Projev Anděly Dvořákové k 28. říjnu

logoPředsedkyně Českého svazu bojovníků za svobodu Anděla Dvořáková v den výročí vzniku Československa přednesla  zajímavý projev. .

 

 {youtube}xdnbJz3JuzM{/youtube}

 

Předsedkyně Českého svazu bojovníků za svobodu Anděla Dvořáková v den výročí vzniku Československa přednesla  zajímavý projev.

 Vážení vzácní hosté, dámy a pánové, milé sestry a bratři,

pomalu, ale jistě se blížíme k oné magické cifře, která nám sděluje, že to bude pomalu sto let od okamžiku, kdy byla obnovena státnost českého státu a vznikla samostatná Československá republika. Tedy republika, za niž odbojáři bojovali a umírali a jež zanikla, aniž by se nejen jich, ale i občanů někdo ptal.

Od rozpadu Československa již uplynulo hodně let a čas rány hojí. Stále však přetrvává handicap, který vyplývá z malého státu, na nějž se podle těch velkých nemusí brát ohled.

Evropský parlament pak přijímá některá nesmyslná rozhodnutí, která však silně ovlivňují náš život. Především pak berou víru v budoucnost a v příští existenci národa a touhu něco dokázat, protože podle občanů je to vlastně zbytečné.

V Bruselu je dost našich lidí, o kterých jsme vůbec neslyšeli

Přitom by stačilo, samozřejmě, kdyby naši zástupci v Bruselu za tu dobu, měli bojovat za naše zájmy a obhajovat je, za ně skutečně bojovali. Je jich tam dost, o kterých jsme za tu dobu vůbec neslyšeli.

Kdyby plnili to, proč do Bruselu přišli, pak by odpadly všechny ty zbytečné kauzy typu okurek, oplatků a syrečků a mohli by se věnovat mnohem důležitějším problémům, jako je zánik celých průmyslových oborů, které nás v minulosti proslavily ve světě.

Dovolte mi, abych uvedla, že takovým příkladem je například cukrovarnictví, kde jsme ve výrobě, kvalitě i vývozu patřili mezi špičku. Právě takováto zkušenost vyvolává obavy o budoucnost národa. A vyplývající samozřejmě i zrušení Benešových dekretů.

A k těmto obavám pak sami přispíváme svým chováním. Je mi líto, ale těžko totiž najdeme ve světě pokornější lokaje, než jsme my. To se týká především regionálních politiků, na jejichž chování veřejnost nevidí a kteří si dělají, co se jim zlíbí, aniž berou ohled na zájmy státu nebo občanů.

Jen proto je nejhorší situace ve vztahu k sudetským Němcům právě v regionech. Tam totiž platí, že kdo platí, ten jede. Státnost, zájmy občanů, ty ať jdou podle místních politiků k čertu – hlavně, že to nese peníze. Od Sudeťáků.

Odsun nezakrývat. Ale umírněnost je na místě

A jejich počínání nese již první ovoce. Jako houby po dešti se v poslední době rojí nároky sudetoněmeckých spolků o budování hrobů pro oběti takzvaného divokého odsunu, ke kterému těsně po válce došlo. Zakrývat bychom to nechtěli a nemyslíme, že bychom to měli zakrývat, ale umírněnost by byla na místě. Divoký odsun byl jistě tragický, ale pouze epizodní.

Většina Němců odcházela řízeným odsunem, za nějž dostalo Československo pochvalu od Mezinárodního červeného kříže.

Umírněnost je nutná především proto, že budeme-li budovat pohřebiště pro sudetské Němce po 65 letech, měli bychom budovat spíše pohřebiště pro oběti pochodů smrti. A těch je mnohem více než těch německých. Připomeňme si – 360 tisíc obětí druhé světové války.

A dokonce se dnes stává, že hromadné hroby obětí nacismu vydávají německé spolky za oběti odsunu.

Československo nebylo jediné, odkud Němci odešli

Analýza pak potvrdí, že se spolky mýlí. Tento problém přetrvává a je v mnoha případech docela zbytečný. Je třeba v této souvislosti připomínat, že Československo zdaleka nebylo jediné, odkud museli Němci odejít. Připomeňme si Francii. Ta se ke svým Němcům nechovala vůbec v rukavičkách, a problém dnes již vůbec neexistuje. Totéž platí o Holandsku či Norsku.

Konečně ani Poláci se příliš touto otázkou nezabývají, a tak si myslíme, že bychom měli mít jiné starosti, než právě hromadné hroby. Nechme ty mrtvé spát. Myslím, že si konečně někteří ani ten klidný spánek v těch hrobech nezaslouží.

Sudetští Němci zde začínají ovlivňovat i samotný život občanů v regionech. Jejich soustředěná práce působí na místní představitele a ti například prosazují změny na pomnících z druhé světové války. To se netýká pouze Brna, ale i památníku na Ploštině, kde byla odstraněna socha partyzána, a nepochopitelně odstraněny i symboly. Takových případů máme více. Je to záměr, vedoucí k revizi výsledků druhé světové války.

Pro nás je to nebezpečné proto, že naše mládež je v oblasti historie nevzdělaná a přijímá i nevěrohodné výklady. Zde je chyba nejen v rodině, ale i u nás odbojářů. Zapomněli jsme na ty, kteří položili život za naši svobodu, a neochránili jsme jejich památku.

Škola nevede mládež k úctě k tradicím a vlasti

Ale může za to opravdu především škola, neboť nevede mládež k úctě k tradicím a k vlasti. Často se o to přičinili i dříve politici některými neuváženými omluvami sudetským Němcům. V této situaci je třeba poděkovat prezidentu Václavu Klausovi za jeho obranu Benešových dekretů.

Jeho současné vystoupení není první. Již na pietním aktu v červnu v Lidicích upozornil na fakt, že toto nebezpečí hrozí, a že je třeba zaujmout stanovisko k Lisabonské smlouvě stejně tak, jako to udělaly některé ostatní státy. Jeho výzva však vyzněla naprázdno a naši politici, kteří měli v referátu zahraniční otázky, na to vůbec nereagovali.

A proto by měla být pro občany důležitá i diskuse, která se rozvinula nad jeho rozhodnutím. Argument těchto politiků, že sice skutečně se mohou dekrety Lisabonskou smlouvou prolomit, ale že to vláda neřešila, neboť v názoru nebyla jednotná, jsou slova, která neměla vůbec zaznít. Jsou totiž věci, o kterých, nezlobte se, nelze diskutovat.

Již 20 let žijeme ve svobodné zemi. Měli bychom se radovat. Škoda, že nedokážeme slušně a spokojeně žít. Problémy, které otravují náš každodenní život, si děláme sami.

Jsme si vědomi toho, že náš boj nekončí, že i dnes v Evropské unii musíme v národě probouzet pocit hrdosti nad naší minulostí. Český svaz bojovníků za svobodu hájí a bude vždy hájit historickou pravdu za všech okolností, ať se to líbí někomu, nebo ne.

V den 91. výročí vzniku Československa jsem pověřena jménem Československého svazu bojovníků za svobodu vám tento slib dát.

Děkuji.

Předsedkyně ČSBS, Anděla DVOŘÁKOVÁ (nar. 1927 v Sudovicích, okres Příbram, + 2011, Praha). Maminka byla ředitelkou gymnázia, tatínek poslancem za Československou stranu národně sociální a šéfredaktorem Melantrichu. V roce 1939 byl otec vzat jako rukojmí do vyšetřovací vazby. Byl sice po čase propuštěn, ale za svou ilegální práci v odbojové skupině V BOJ, byl po prozrazení zajat a převezen do káznice Waldheim. Maminka prožila válku ve vyšetřovací vazbě. Sestra Anděla Dvořáková byla vyloučena z gymnázia, musela se skrývat a pak pod cizím jménem za podpory ilegální organizace vystudovala Učitelský ústav. Otec byl ubit k smrti 26. března 1943.

Po válce se provdala za úspěšného obchodníka a podnikatele. Pracovala v jeho rodinné firmě. Po roce 1948 museli oba z firmy odejít. Pracovali v ČKD ve slévárně.

Do ČSBS vstoupila již v roce 1946, kde prošla všemi funkcemi byla předsedkyní ZO ČSBS, předsedkyní OV ČSBS Beroun. Od roku 1998 byla místopředsedkyní ÚV a statutární zástupkyní předsedy ÚV, pověřená řízením ekonomického úseku Svazu.

Kromě funkcí v ČSBS byla od roku 1947 funkcionářkou tělovýchovné organizace Spartaku Hořovice, předsedkyní oddílu ledního hokeje a předsedkyní Okresního svazu ledního hokeje Beroun a vedoucí Zimního stadionu Hořovice až do roku 2000. Kromě těchto funkcí byla od roku 1968 předsedkyní rehabilitační komise za ČSBS a také přísedící Okresního soudu v Berouně. Ze všech funkcí vzhledem ke zvolení předsedkyní ČSBS odstoupila.

Je držitelkou mnoha vyznamenání. V roce 1997 dostala od ministra obrany nejvyšší vojenské vyznamenání, které lze civilovi udělit. Nejvíce si pak váží čestné medaile Jana Masaryka, udělené za její statečnost a práci.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.