brání.

Kafkovi, Haškovi, Orwellovi a mnohým jiným literárním velikánům s bystrýma očima by jistě neunikla jedinečně hloupá tragika postavení české společnosti, zatrnulo by jim při pohledu na přeludně fantastické politické, ekonomické a kulturní anomálie, které se dějí v české krajině, v níž zmizela někdejší národní důstojnost a velkorysost, a místo toho se rozhojnila krutá nesvoboda, NATO-okupace, EU-diktatura a mnohé zločiny takřka antické: masové vyhánění lidí ze socialistických bytů, zákonem hlídané myšlení a mluvení. Zjistili by ovšemže i to, jak tento chátrající svět od základů podemílá všudypřítomná korupce, oficiální lži, nespoutané zasahování do soukromí občanů a občanských institucí, do odborářských, mládežnických, do všech pokrokových organizací – kvůli tomu, že překážejí systému prosazovat antisociální reformy, zastírat okrádání, vykořisťování, organizovat štvanice proti opravdovým demokracie chtivým levicovým silám. Stačí letmý pohled na situaci, aby se člověku vryl obraz, jak se na vlnách špinavého proudu vesele vznášejí zakrnělci, příštipkáři, kdejaká lidská sedlina, která vzývá boha, aby proklel socialismus a komunisty. Z vůle této chamradi poprvé v dějinách byla postavena mimo zákon celá epocha. Neštítí se žádného prostředku, jak vyplenit „sympatie ke komunismu". Všemu lidu bylo uloženo poplivat vlastní minulost, z myšlení vymýtit buřičský základ.

Na tomto základě pár duchovních ubožáků zorganizovalo podpisovou petici „na komunisty si zvykat nechceme", a podařilo se jim získat pod ní několik tisíc podpisů. Jaké terno! Vždycky se najdou lidé, kteří zbožňují jakoukoli politickou moc. A jelikož dnes dominují antikomunisté, oni ji zbožňují, a na komunisty sočí. Zítra budou vládnout komunisté, a oni budou zbožňovat je.

Chtít být velkým a bohatým, copak to není stejné, jako se rozhodnout klamat, krčit se, plazit, lichotit, přetvařovat? Není to totéž, jako se z vlastní vůle stát sluhou těch, co sami klamou, co se krčí a plazí?

Tak výstřední regres, jaký panuje v republice české, mohou podporovat jen síly barbarské, které cítí, možná i vědí, že dějiny odčítávají kapitalismu čas. Na tom nic podstatného nemění ani to, že prozatím si ještě hodně lidí neuvědomuje dostatečně jasně, že za kapitalismu je blahobyt náhoda, nikoli jistota. Časem se to jistě změní k lepšímu. Lidé se začnou probouzet z otupělosti, a pak si nikdo nebude moci dovolovat arbitrárně posuzovat být, či nebýt komunistou. Jak to dělá skupina kolem senátora Štětiny (viz :LdN, 22.9.08).

Ubozí antikomunisté! Každý politický režim má tendenci zplnomocňovat sám sebe vytvářením nevlídného obrazu předcházejícího režimu a prohlašovat se za vítěze nad ním. Platí to i o režimu, který nemá kromě obecných frází co lidem pozitivního nabídnout, o své „vítězství" nemusel bojovat. Z toho plyne poučení: o co méně se papaláši o restauraci režimu zasloužili, o to hrůznější obraz o minulém režimu malují. Stojí za připomenutí, jak nesnadno se antikomunisté usazovali v médiích a politických institucích. V prvních měsících po hanebném převratu se ještě nedalo mluvit o teroru. Národ ve své většině nesouhlasil s nastalou situací. Reakcionáři museli najít mezi občany „nová individua" a protlačit je k moci. Ale kde je měli hledat, když víra v kapitalismus byla ta tam? Hledali je mezi těmi, kteří v sobě měli touhu za něco se mstít životu. Bylo třeba školit, cvičit, udržovat v pohotovosti jejich útočnost, posilovat zištné cíle. Tím cílem bylo rozkrádání bohatství. Až později se zloba upřela na svůj pravý cíl -na lidi, hlavně komunisty. Dubiózní „zákony o zločinnosti komunismu" a lustrační zákon, tato ostuda restaurační doby a ingredience českého politického sprosťáctví, byly přijímány s časovou distancí. Přijmout se však musely. Kvůli tomu, aby si rozkrádači národního socialistického bohatství zabezpečili oprávněnost. Podle filozofie zloděje: "Co bylo znárodněno, musí být rozkradeno". Ne, nevěří si, a svůj osud pro jistotu vkládají do rukou světových četníků: USA, EU, NATO, do radarů a raket. Protože nemají čisté svědomí, bojí se i stínu minulosti. Z této příčiny socialismus označkovali přívlastkem „zločinný".

Vývoj má svou logiku – kapitalističtí vůdcové při hledání nástrojů, které by jim pomohly úspěšně zastírat veřejnosti očí, aby neviděla atributy, které lezou lidem krkem, se nesetkávají s kýženými úspěchy. A co je nejhorší, nedaří se jim odetnout od lidu komunisty. Bodejť by se jim dařilo, komunistické hnutí koření u samých zdrojů bytosti.

Ze stejnojmenného materiálu PhDr. Ivana Hlivky, DrSc. (2009), pokračování