DVACET LET POD DIKTATUROU DRAVCŮ (5)

Již dvacet let proděláváme krutou zkoušku, kterou nám naprogramovaly dějiny. Jsme drcení ve dne v noci, všude a neustále. Režim, který do naší země podvodným způsobem vlezl, vyplňuje všechny prostory bytí, a není možno před ním utéct. Každá absurdnost má příslušnou příčinu vzniku.

Kde hledat příčiny toho, že došlo k nepřehlédnutelné rozluce mezi literáty a národem? Dozajista v tom, že zpátečnickým rarachům nevyhovuje, aby básníci a spisovatelé mohli obohacovat a pozvedat činorodé myšlení národa. Nu ano, národ je přece apriori odsouzen „vyšším božstvím" k službičkování vyvolené „civilizaci". Zde je vysvětlení, proč je po „sametu" česká kulturní a vědecká obec programově uvazována k popruhům „civilizovaného" Západu. Aby intelektuálové ani náhodou neprojevili svůj smysl pro hodnoty života a neprokázali aktivity ve prospěch národní budoucnosti. Je nesporné, že každý má právo zaprodat se, ale duchovní prostitut by měl rovnou říci: „Mám jen dnešek. Žeru!". Ne, on vyhledává nějaká ideová ospravedlnění, nezřídka hraje komedii o svém hrdinském „odboji". Ale co to vlastně bylo? Ostudný egoismus, jak dokládají pověstné scénky emigrantských chamtivců, kterými se „proslavili" ve Vídni, když pouliční sbírky šatstva, bytových doplňků, okras a různého haraburdí bohatých vídeňáků stříleli pod rukou s hotovostí v kapse, a přitom se nestoudně strkali do popředí jako „svědomí českého národa"!

Pohříchu najde se stále dosti Čechů, kteří se za cenu svobody lehkovážně nechávají korumpovat hanebnou mocí. Spousta básníků, spisovatelů, umělců nedbá na protikulturní děje, a myslí jen sama na sebe, což je právě oním neštěstím, které je zbavuje potence k plození umělecky skvělých a obsahově pravdivých děl. Kultura není hlavně záležitost „vyvolených", nýbrž je spontánně duchovní podstatou a projevem mas. Právě vtom vězí ono podstatné, čím se může obohacovat talent. Ovšemže kulturní a intelektuální zmatenost „západníkům" vyhovuje, neboť chce-li národ zapřáhnout do cizího chomoutu, nemůže dovolit, aby ve státě převládal duch vlastenectví, národní hrdosti, nemůže připustit, aby se národ sjednocoval na základě „společného" cíle. Vždyť každý se má o sebe postarat sám, zní krédo zpátečníků. A navýše, jak by mohl národ, který má status podřízeného, obdivovat kulturu „vzorového" národa? Samozřejmě musí být zbaven konotace se svou minulostí, se socialistickými návyky, s demokratickou kulturou, se smyslem pro tvořivost, pro zdokonalování sociálních podmínek bytí, s idejemi, jež hlásají nutnost přeměny světa. Ne, všechno národní a progresivní má být zamořeno umělou lavinou. Národní vkus má být zadupán hluboce pod zemskou kůrou. Proto je mohutně propagována primitivní zábava, pop-umění, religiozita. Mládež má být udržována v jakémsi duchovním prázdnu, v neviditelném ghettu". Perverzní mašinérie ošklivosti a klamu polyká peníze, avšak na druhé straně zároveň pomáhá mladým lidem pochopit, že všechno je děláno ze záludných úmyslů. Reakce se poučila, jak mládež osudově zasáhla před dvaceti lety do mocenského řádu. Aby se něco podobného nemohlo zopakovat, musí se něco vymyslet: seřizují se vzdělávací reformy, které dávají přednost takovému vyučování, které připraví mladé lidi k plnění úkolů, které budou v souladu s názory zaměstnavatelů. Hlavně aby čuměli a nezajímali se o „politiku". Nu ano, veškerá moudrost reakcionářů spočívá na myšlence, že když něco necháte být, najdete to takové, jaké to bylo. Ale není tomu tak. Chtějí-li nechat mládí v nevědomosti, nechávají ho v přívalu změn.

Je to již tak : umělci, kteří se za socialismu živili svými veseloherními a artistickými kousky, parodováním socialistických neurovnaností, stalí se nyní loutkami v rukou absurdní moci. V jejich fíglech nenajdete ideu řádného života. Omezují se na směšné anekdoty, většinou směrujících do minulosti, bez pokusu vyjádřit současný blázinec. Žádný výraz hořké nevole, žádná nevole z ponižování lidské důstojnosti, jen křečovitý, nucený chechot. Jsou to neschopní panáci, kteří se omezují na odříkávání toho, co pánům neuškodí.

Nejinak je tomu ve světě vzdělávání. Je známou skutečnost, že kultura národa nespočívá ve vědomostech individuí, obklopených masou nevědomých, nýbrž vysoká kultura vzniká jedině stálou výměnou idejí, myšlenek a názorů masy lidí, kteří mají stejné – ne-li vyšší – vzdělání, a mohou si proto své představy a vnuknutí snadněji navzájem objasnit. Nynější režim něco takové ovšem nepřipouští. Oficiální akrobaté ducha odmítají ideje a orientaci neprivilegovaných. Vědecké obci je důrazně přizvukováno: nepokoušejte se být tvůrci světa, lidské společnosti, nepokoušejte se stavět nad moudro lidské evoluce, nechtějte se zapojit do komplexního vytváření světa. Neříkejte, že jsou zde učenci proto, aby přispívali ke kultivaci lidské společnosti a aby vytvářeli architekturu světa – neboť by to byl „další konec civilizace", další ohrožení svobody (viz V.Klaus: Rok první, s.77-8). Takové mentorování vědce se podobá představě, kterou ukládáme v pojmu hlubokého temna. Příčinu ke zvýšení pozornosti zavdává politická zásada zpátečníků, jež volá k „návratu ke kořenům ". To by znamenalo oddat se na milost středověkým předsudkům, pověrám, bezpráví, výsadám, útlaku, „věčné pravdě" bohatých, „věčně spravedlivých" autorit, poměrům, ve kterých se člověk a národ netěšil z možnosti chopit se sám sebe a řídit národní život na základě zkušeností. Znamená to poslouchat a vzdát se svobodných hnutí mysli, přesvědčení, nadání.

Řekněme tedy, že zkáza české kultury vede společnost na hranici přežití. Protože je v rámci politiky označované „přizpůsobování" pohlcována globální monokulturou. Kulturní barvitost je přitom pro svět stejně cenná jako barvitost a pestrost rostlinných a živočišných druhů. Zmizí-li česká kultura, nebude to jen ona, kdo zmizí. Globální monokultura není ani dobrá ani neodvratná. Jedná se o politický záměr dominantních dravců. Obnovení kultury není ještě načisto ztraceno. Stále častěji se ozývají hlasy těch, co bez ohledu na různou světonázorovou orientaci neztratili víru v očistnou moc uměleckého díla či slova, a místo toho, aby provozovali obřadné plesání a obětovali zlatému teleti, snaží se sloužit člověku a společnosti na nelehké cestě sebeuvědomění a náležité existence. To jsou ony jiskřičky budoucnosti.

Ze stejnojmenného materiálu PhDr. Ivana Hlivky, DrSc. (2009), pokračování