Těžké bezpráví?

sdpK poselství Heinze Fischera, prezidenta Rakouské republiky, sudetoněmeckému landsmanšaftu v Rakousku

Pan H. Fischer v pozdravném poselství tzv. sudetoněmeckému landsmanšaftu v Rakousku mimo jiné uvedl následující věty: „U Benešových dekretů se svého času jednalo nepochybně o těžké bezpráví. Na tom není co zastírat …“

Vzhledem k tomu, že v poslední době nebyl jediným rakouským ústavním činitelem, který se takto a podobně vyjadřoval o dekretech prezidenta republiky, ale nejen o nich, nemůžeme proto v jeho slovech vidět pouhý náhodný, politováníhodný faux pas, nýbrž spíše naznačení určité politické linie, vlastní i některým dalším rakouským politikům.

Proto považujeme za důležité uvést některé skutečnosti, související s uvedenou problematikou, o nichž se zvláště v posledních letech v naší republice mlčí.

Již v r. 1965 došlo k jednání mezi Rakouskou republikou a Československou socialistickou republikou o určitých majetkových problémech. 19.7. 1965 byl uzavřen Společný čs.-rakouský protokol, který obsahoval vymezení některých základních pojmů. Rakouský majetek byl definován jako majetek, který byl v době odnětí majetkem Rakušana, který měl k 27. dubnu 1945 rakouské státní občanství. Naopak Rakousko se výslovně a jednoznačně vzdalo nároků na odškodnění osob, které k tomuto datu neměly rakouské státní občanství a jejichž majetky, práva a zájmy byly čs. opatřeními bez náhrady konfiskovány. Rakousko se současně zavázalo, že „nebude vůči ČSSR nároky na odškodnění takových osob více zastupovat a neposkytne takovým nárokům žádnou podporu.“ Tyto principy byly později následující mezinárodní smlouvou zakotveny.

Dlouhodobá diplomatická jednání vyústila 19. prosince 1974 k uzavření Smlouvy mezi Československou socialistickou republikou a Rakouskou republikou o vypořádání určitých finančních a majetkoprávních otázek, jíž byly vypořádány nároky, které „vznikly až do dne podpisu této smlouvy v důsledku podrobení rakouských majetků, práv a zájmů čs. konfiskačním, znárodňovacím nebo podobným zákonným opatřením.“

Smlouva zakotvovala, že „rakouskými osobami ve smyslu této smlouvy jsou fyzické osoby, které měly rakouské státní občanství ke dni 27. dubna 1945.“ V čl. 6 smlouvy se Rakousko zavazovalo: „Rakouská republika nebude již proti Československé socialistické republice zastupovat nebo podporovat žádné nároky rakouských osob, které vznikly proti Československé socialistické republice nebo československým fyzickým i právnickým osobám v souvislosti nebo v důsledku československých opatření uvedených v článku 1 smlouvy.“

Podle čl. 2 uvedené smlouvy se ČSSR zavazovala zaplatit Rakousku částku ve výši jedné miliardy rakouských šilinků.

ČSSR Rakouské republice smluvní sumu zaplatila. Nástupnickým státem ČSSR je Česká republika. Rakouská republika by tedy vůči tomuto nástupnickému státu měla plnit všechny povinnosti, k nimž se zavázala.

Jsme však přesvědčeni, že Rakouská republika tak nečiní. Tzv. nároky odsunutých Němců z Československa podporuje. Rakouský landsmanšaft je extrémistickou skupinou, která narušuje již dlouhodobě naše vzájemné sousedské vztahy.

V uvedených souvislostech není bez zajímavosti usnesení tzv. Sudetoněmecké rady v Bad Kissingen, o němž uvádí Sudetendeutsche Zeitung z 13.11.2009 na str. 3: „ …1. ČR musí konečně zrušit rasistické a lidským právům odporující Benešovy dekrety, včetně tzv. amnestijích zákonů… 3. Vlády SRN, Rakouska a Maďarska se žádají, aby nadále spolupracovaly, aby kolektivně postiženým národnostním skupinám, které byly zbaveny práv, tedy sudetským Němcům, Karpatským Němcům, jakož i Maďarům, byla konečně navrácena spravedlnost…“

Dikce usnesení je jednoznačná. Nepotřebuje žádného dalšího výkladu. Jsme přesvědčeni, že někteří rakouští politici v těchto intencích skutečně pracují a přímo či nepřímo podporují činnost SLÖ, který se soustavně hrubým způsobem vměšuje do našich vnitřních záležitostí, zvlášť zavrženíhodným způsobem napadá některé naše dřívější i současné představitele, náš právní řád a vede již dlouhodobě obludnou protičeskou kampaň spojenou se snahou o přepisování dějin. Domníváme se dále důvodně, že též rakouská vláda, či alespoň její část, a i některé další ústavní orgány a činitelé pracují ve smyslu výše uvedené žádosti Sudetoněmecké rady.

Spolupráce mezi rakouskými státními činiteli a „sudetoněmeckým landsmanšaftem“ bohužel probíhá někdy i na území ČR. Sudetendeutsche Zeitung ze dne 20.11.2009 informovaly, že paní dr. Margot Klestilová – Löfflerová, velvyslankyně Rakouské republiky v ČR, před svým odchodem na své nové působiště, navštívila tzv. kancelář SL v Praze. Jejímu vedoucímu, Petru Bartonovi, poděkovala za výbornou činnost kanceláře v zájmu porozumění mezi vyhnanými a českým obyvatelstvem. Paní velvyslankyně učinila toto prohlášení, i když jí musela být známá skutečnost, že většinová česká veřejnost odmítá nejen dosavadní působení této tzv. kanceláře, jež vnímá jako škodlivé pro náš národ , ale i samu její existenci v ČR.

Mezi základní zásady platného mezinárodního práva patří i princip nevměšování se do vnitřních záležitostí států. Domníváme se, že i tento princip pan H. Fischer, prezident Rakouské republiky, uvedeným vyjádřením o dekretech prezidenta republiky porušil.

Je možné, že pan prezident H. Fischer, a možná, že i někteří další rakouští politici, neměl a dosud nemá potřebné informace o dekretech prezidenta republiky, které napadl. Chceme proto alespoň v krátkosti zdůraznit, že pro naši republiku v době válečné, a bezprostředně poválečné, neměly dekrety prezidenta republiky žádnou alternativu, Ti, kteří dekretální normotvorbu tehdy neuznávali, šlo o nepočetnou skupinu proněmeckých kolaborantů po válce vesměs odsouzených, a nacistů, vycházeli z tzv. protektorátního a říšského práva, jež bylo souhrnem nám nacistickou mocí vnucených i zločinných právních norem, sloužících ke genocidě našeho národa.

Nechceme nyní otevírat otázky, zda nacističtí zločinci byly v Rakousku stíhání a řádně trestáni, zda rakouské zákonodárství v tomto směru bylo dostatečné, či odsuzovat nějaké další zákony a žádat jejich zrušení nebo alespoň požadovat jejich novelizaci. Nechceme činit to, co sami odsuzujeme, co v těchto souvislostech považujeme za zcela nesmyslné.

Zastáváme stanovisko, že všechny státy by měly plnit své smlouvy, které uzavřely. To se také týká Rakouska. Dokonce ani předvolební kampaň by na tomto principu neměla nic změnit. Státní hlediska by měla převážit nad jakýmkoliv předvolebním politikařením, zaměřeným na krátkodobé dílčí a někdy jen pomyslné zisky.

Domníváme se, že příslušné ústavní orgány České republiky by měly proti výše uvedeným i dalším výrokům pana H. Fischera protestovat a diplomatickou cestou požádat, aby se napříště podobných výroků zdržel. Při této příležitosti by měly současně rakouské orgány též požádat o přiměřený zásah proti neonacistickým a dalším extrémistickým organizacím, které svou činností již dlouhodobě narušují nejen sousedské vztahy mezi našimi státy.

Domníváme se, že na tyto a podobné akce je ústavní povinností našich ústavních orgánů odpovědět příslušnými diplomatickými kroky.

Mlčení, předstírání, že se nic nestalo a o nic nejde, je také odpovědí, ne však rakouské straně, ale nám občanům.

V Praze dne 8. března 2010

JUDr. O. Tuleškov

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *