Přislibujte si mně, vyhrožujte si mně, přece zrácem nebudu!

Je neuvěřitelné, co uskutečnil Karel Havlíček Borovský – tento výjimečný zjev české literatury, za třicet pět let života (*31. 10. 1821)! Jeho veškerá veřejná činnost vycházela jednak z všeobecného mravního základu (dědictví mé poctivost a síla) a národního citu (moje barva červená a bílá).

 

Znakem osobitosti a ještě více charakteru mu byl vztah k českému národu. Svobodu jednotlivce prolínal se svobodou národní. V národní vlažnosti a přeběhlictví viděl jeden z nejhorších činů. Brzy po příchodu z rodné Vysočiny do Prahy začal také výhradně užívat, pokud možno, mateřského českého jazyka. Patří tím k průkopníkům nastupující vlastenecké generace sílícího národa.

Havlíček sdílel nadšení ze slovanského původu českého národa, jeho příslušnosti ku velké rodině Slovanstva. Pod vlivem romantického všeslovanství přijal nabídku P. J. Šafaříka a odjel do Moskvy, kde nastoupil místo vychovatele v rodině profesora Ševyreva (1843 – 44). Plný idealizovaných představ v něm setkání s realitou ruské společnosti vyvolalo smíšené pocity. Nicméně dokázal oddělit ruský národ od carské byrokratické vlády. Pochopil, že moderní tvář slovanské vzájemnosti musí obsahovat funkční podklad, citový a materiální, aby sloužila prospěchu všech slovanských národů bez rozdílu.

Havlíček rozuměl procesu utváření novodobých národních států od konce 18. století, maximálně koncentrujících i krajové odlišnosti. Z tohoto úsudku se odvíjela jeho přísná kritika štúrovců pro kodifikaci spisovné slovenštiny. Považoval to za tříštění sil toho, co k sobě z přirozenosti kvůli přežití mělo patřit. Unáhleně opominul, že neplnoprávné postavení stavělo Čechy a Slováky do jiných taktických pozic než podobné tendence v západní Evropě. Konečně sám opustil své prvotní příkré stanovisko. Sešel se s Ľudovítem Štúrem před Slovanským sjezdem i v jeho průběhu v Praze (2.–12. 6. 1848).

Revoluční léta (1848–1849) uvedla přední obrozenecké pracovníky do postavení politických předáků českého národa, nevyjímaje Havlíčka. Vrátil se naplno k tomu, v čem mohl nejvíce prospět – k žurnalistice. Přestože původně, když na doporučení Palackého přijímal místo redigujícího redaktora tehdy vládních Pražských novin, pochyboval o tomto poslání, našel v novinařině svou kazatelnu.

V upevnění a rozšíření češství má nehynoucí zásluhu. Již roku 1849 jej takto posuzoval, jinak jemu nepříliš nakloněný současník V. J. Picek: „Havlíček působil co vlastenec za jediný rok více než mnohý za celý čas svého života.“

Pád Metternichova režimu otevřel Havlíčkovi dočasně možnost plného rozmachu i jako úspěšnému tiskovému podnikateli. Vlastní vydavatelské počiny (Národní noviny, Slovan) vedl výborně a dobře vydělával.

I ve směru hospodářském se odkláněl od běžného liberalismu, k němuž jinak inklinoval. Nebyl v zásadním odporu vůči zasahování státu do této oblasti, jeli to ku prospěchu celku. Vážil si zejména rolnického stavu a drobných řemeslníků.

Postupně zůstával se svými názory osamocen. Radikálové (K. Sabina, K. Sladkovský, E. Arnold aj.), vytýkající mu předtím umírněnost a opatrnictví, byli uvězněni. Další se z veřejného života stáhli, někteří začali vystupovat ve prospěch opětně nastupujícího absolutismu, nazvaného posléze Bachovým. V souboji s ním, před porotními soudy v Praze (1849) a v Kutné Hoře (1851), dokázal, že je nejen vynikajícím mužem pera, ale i obratným řečníkem. Vláda knížete F. Schwarzenberga ho chtěla nejprve získat laskavými nabídkami. Nepovedlo se. Došlo k šikanování.

Když se nezdařilo potrestat Havlíčka ani pomocí vládou vydaných zákonů, nechala jej jednoduše dopravit policejní eskortou do tyrolského Brixenu, aby ho vyhnanstvím umlčela.

Můžeme zaslechnout, případně se dočíst, že Havlíčkův pobyt ve vyhnanství (1851-55) nebyl nakonec tak strašný. Tvrdí to např. Jiří Morava ve své knize C. k. disident Karel Havlíček. Žil si prý na útraty rakouského eráru, který se přeci i k svým oponentům dovedl chovat korektně v porovnání s událostmi 20. století, apod. Je to srovnání nesrovnatelného.

Ostatně Vídeň deportací dosáhla, čeho chtěla. Vytrhla Havlíčka z českého prostředí, jež tím zároveň zastrašila. Co horšího! Začala v něm hlodat zákeřná choroba. Tuberkulózou se nakazil od své manželky Julie, v jejíž rodině byla dědičná. Zemřela čtrnáct dní před jeho návratem.

Doma se k němu dosti známých lidí nehlásilo, aby si nezadali před oficiální mocí. Výjimkou byli B. Němcová, F. Palacký, A. P. Trojan a – J. K. Tyl.

Oba velikáni – Tyl a Havlíček – se po letech neporozumění usmířili prakticky nad svými hroby. Havlíček skonal necelé tři týdny po Tylovi – 29. července 1856. Za jeho rakví demonstrovaly tisíce Čechů.

Vladimír Mlejnecký, Slovanská vzájemnost č. 147, http://slovanvyborcr.hostuju.cz/vybslovvzaj.html