DVACET LET POD DIKTATUROU DRAVCŮ (2)

logoJiž dvacet let proděláváme krutou zkoušku, kterou nám naprogramovaly dějiny. Jsme drcení ve dne v noci, všude a neustále. Režim, který do naší země podvodným způsobem vlezl, vyplňuje všechny prostory bytí, a není možno před ním utéct. Každá absurdnost má příslušnou příčinu vzniku.

1. Hlavní cíl socialismu – blaho člověka

Socialismus, to byl příběh velkého století. Pro lid se začala éra nového, lepšího života. Byl to slavný čin, čin gigantický a smělý ve svém úmyslu, velkolepý a odvážný svou konstrukcí, obsažný svým plánem, čin důstojný Marxe a jeho předchůdců i následovníků. Jeho existence – to bylo drama, drama velmi složité co do zauzlení, živé co do běhu děje, pestré a osvěžující co do mravní velikosti, co do rozmanitosti obrazů. V jeho základech vévodila zásada, podle níž rozvoj společnosti musí být podložený všestranným rozvojem člověka. Péče o blaho člověka se stala stěžejním právním a mravním zákonem, intenzita přemýšlení byla nacílena na budování lidu blízkých státních institucí a na kultivování životního i pracovního prostředí. Byla to revoluce, přelom dějin, jediná schůdná cesta, která umožňovala co nejrychleji zpřetrhat spojení s hroznou minulostí. Žádné otočení zpátky! Žádný hloupý soucit! Dobře se vědělo, co a jak bylo včera, a proto bylo většinou rozhodnuto s včerejškem se bez okolků vypořádat. Buržoazní třída samozřejmě nemínila uvolnit prostor pro nastolení společenského pokroku, ale byla rozhodnutá podstoupit ostrý boj za znovunastolení krutého a zaprodaného politického řádu. Byly zde sekretariáty a sekretáři, velkoobchodníci a peníze. Byli zde biskupové a biskupství a vesničtí faráři. Byli zde také spekulanti a zbohatlíci i skrývající se vrahové. Všem, kdo žvaní, že socialismus byl krutý, je nutno připomenut, že dramatičnost socialistických počátků byla zapříčiněna mnoha faktory: kromě těžkostí, které byly vyvolány válkou, i shozením atomových bomb na bezbranná civilní města. Američtí imperialisté tak demonstrovali národům, a hlavně těm, které se vymaňovaly z jejich osidel, čeho jsou schopní! To nesmírně zvýšilo, naléhavost aplikace přísnějších právních norem a zásahů státních struktur. Aby se odpůrci režimu rozmysleli, mají-li něco nekalého podnikat proti němu.

Bylo to kruté údobí. Jako by válka pokračovala. Ti, kteří nevěřili, ti, kteří chtěli zvrátit vývoj věcí, ti všichni naslouchali nepřátelským štvanicím ze západu. Již v pětačtyřicátém roce formulovali američtí stratégové plány USA na rozklad nového světa a současně začali aktivizovat síly na zasévání chaosu do zemí nového světa. Věděli, že bez zničení komunistů, nasazení svých lidí do jejich vedení, není možné, aby byl tento svět vyhozen do povětří zevnitř. Nechtěli uznat, že to byl jejich řád, jejich národní zrada, která vyvolala lidově demokratickou revoluci. A co se týče komunistů? Ti jen svědomitě plnili příkaz doby: vedli vzbouřený lid k pevným břehům nového světa, aby jej uchránili od hrozícího ještě většího zla. V čele s Klementem Gottwaldem převzali na sebe tíhu vydrancované a pošramocené země, nad kterou navíc západní pomstychtivci pověsili zahrocený meč. Vyložený reakcionář W. Churchill zahoukal z Fultonu signál, který znamenal počátek totálního nepřátelského boje proti rodícímu se světu. "Osvoboditelé" nejen vyhrožují, ale aplikují obchodní embargo, spřádají v nových zemích občanskou válku! Únor 1948 byl skvělým vyvedením národa z této situace. Z nástrah všech mocností temnot. Rodil se jiný svět a přeměny byly hluboko a náhlé. Církev stále zanášela svůj jed kam jen se dalo, a od kořene otravovala rodící se život. Lid se kupodivu najednou nebál klatby, kterou vyhlašovala, ale zmocňoval se „posvátné "půdy, kterou si neprávem uchvátila církev. První kroky vždy bývají nesmírně těžké a složité, avšak národ neustále hledal a tvořil.

Boj nebyl jednoduchý ani z aspektu budování spolupráce mezi novými státy. Nasazovány Západem špionážní organizace horlivě usazovaly zmatky do vztahů mezi lidově-demokratické státy a SSSR. Šířily fámy o „socialistických modelech", a na tomto základě nové země třídily na ty, co jsou blíž či dál od „západní demokracie". Byl to podfuk tvůrců tzv. Marshallova plánu, taktika „trojského koně", v němž se skrývali destruktivní západní agenti. Vycházeli z toho, že nový svět budují národy s velice rozdílnými tradicemi a že některé ještě ne příliš dávno mezi sebou dokonce válčily. Že tyto země nastartovaly nový život z nestejné civilizační úrovně, z nestejné čáry ekonomického potenciálu, že ve státních a stranických institucích byli i lidé disparátní ideové a politické orientace, atd.

Ano, nezkušený socialismus se často se mýlil, ale byl natolik proměnlivý, že se nemohl – na rozdíl od kapitalismu – trvale mýlit. Většina řídících kádrů se vyznačovala nemajetnickým smýšlením, antipatií vůči hrabošům, a co bylo nejmarkantnější, z vedoucích kádrů vládních i stranických sálala odhodlanost budovat novou společnost, prociťovali obtíže budování, neustupovali však. Kolik by se našlo takových nadřízených dnes, kteří by spojovali své žití s duchem a myšlením českého obyvatelstva? Lidé budou Havla, Klause a premiéry pamatovat spíše podle jejich nezřízeného chování, zmiňovat se o tom, o co českou zemi a lid připravili. To však nebude to hlavní, nad čím budou přemýšlet. Určitě je bude spíše zajímat otázka, jak byly za socialismu řešeny otázky hlavní: řešení technické zaostalosti, řešení národnostní otázky a další problémy společnosti – politické, kulturní, vzdělanostní atd. Zjistí, jak těžce se rozlouskává oříšek zvaný vztahy vlastnické, tržní, mezinárodní a mezitřídní.

Problémů nebylo málo, většina lidí ze setrvačnosti chápala socialismus po svém, podle toho, co bylo pro ně pohodlnější. Mnozí si třeba říkali, že jsou komunisté, že budují socialismus, nemohlo se o nich říct, že to činí z ambicióznosti, protože jejich ambicióznost nesahala dál než k okamžité výhodě. Byl to příklad, jak se může z oportunismu stát forma poživačné negace komunistické morálky.

Mýlí se ti, kdož říkají, že se komunisté řídili rovnicí „ soukromé vlastnictví je jen zlo". Z Marxova učení pochopili, že dokud vlastnictví nevyčerpá všechny své pozitivní stránky, jeho uspěchané odmítnutí nepovede ke kladným výsledkům. Engels a Lenin zdůrazňovali, že státní vlastnictví výrobních sil sice není řešením konfliktu, ale že v sobě skrývá formální prostředek, nástroj řešení. Až na nějaké odchylky, toto poučení bylo respektováno. Avšak nutno pochopit, že budování něčeho nového se nedá začít jen z „čistého rozumu" a představovat se v roli nepřekonatelného tvůrce, jak to činí někteří současní „ modeláři socialismu" (o čemž ještě bude řeč). Na základě soukromého vlastnictví výrobních prostředků nebylo možno zabezpečit výživu národa, volný trh by zákonitě vedl k sociální nerovnosti a zbídačování lidu, a úkolem socialismu bylo nedopustit návrat neblahé minulosti. Prostě, v revoluci není upotřebitelná přímočarost. Vidět jen svůj cíl a k němu směřovat, je slepá jistota. Na tento fakt upozorňoval hned po VŘSR V. I. Lenin. Ukázalo se ovšem, že družstevnictví (modernisté říkají „samospráva") může být vhodnou formou spojování individuálních a tržních zájmů, vytváření prostředí plného lidské důstojnosti a spravedlnosti.

Neklidní odpůrci pokroku šíří smyšlenku, že socialismus se prý rovná násilí. Skutečnosti je však usvědčují ze lží. Násilně (rozumíme-li pod násilím i lest, jak je vyloženo v Trestním zákoníku) byl proveden i hanebný listopadový převrat. Což lze podložit i tím, že většina občanů trápí rozpomínání, jak se nechali nalákat svůdnými přeludy ráje na zemi. Dnes se netají svým zklamáním. Jen vypočítavci zapírají zvířeckost nastolených poměrů. Již dlouhých dvacet let je země spravována sluhy okupační správy, totalitním režimem, s divokostí kterého se může srovnat snad jen málokterý ze známých despotických režimů. Co jiného špičkám okupační správy zbývá, vidí-li, jak zrnka socialismu více a více „prorůstají" do stávajícího systému? Aby co nejvíce utajily své vnitřní napětí, zaměstnávají se produkcí skrz naskrz prolhaných obrázků socialismu, KSČ a KSČM. Avšak bez valného efektu. Na lidi působí zkušenost, která jim připomíná, že socialismus byl klíčem i cestou k pravdě, že jim pomohl kráčet lidskou skutečností, že byl pro ně klíčem k světlu – aby se dostávali stále výš. Mnohé se zdálo být utopií, ale utopii byla nasazená ohlávka reality, byla zasazena do sféry socialistických činů. Základní myšlenkou bylo: stále kupředu, dívat se vždycky v tu stranu, kde svítá, kde se něco rodí, vzniká, klíčí. Odmítání starých poměrů bylo voláním po novém světě. Ne, již žádné jařmo! Pryč s člověkem-dravcem, pryč s člověkem-plazem. Lidé nestojí o režim, který nestojí o ně.

Komunisté nezapírají, že se na počátku budovám nového života projevily chyby v uplatňování demokratických normativů. To byly jen výstřelky, ale v těch nespočíval hlavní význam revoluce, její význam tkvěl v lidských právech, v osvobození od pověr, v tom, že prosazoval do života všechny ideje demokracie v plné jejich síle. Navíc je přirozené, že jelikož kapitalistická výstřednost došla až ke zradě státu a národa a ke kolaboraci s fašistickými okupanty, zbyl jen jeden způsob řešení – přechod do opačné krajnosti. To je v založení člověka i národů. A když k tomu prostudujeme archivní dokumenty, které již byly parciálně publikovány v USA, ovládne nás jistota, že se za nedlouho dočteme nové, přehodnocené interpretace českých i evropských moderních dějin. Dovíme se o hrůzostrašných plánech na sevření československého území do nejreakčnějších státních formací: Katolické národní střední Evropy, Antibolševického bloku národů a dalších podobných žalářů svobodymilovných národů.

Jak předpokládali zakladatelé komunistického hnutí – socialismus nemohl být sám o sobě naplněním života, nicméně stal se předpokladem dosažení takového života. Kvality socialismu museli uznat i Havel a jeho kumpáni. V dokumentech Charty 77 stojí přiznání, že se „ za posledních 40 let pronikavě změnila struktura společnosti, postavilo se dost nových podniků a zařízení, vybudovala se nová města, vyrovnal se styl života městských a venkovských lidí, vzdělání a léčebná péče jsou hrazeny ze společných fondů, je postaráno o lidi staré, nemocné i o matky s malými dětmi", „ pracující mají větší jistoty, než v jiných vyspělých zemích" (Listy, ročník 7, č. 3-4, s. 58-60 ar. 15, č.4., s.5-6.).

Nabízí se otázka, proč se tahle individua od těchto doznání zbaběle distancují? Zřejmě proto, že jim vadí, že socialismus ukázal cestu křesem historických záhad a že komunisté jsou sto zacelit roztržku mezi lidstvem a světem. Nezamlouvá se jim, že komunisté socialistické společnosti vštěpili osvobozující lidský smysl. Člověk se v něm již necítil jako cizinec, ale jako sebevědomý hospodář, který se cítí jako ve vlastním domově, a nikoli jako cizinec mezi cizinci, byl vlastencem. Netrýznila jej společenská odcizenost, byrokracie, odstrkování od spoluúčasti na řešení záležitostí celospolečenských, od podílu na rozhodování o osudu výsledků své práce.

Reakcionáři se vztekají, jelikož pozorují, že o učení Marxe stoupá zájem. Proč asi? Nuže proto, že kapitalismus hospodaří od desíti k pěti, národ se má pod psa a Marx popsal logiku kapitalismu a logiku třídních bojů, a co je pro ně ještě děsivější, udělal z toho závěr, že východiskem z problémů může být jen socialismus – ve kterém budou „sdružení výrobci řídit svou výměnu látek s přírodou racionálně, podřizovat ji své společné kontrole" za podmínek, „ které jsou jejich lidské přirozenosti nejdůstojnější a nejadekvátnější". To je hlavní trumf komunistů.

Na závěr této heslovité části textu ještě tolik – v souvislosti s ústupem socialismu se v diskusích často nadhazuje otázka: „muselo se to stát"? Otázka je přirozená, lidský rozum není sto chápat příčiny jevů v celé jejich komplexnosti a spletitosti, a lidskému duchu je vrozena potřeba domýšlet se příčin nenadálých jevů. V hloubání o nekonečném počtu a složitosti problémů mnozí diskutující pokládají za hlavní příčinu smutného děje to, co se shoduje s jejich osobními zkušenostmi. A tak někdo hledá příčinu v náhodách, jiný v zradě spojenců či pochybeních toho či onoho vůdce. Je to ovšem problematické řešení problému. Svádělo by to k domněnce, že socialismus měl pod sebou hodně labilní fundament. Předně si je nutno uvědomit, že budování socialismu bylo světovou revolucí, která si z jistých důvodů vyžadovala i opravdovou spolupráci mezi státy a národy nově vznikajícího světa. Jednota se měla stát největším pokladem socialistického společenství národů a států, avšak problém byl vtom, že se jednalo o jsoucna, která měla sjednocovat nejen v zájmu budování nového světa, ale i dovedně bojovat proti tomu, co svým revolučním činem probouzela k životu, proti kontrarevoluci. Každá akce vyvolává reakci. Největší problém však vězel v tom, že, jak na to upozornil V.I.Lenin, socialismus mohl definitivně zvítězit jedině za předpokladu, že zvítězí proletariát všech vyspělých zemí světa, neboť, jak se vyjádřil, „avantgarda sama nemůže uskutečnit přechod ke komunismu". Historický vývoj však tento předpoklad nerealizoval – ve vyspělejších zemích světa k revolucím nedošlo. Nicméně hypotéza Lenina je stále aktuální, neboť „vyspělými" zeměmi se postupně stávají země i mimoevropské, dokonce nesoucí pečeť socialismu, a klasické „vyspělé" ztrácejí vývojový dynamismus.

Tak nebo tak, solidní poznání socialistického putování nadále zůstane velkým úkolem pro marxisty.

Ze stejnojmenného materiálu PhDr. Ivana Hlivky, DrSc. (2009), pokračování

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *