Válka proti Libyi
Tisíce Indů, Egypťanů, Číňanů, Turků, Evropanů, Korejců a dalších prchá z Libye. Co vůbec dělali v Libyi? Západní média tvrdí, že nezaměstnanost samotných Libyjců přesahuje 30%. Pokud je to pravda, proč tam pracovalo tolik cizinců? CNN, BBC, Al Džazíra, nejmenujíc všechny tiskové agentury, nám vnucují představu o lidovém povstání proti krvavému diktátoru Kaddáfímu, jeho synům a nohsledům, kteří za čtyřicet let přeměnili demokratickou zemi v peklo.
Přesně podle připraveného scénáře podpory kontrarevolučních sil slyšíme rozhovory s „revolucionáři“ uskutečněné údajné na ulicích Benghází nebo Tripolisu, s kulisou střelby ze samopalů, pálením obrazů diktátora a jeho vlajek. Moderní počítačová technika a televizní technika dokáže divy. Logicky uvažující občan, si nemůže nevzpomenout, že ho podobnými, virtuálními představami, které dokáži neskutečným způsobem předčit realitu, krmí televize ve válečných filmech, denně. Vliv na lidskou psychiku je ohromující. Když ti každodenně opakovaně ukazují letouny a vrtulníky útočící na mírové demonstrace na ulicích libyjských měst, slyšíš zprávy o ministrech a velvyslancích, kteří postupně přecházejí na stranu lidu obviňujíce při tom krvavý režim a vytvářejíce prozatímní vládu, nasloucháš informacím jak desetitisíce neozbrojených demonstrantů dobývají celá města a regiony Libye, ať chceš nebo nechceš, začínáš tomu věřit. Teprve později se k tobě dostane alternativní informace o tom „že celonárodní povstání“ není nic jiného než televizní inscenace katarské Al Džazíry. Dovíš, se že všechna vystoupení proti Kaddáfího režimu pocházejí vlastně od Al Kájdy, která již desítky let slouží prosazování amerických a saudských zájmů, zjistíš, že mladí „revolucionáři“ dostávají za svou účast na protestních akcích od organizátorů drogy a 300 – 500 USD denně, že zbraně a munici pašují do země z Egypta CIA, Mossadem a tajnými službami NATO najatí teroristé. Když se budeš domáhat snímků rozbombardovaného Benghází dostanou se ti snímky z rozbitých iráckých měst a sídel sektoru Gazy po útocích Izraelského letectva. Začne ti být podivné, že několikrát dobytá civilní letiště fungují prakticky bez problémů, totéž se týká i námořních ropných terminálů.
Z korporativních médií a bohužel z ani tzv. levicových zdrojů se nedovíme, že Muammar Kaddáfí má od počátku vyprovokovaných protestů nezanedbatelnou podporu jak v Libyi, tak i v zahraničí. Média odvádějí to, co je jejich úkolem – dezinformují, vytvářejí představu, že situace v Libyi má stejný původ, jako v Tunisu, Alžíru a Egyptě. Představují Kaddáfího, jako stejného lumpa a lupiče, jakými byli donedávna Mubarak a tuniský bin Alí.
Válka proti Libyi, jejímž cílem je ovládnutí surovin, ve které již dnes bojují Arabi získání Západem, proti Arabům vedeným Kaddáfím, usilujícím o udržení suverenity samostatné země, členského státu OSN, může skončit porážkou progresu a nastolením nemilosrdné buržoazní diktatury. Vojenská převaha Západu je nesmírná.
Pouze od konce 2.světové války vedly USA, za pomoci svých spojenců z NATO, Jižní Korey, Izraele a Austrálie války proti KLDR, VSR, Afghánistánu, Iráku a Palestině nepočítajíc desítky menších konfliktů po celém světě, stovky státních převratů a intervencí s cílem dále prohloubit ovládání světového trhu, přírodních zdrojů a národů. Nyní pokračují proti Libyi, na řadě pak bude Írán a další.
Jaké změny však nastanou po eventuální porážce Kaddáfího?
Nejdříve si je potřeba položit otázku: Byla libyjská revolta vyvolána sociálními problémy, jako nezaměstnanost a bída, což nám vnucují již zmíněná média? Libyjské obyvatelstvo má nejvyšší životní úroveň v Africe. HDP na obyvatele činí 6000 USD. Pokud jde o oficiální „Index lidského rozvoje“, který je průměrem tří indexů: indexu očekávané délky života, indexu vzdělání a indexu HDP (statistiku zpracovává každoročně OSN) a který nejlépe charakterizuje kvalitu života obyvatelstva, byla Libye v roce 2010, jako vedoucí africká země na 53. místě na světě, další byl Tunis až osmdesátý první. Při tom v roce 1951 byla Libye oficiálně nejchudší zemí na světě. Dva britští významní žurnalisté David Bluntly a Andrew Lycett, kteří nejsou v žádném případě příznivci Libyjské revoluce museli napsat:
„Mladí lidé jsou dobře oblečení, živení a vzdělání. Dnes si Libyjci vydělávají v průměru na hlavu více než Britové. Nerovnost ročních příjmů je menší než ve většině států. Libyjské bohatství je rozděleno spravedlivě v celé společnosti. Každý Libyjec má zajištěno bezplatné (a často vynikající) vzdělání, lékařskou a zdravotní péči. Nové školy a nemocnice jsou impozantní podle všech mezinárodních standardů. Všichni Libyjci mají vlastní dům nebo byt, automobil, TV, video a telefon.“
V porovnání s většinou zemí třetího světa a dokonce i prvního, se Libyjci mají opravdu dobře. V celé zemi probíhá rozsáhlá bytová výstavba. Za byty se neplatí nájem, V Kaddáfího (buržoazními ideology vysmívané) „Zelené knize“ se dočteme: „Dům je základní potřebou individua a rodiny, proto nesmí být vlastněn někým jiným.“
Libyjská revoluce, díky příjmům z exportu ropy a zemního plynu zajistila Libyjcům tak vysokou životní úroveň, že začali odmítat vykonávat manuální práce v průmyslu, zemědělství i službách. Vláda musela dlouhodobě importovat pracovní síly. Za historické krátké období se nepodařilo zlomit psychiku libyjských Arabů, podle které musí každý Libyjec mít vlastní podnik. Rodiny by považovaly za potupné, kdyby jejich synové museli manuálně pracovat. Preferuji, aby zůstali nezaměstnání a žili z podpory. Žádný režim není perfektní a ani Libye není výjimkou. Ekonomice a sociálnímu systému země způsobily největší škody téměř deset let trvající sankce. Globální neoliberální kapitalistické krizi se nevyhnula ani jedna země světa, zasáhla všechny, včetně zemí, které po revolucích odmítly tržní společnost. Ale ani tyto problémy nejsou tím, co by mohlo vyvolat třídní konflikt. Co to tedy bylo?
Bitva o Afriku
Současné bouře, které jsou prezentovány jako sociální revoluce proti diktatuře, jsou střetem dvou politických skupin: Kaddáfím vedených Panafrických sil, prosazujících realizaci jeho vize „jednotné Afriky“ (smrtelně nebezpečné pro světový imperialismus) a reakčních rasistických sil libyjských Arabů, odmítajících tuto vizi, a prosazujících spolupráci (a tedy plnou podřízenost) s EU. Kaddáfího perspektivní záměr sjednotit Afriku, zavést jednotnou měnu, vytvořit společnou armádu a prosadit svobodu a nezávislost celého kontinentu, na který vyplýtval mnoho energie a prostředků, se stal hlavní politickou zbraní, kterou doporučili západní poradci opozici, aby ji využila k jeho odstranění. Opozici se podařilo přesvědčit část obyvatelstva, že další prodlužování pobytu „revolučního vůdce“ ve vedení státu způsobí spád životní úrovně. K tomu se přidala i tradiční nenávist Libyjců vůči „černému obyvatelstvu“ Afriky, o kterém Kaddáfí tvrdí ve své „Zelené knize“ i ve svých veřejných vystoupeních před Libyjci a revolučními vůdci z celého světa, že i Libye patří ve skutečnosti černochům, kteří ji vlastnili dlouho před příchodem Arabů a že „černá rasa se stane nejmocnější ve světě“. Kaddáfí je nesmírně oblíben u většiny obyvatel Afriky, kteří ho nazývají „vůdcem revoluce“, „králem králů“ a podobně. (Je zajímavé, že stejnou naději pro utlačované představuje v Latinské Americe Hugo Chávez a v postsovětském prostoru Alexandr Lukašenko.) V lednu 2011 vyzval k vytvoření společného sekretariátu tradičních afrických kmenových náčelníků a králů, (má s nimi výborné vztahy), který by koordinoval vytváření nové Africké jednoty. K tomuto kroku přistoupil až poté, kdy byl odmítnut oficiálními hlavami států. S podobným nezdarem se v minulosti setkali jak Kwame Nkrumah, tak i Sekou Toure.
Afričtí žoldnéři nebo bojovníci za svobodu?
Buržoazní média, která neposkytují Kaddáfího přívržencům žádný prostor, označují černé Afričany za žoldnéře. Jak je to ve skutečnosti? Jako všechno, co se dlouhodobě tvrdí o Libyi je lež, založena na rasistickém pohledu na vývoj situace v Africe. Černí vojáci v uniformách libyjské armády jsou lidé z celé Afriky a africké diaspory v Libyi, kteří podporují a respektují Kaddáfího za jeho příspěvek africké emancipaci. Za posledních dvacet let přišly do Libye tisíce Afričanů z celého kontinentu. Zde získali vzdělání, práci a vojenský výcvik – mnozí z nich náleží k osvobozeneckým hnutím z celé Afriky a světa. Z nich byly zformovány mezinárodní prapory, pevně odhodlané bránit vymoženosti revoluce. Jsou to Afričané, kteří jsou odhodlání položit za Kaddáfího a revoluci své životy. Neliší se od španělských internacionálních brigád. Náleží mezi ně i tisíce Tuaregů, kteří v průběhu revoluce vstoupili do „Islámské legie“ a pak bezpečnostních složek.
Afričtí imigranti terčem útoků
Zatímco afričtí bojovníci z Čadu, Nigeru, Mali, Ghany a Jižního Súdánu bojují v řadách libyjské armády za obranu vymožeností této africké revoluce, milion černých utečenců a tisíce migrujících dělníků riskují, že se stanou obětí pomsty „povstalců“ za podporu Kaddáfího režimu. Turecký stavař popisuje jeden z uskutečněných masakrů v posledních dnech: V naší společnosti pracovalo 80 dělníků z Čadu. Povstalci je bezdůvodně povraždili sekerami. Podobně již povraždili mnoho dalších dělníků. Nikoli strach z Kaddáfího, ale z rasistických arabských povstalců. To je hlavní motiv pro masivní exodus, dělníků a expertů z Afriky i celého světa. Proti Kaddáfího sílám bojují ozbrojení povstalci. Část jich přešla z ozbrojených sil, ale většina povstalců má vlastní zbraně, které mohli v souladu s Kaddáfího filosofií, vlastnit.
Důležitou otázkou je nelegální útěk tisíců imigrantů i Libyjců do Itálie a dalších států EU, kteří prchali pod tlakem západních masmédií, které jim slibovaly najít „lepší“ život v Evropě.
24.ledna 2011 se konala v Libyi mezinárodní konference za účasti více než pěti set delegátů s názvem: „Decentní život v Evropě nebo vítaný návrat do Afriky“. Kaddáfí ve svém vystoupení uvedl: „V Evropě bychom měli žít slušně a důstojně. S Evropou musíme mít partnerské vztahy, nikoli vztah pána a otroka.“ Západ pochopitelně konferenci mediálně zneužil a obvinil Kaddáfího, že svolal konferenci proto, aby odůvodnil držení potencionálních emigrantů v koncentračních táborech.
Kontrarevoluce
Ozbrojené vystoupení opozice do značné míry Kaddáfího překvapilo. Předpokládal, že po všech ústupcích, které učinil a v období plného rozkvětu spolupráce, se Západ bude chovat korektně a nebude infiltrovat do libyjských institucí místo skutečných expertů agenty tajných služeb, kteří připraví proti němu převrat. Spletl se. Také si zřejmě myslel, že Rusko, které z něj ždímá 40 let peníze za své nekvalitní zbraně, bojovou techniku a munici, stejně jako ČLR, nepodpoří v RB OSN sankce proti Libyi. I zde se zmýlil. Není to úder zasazený pouze Libyi, ale i výstraha všem progresivním hnutím v Latinské Americe i jinde ve světě. I Hugo Chávez a jeho přátelé by si měli uvědomit, že pokud by potřebovali pomoc a podporu v případě americké invaze, budou obě velmoci postupovat pravděpodobně stejně, jako vůči Libyi. Po zkušenostech s Gorbačovem, který prodal všechny své přátele, přes Jelcina, Putina a Medveděva, mají progresivní levicoví vůdci jen malou nebo žádnou naději na podporu svého spravedlivého boje. Kaddáfí si byl rovněž vědom vysoké životní úrovně Libyjců v porovnání s Alžírem, Tunisem a Egyptem a měl za to, že se opozici nepodaří vyvolat nepokoje. Západní tajné služby, zejména anglické a francouzské mají staleté zkušenosti z prosazování koloniální okupace a zaměřily se i na správné funkcionáře. Do odboje zapojili Kaddáfího úhlavní nepřátelé: tzv. islamisty, arabské rasisty (mnozí z nich opustili vysoké funkce) a další. Někteří z nich se podíleli na provokačním pogromu černých Afričanů v roce 2000, jehož cílem byla snaha odradit Kaddáfího od jeho panafrické politiky. Dlouhou dobu Kaddáfí předpokládal, že islamisté jsou na jeho straně. Teprve nyní, když „Mezinárodní unie muslimských učenců“ začala volat po jeho zatčení a postavení před soud si uvědomil jak byl důvěřivý. Nevyžadují odsouzení Mubaraka, který se vlastně s Izraelci podílel na genocidě Palestinců v Gaze a smrti milionů muslimů v Iráku a Afghánistánu. Kaddáfího vina spočívá hlavně v tom, že se odvážil postavit vládcům nejreakčnějších muslimských států a hlavně jejich reakčnímu výkladu Koránu, zneužívanému k útlaku vlastního lidu. Pokusil se postupně omezovat kruté feudální tradice, hluboce zakotvené v libyjské rodině a prosazovat emancipaci žen. V žádné islámské zemi neměly muslimky takovou svobodu, jako v Libyi a Afghánistánu (do pádu Nadžibullahova režimu). Město Benghází bylo vždy centrem odporu. Sídlem nejrůznějších velmi bojovných pravičáckých a reakčních islamistických hnutí vedených představiteli islámských sekt jako Wahhabisté (Saudská Arábie) nebo Salafisté. V Benghází vznikla i „Libyjská islámská bojová skupina“ , která se sama asociuje s Al Kájdou a je podezřelá z vražd mnoha vůdců Libyjských revolučních výborů. V ideové oblasti je jejich odpor zaměřen proti Kaddáfího revolučnímu výkladu Koránu. Sami prosazují Islám, jako pouhé rituální náboženství, které se ve své podstatě vrací do období feudalismu a odmítá osvobozující spiritualitu Islámu. Tito tzv. islamisté odmítají západní kolonizační úsilí, ale nemají žádnou vlastní koncepci sociálně ekonomických změn a ani se nesnaží hledat východiska z polofeudálních a kapitalistických systémů arabských režimů, což je živnou půdou pro rozvoj nejzaostalejších a nejreakčnějších ideologií a udržení tradičního stavu společnosti. Kaddáfího filosofie, rozpracována v „Zelené knize“ odmítá řádění nespoutaného kapitalismu a všech jeho forem, včetně kapitalismu státního a neoliberálního. Jeho názory o tom, že Islám je neslučitelný s kapitalismem nejsou přijatelné pro většinu Arabů a tzv. islamistů, pro které jsou podnikání a obchod hlavním krédem.
Správně pochopit Kaddáfího
Ať se Mummar Kaddáfí ( jehož antiimperialistický boj jsme sami dlouhou dobu podporovali) dopustil pod imperialistickým tlakem jakýchkoliv chyb, je potřeba především vyzdvihnout jeho zásluhy. V Libyi prošlo ideologickou a politickou přípravou mnoho revolučních skupin z celého světa. V roce 1982 zde vznikla světová „mathaba“ (místo shromáždění lidí se stejnými zájmy). Kaddáfí podporoval revoluční hnutí včetně jihoafrických politických stran, hnutí a revolučních skupin jako ANC, AZAPO, PAC a BCM, namibijskou SWAPO, angolskou MPLA, nikaragujské Sandinisty, saharské POLISARIO, palestinskou PLO, Americká hnutí původních obyvatel a mnoho dalších.
Nelson Mandela nazval Muammara Kaddáfího jedním z největších bojovníků za svobodu 20.století s tím, že Jihoafričané mohou za kolaps apartheidu v mnohém vděčit právě Kaddáfímu a Libyi. Mandela rovněž řekl, že v nejtěžších okamžicích života jak svého tak i svých spolubojovníků to byl právě Kaddáfí, kdo byl stále s nimi. Kaddáfího „Zelená kniha“ představuje ostrou kritiku kapitalismu a západní parlamentárního modelu mnohostranické demokracie. Zatím se nikdo nepokusil popřít, že systém „přímé demokracie“ prezentovaný Kaddáfím je vhodným alternativním modelem pro Afriku a Třetí svět, kde buržoazní parlamentarismus selhal a přinesl pouze bídu, etnické i tribální konflikty a chaos. (Ostatně to bylo vždy cílem světového kapitalismu po ukončení koloniální nadvlády v šedesátých létech minulého století.)
Řekněme si naprosto otevřeně: v Libyi nejde o boj mezi mírumilovnými demonstranty a ozbrojeným nepřátelským státem. Válka vedena v Libyi je boj mezi sílami, které chtějí svobodnou Libyi a Afriku, ve které je vyloučen útlak neokolonialismu a neoliberálního kapitalismu a jejich odpůrci, působícími v žoldu světového kapitálu. Nepleťme se: Pokud Kaddáfí a libyjská revoluce budou poraženi, nebude zlikvidován fiktivní africký diktátor. Vznikne precedens pro další kapitalistické globalizované vojenské zásahy proti všem progresivním vůdcům, kteří se snaží zajistit pro své národy přijatelný a důstojný život.
Došlo e-mailem