Žukov ujistil Stalina: Moskvu nedáme!

Jeho historický výrok připomínají v knize Stalin – osud a strategie (vydala Molodaja gvardija, 2007) ruský historik Svjatoslav Rybas a jeho dcera spisovatelka Jekatěrina Rybasová. Před 70 lety – ve dnech bitvy o Moskvu zkrachovala Hitlerova „blesková válka“ doslova několik desítek kilometrů před Kremlem.

 

Jeho historický výrok připomínají v knize Stalin – osud a strategie (vydala Molodaja gvardija, 2007) ruský historik Svjatoslav Rybas a jeho dcera spisovatelka Jekatěrina Rybasová. Před 70 lety – ve dnech bitvy o Moskvu zkrachovala Hitlerova „blesková válka“ doslova několik desítek kilometrů před Kremlem.

Evropská část Sovětského svazu byla tehdy již z poloviny (!) pohlcena okupanty. Byl ztracen Donbas, agresoři měli na dohled Krym a Azovské moře. V Berlíně se už chvástali, že z hledisek vojenských bylo „sovětské Rusko poraženo“.

Hitler s bleskovou válkou pospíchal. V září r. 1941 dal v blahé naději dokonce příkaz, aby se urychlily dodávky žuly ze Švédska, Norska a Finska, na které „spustil“ navíc 30 milionů marek. Pro dovoz tohoto stavebního materiálu bylo již vybudováno speciální přístaviště pro tisíc dopravních lodí. Ze žuly chtěli nacisté vybudovat v Moskvě památník na počest německých zbraní.

Operace Tajfun mířila na Moskvu

Poté, co wehrmacht obsadil Kyjev, zamířil sebevědomě na Moskvu. Operace Tajfun, jak ji v Berlíně nazvali, začala 1. října a velel jí jeden z nejschopnějších německých generálů – Guderian. Jeho úkolem bylo obklíčit Moskvu ze severu i z jihu.

O pár dní později – 5. října – odvolává Stalin z Leningradu Žukova, aby se rozebral v situaci. Generálův názor nebyl příznivý. „Všechny cesty do hlavního města jsou otevřeny,“ mínil Žukov. Na obranu Moskvy měl již jen 90 000 mužů, k tomu 160 000 málo vycvičených domobranců. Jediným zdrojem čerstvých sil byl v té době Dálný východ – jednotky, jež doposud střežily sovětsko – japonské hranice v prostoru severní Číny.

Nelítostné boje u Moskvy si vyžádaly obrovské ztráty na lidech i materiálu. Oba ruští autoři otevřeně připouštějí, aniž by vysvětlovali podrobnosti, že více ztrát přinášela válka Rudé armádě. Od útoku 22. června 1941 padlo za půl roku do zajetí asi 3,4 mil. rudoarmějců, z nichž se konce ledna r. 1942 dožilo jen 1,4 mil. mužů.

Přehlídka vpravdě historická

Němci se tehdy v říjnu a listopadu 1941 přibližovali k Moskvě téměř závratnou rychlostí. Po Smolensku padla (12. října) Kaluga, o dva dny později Kalinin (Tver).

V Kremlu vypukla téměř panika, neboť 12. října svolal Stalin do hlavního stanu poradu členů Státního výboru obrany, která rozhodla, aby byla okamžitě vyhlášena evakuace vlády. Byly zaminovány průmyslové závody, metro, mosty. Rozkaz opustit Moskvu se týkal i všech členů politického byra VKS (b). Zatím s jedinou výjimkou – Stalin se měl rozhodnout o něco později. Všechna práva týkající se obrany předal hlavní stan generálu Žukovovi, veliteli Západního frontu, a generálu Artěmjevovi, veliteli Moskevské oblasti. Dokonce se začaly stavět zátarasy na Sadové okružní třídě – všeho všudy několik kilometrů od Kremlu.

Podle německého plánu Tajfun měla „blesková válka“ skončit do poloviny října. Ale byl už listopad a v předvečer tradičního sovětského svátku výročí Velké říjnové socialistické revoluce překvapil Stalin své okolí pokynem k neuvěřitelné akci: stanice Majakovského musela být během několika hodin připravena pro slavnostní zasedání Moskevského sovětu, navíc na druhý den ohlásil hlavní stan i slavnostní přehlídku na Rudém náměstí.
V metru měl projev sám Stalin. Právě tehdy opakoval památná slova: „Ať je nám v této válce příkladem hrdinství Alexandra Něvského, Dmitrije Donského, Alexandra Suvorova a Michaila Kutuzova.“ Vzpomněl i Lenina, když řekl: „Ať nás povzbudí vítězný prapor velikého Lenina!“

Přehlídka začala 7. listopadu v osm hodin ráno. Hustě sněžilo, německý nálet byl proto vyloučen. Vojáci připravení k slavnostnímu pochodu dostali příkaz: ať se stane, co se stane, držet ukázněně řadu a žádné nenadálé střelby se nepolekat.

Stalinův hlas promluvil z Moskvy do duší milionů šokovaných sovětských lidí. Bylo to velké morální povzbuzení pro všechen sovětský lid, když Stalin zůstává v Kremlu, znamená to, že z Moskvy se stala pevnost.

„Poslal (Stalina) do háje“

Ale vyhráno ještě nebylo. Ani tehdy, když už udeřil pravý ruský mráz, německý tlak nepolevil. Žukov ve svých pamětech poznamenal, že půda, ať se to dnes zdá jakkoliv, byla výhodou spíše pro útočící síly. Že německá armáda nestačila již obléknout své vojáky do teplého oděvu, je samozřejmě jiná otázka. O rudoarmějce bylo v tomto směru postaráno značně lépe.

Autoři zmíněné knihy nesmlčeli ani konflikty, k nimž v krajních chvílích docházelo i mezi Stalinem a Žukovem. Nejprudší výměna ostrých slov prý vybuchla jednoho dne, plného zoufalství, když Stalin zavolal do Žukovova štábu s nerealistickým požadavkem, aby se obránci pokusili o nějaký protiúder. Co Stalin říkal, není známo. Podle svědka si však můžeme dnes přečíst, jak se během rozhovoru tvářil Žukov: při telefonátu podrážděně zvedal obočí, zbledl a nakonec prý odsekl: „Přede mnou stojí dvě armády protivníka. Vím lépe, co mám udělat. Vy můžete rozestavovat cínové vojáčky a vést s nimi válku, jestli na to máte čas.“

Stalin také vybuchl, neboť Žukov si v té chvíli dovolil nedovolitelné: podle paměti A. T. Rybina, příslušníka Stalinovy ochrany, vrchního velitele „poslal do háje“ (2. díl knihy Stalin: Osud a strategie, s. 329-330).

Na druhý den však Stalin zavolal první a tvářil se, jako by se nic nestalo: „Soudruhu Žukove, co je s Moskvou?“ zeptal se. Včerejší incident byl jakoby odsunut stranou. Ale když vrchní velitel udílel za moskevskou bitvu vyznamenání, Žukovovo jméno prý ze seznamu vyznamenaných vyškrtl.

„Jestli posoudíme tuto událost z hlediska Historie,“ píší oba autoři nové ruské knihy, Stalin, který se v této chvíli zachoval tak trochu malicherně, neměl možná pro Žukova důstojnější vyznamenání. „Ostatně generál a později maršál dosáhl dvou vítězství najednou,“ poznamenávají autoři knihy, ze které citujeme: vyhrál jak nad hitlerovskými hordami, tak i nad samotným Stalinem. Z té dramatické doby je však znám i jiný rozhovor Stalina se Žukovem, když vrchní velitel v nejkritičtější chvíli bojů o Moskvu položil Žukovovi otázku, zda si je jist, že Rudá armáda Moskvu udrží. Ptám se vás s bolestí v duši, řekl Stalin, řekněte mi to čestně jako komunista. Žukov ho, jak je známo, ujistil, že ano, Moskvu Rudá armáda nevydá, k čemuž tehdy potřeboval „nemnoho“ – dvě rezervní armády navíc a dvě stě tanků.

Maršál Vasiljevskij, jeden z velkých sovětských vojevůdců, připomněl ve svých memoárech Věc celého života, že německá blesková válka byla silně zbrzděna boji u Smolenska: „Blokování nepřátelské ofenzivy na hlavním – moskevském směru (u Smolenska) – byla pro nás velkým strategickým úspěchem.“

Protiofenziva: 6. prosince

Nejblíže se fašisté dostali k Moskvě 28. listopadu, když se ocitli až u kanálu Moskva – Volha, jižně od městečka Jachromy, několik desítek kilometrů do Kremlu. Francouzský televizní dokument Apokalypsa dokonce tvrdil, že německá vojska narazila na jednu linku moskevských tramvají.

V prvních dnech prosince německý útok sice pokračoval, ale nové čerstvé síly Rudé armády jej na čáře Lobňa-Krjukovo- Dědovsk-Zvenigorod-jezero Narskije prudy zadržely. Ale to už Žukov geniálně vycítil, že Němci melou u Moskvy z posledního, a 29. listopadu Stalinovi zavolal, že je čas s protiútokem. Hlavní stan jeho návrh téměř obratem ruky podpořil. Protiofenziva začala 6. prosince ve tři hodiny ráno: slabší strana se pustila do silnější.

Do začátku nového roku byl wehrmacht vytlačen od Moskvy na 100-250 kilometrů. Byla to doslova osudová bitva druhé světové války, svou osudovostí ji později zopakovaly bitvy u Stalingradu a u Kurska.

O nový útok na Moskvu se už do konce války Hitler na tomto úseku východní fronty nepokusil. Prosincová protiofenziva Rudé armády dala navíc velký poznatek: že německá armáda je porazitelná. (SV)

Slovenská vzájemnost č. 148 – http://slovanvyborcr.hostuju.cz/vybslovvzaj.html