Kdo to byl Andrej Alexandrovič Ždanov

zdanov 2V roce 1896 se v Mariupolu (dnešni Ždanov) v rodině inspektora národních škol narodil syn. Máme-li věřit 15. svazku Velké sovětské encyklopedie, který byl vydán za Stalina, průvodci po Muzeu A. A. Ždanova a stovkám knih a článků, jež vycházely od dvacátých let až do konce roku 1987, ukázalo se, že chlapec je velmi nadaný a vykonal hodně užitečného.

Nebylo mu ještě ani šestnáct, když se začal účastnit revolučního hnutí, a velmi brzy se stal bolševikem, členem tverského výboru SDDSR. Po Říjnové revoluci 1917 se věnoval stranické práci. V roce 1934, kdy byl zavražděn S. M. Kirov (1), se ocitl v čele leningradské stranické organizace a „svou neúnavnou prací si zasloužil vřelou lásku pracujících“. „Patřil mezi ty, kdo tvořili jádro bolševické strany, v jehož čele stál J. V. Stalin, a jež v nesmiřitelném boji vyvedlo sovětský lid na širokou cestu.“

Jak to bylo ve skutečnosti s nesmiřitelným bojem Andreje Alexandroviče Ždanova a s vřelou láskou pracujícího lidu k němu?

Dne 25. září 1936 dostalo politické byro bleskový telegram, který byl do Moskvy odeslán ze Soči: „Považujeme za absolutně nezbytné urychleně jmenovat soudruha Nikolaje Ježova (2) do funkce komisaře vnitra. Jasně se ukázalo, že Genrich Jagoda (3) při odhalováni trockisticko-zinovjevovského bloku na své úkoly nestačí. Sjednocená státní politická správa má v této záležitostí čtyřleté zpožděni!“ A následovaly dva podpisy: Stalin, Ždanov.

Tato depeše ze Soči signalizovala začátek represí roku 1937. Kdyby oba autoři tohoto telegramu vlastnoručně psali nesčíslné příkazy k zatčení, obsílky k soudu a rozsudky, k nimž tato depeše zavdala záminkou, kdyby sami zatýkali lidi, sami je vyslýchali a stříleli a totéž dělali s příbuznými a dětmi těchto mrtvých — což bylo všechno důsledkem zmíněného telegramu — potřebovali by na to několik miliónů dní.

Ale oba byli ideology, nikoliv realizátory. Ideologové máji čisté ruce, vykonavatelé zase čisté svědomí: je to zkrátka dobrá dělba práce!

Nutno říci, že „ideolog s čistýma rukama“ Andrej Ždanov se neštítil úlohy realizátora. Podívejme se na svědectví baškirského spisovatele M. Čvanova, který se tímto tématem speciálně zabývá:

„Záminkou pro Ždanovův příjezd do Ufy v roce 1937 se stal zoufalý dopis J. Bykina, prvního tajemníka baškirského oblastního výboru strany, adresovaný Stalinovi. Bykin, jenž viděl, co se děje kolem, si uvědomoval, že už i nad ním se stahují mračna, že provokatéři už ochraptěli, jak ho z tribun obviňují ze „změkčilosti“ vůči „nepřátelům lidu“, kteří byli do Ufy posláni do vyhnanství a kterým on zde umožnil najit práci; proto napsal Stalinovi: „Žádám o jedno: pošlete sem schopného, rozumného čekistu. Ať se tu na všechno objektivně podívá!“

Andrej Ždanov se objevil v Ufě se svým „mužstvem“ a se zlověstným úšklebkem utrousil: „Tak jsem přijel! Myslím, že se projevím jako opravdu schopný čekista.“

Na urychleně svolaném plenárním zasedání baškirského oblastního výboru strany byl Ždanov stručný. Prohlásil, že přijel „prověřit vedení“, a přečetl hotové prohlášení: „Ústřední výbor rozhodl Bykina a Insančurina (tj, druhého tajemníka) odvolat…“ Odvedli je přímo ze sálu. Oba byli zastřeleni. Zastřelili i Bykinovu těhotnou manželku.

V závěrečném slově byl Andrej Ždanov opět stručný: „Morální tíha, která na nás ležela, se rozptýlila. Sloupy jsme podsekli, ploty už spadnou samy…“

zdanov 1A padali lidé — jeden za druhým…

Obyvatelé Ufy se dodnes chvěji hrůzou, když si vzpomenou na onu „historickou expedici“, na vlnu zatýkání a poprav, v níž město tonulo. Jeden z provokatérů a udavačů potom s hrdostí mluvil z tribuny sjezdu spisovatelů SSSR o tom, že přes své slabé zdraví osobně odhalil šestadvacet „nepřátel lidu“.

„Dodnes nemohu bez zachvění srdce projít kolem Ivanovského hřbitova, kde byli podle neověřených údajů (jak je ale ověřit?) v noci do dlouhatánských příkopů – zakopáváni mrtvi,“ pokračuje M.Čvanov. „Nezakopávali je však jenom tam. Obrovská věznice v Ufé nebyla s to pojmout tu masovou ,produkci‘. Popravovalo se v četných stržích a lomech přímo ve městě i v jeho okolí…“

Kromě Ufy zajel tehdy Andrej Ždanov ještě do Kazaně a Orenburgu, kde svolal obdobná plenární zasedání.

Po dvou letech si nasadil masku „bojovníka proti přehmatům“ a z tribuny XVIII. sjezdu VKS(b) prohlásil:

„Uvedu několik příkladů nepřátelské činnosti pod záminkou „bdělosti“.

Počínání tajemníka okresního výboru jistého Kaljakajkina lze přirovnat k běžícímu pásu. Například na Kaljakajkinovo naléhání byl ze strany vyloučen komunista Nazarov, jenž pak byl na žádost okresního výboru zatčen. Za styk s ním vyloučili ze strany i jeho ženu a sedm jiných komunistů, z Komsomolu osmadvacet lidí a z práce propustili deset nestraníků. Kaljakajkin sám byl nakonec zákonitě vyloučen ze strany také, odhalen jako nepřítel lidu a zatčen.

Bývalý tajemník okresního výboru Gladkich ukládal každému komunistovi, aby odhalil nepřítele lidu, a upozorňoval, že ,žádné přehmaty z toho vzniknout nemohou‘.

V jednom ze svých obviňujících odhalení se jistý Chaněvskij obrátil na okresní výbor s takovouto žádostí: „Vyčerpal jsem síly v boji proti nepřátelům, a žádám proto o poukaz do lázní.“ (Smích v sále.)

Vedoucí okresního stranického kabinetu Alexejev si pořídil seznam se zvláštními rubrikami: ,velký nepřítel‘, malý nepřítel‘, ,lump‘, ,darebák‘. (Smích v sále.)

Za války proti fašismu se Andrej Ždanov ničím nevyznamenal, nicméně na jejím konci obdržel dva nejvýznamnějši vojenské řády. Ve stejné době, v roce 1944, byl z Leningradu odvolán do Moskvy, kde se začal zabývat „rozvíjením nejdůležitějších otázek marxistické teorie“.

V roce 1946 „odhalil chyby a nedostatky na literární frontě a spisovatele, kteří zatahovali sovětskou literaturu do bahna bezideovosti a poklonkováni před zahnívající úpadkovou buržoazní kulturou, podrobil nemilosrdné kritice.“

V roce 1948 „odhalil a demaskoval protilidový formalistický směr v hudbě“. V úloze historika a filozofa vyzýval, aby se „skončilo s profesorským objektivismem a s chladnou lhostejností při výkladu faktů“. V přírodních vědách nemilosrdně pranýřoval „projevy buržoazni ideologie.“

Ano, dnes se při čtení těchto Ždánovových „projevů“ střídá smích s hořkostí. Přitom byl Andrej Ždanov podle tvrzení staré encyklopedie „vynikajícím odborníkem v oblasti literatury, významným znalcem hudby a hudební kultury“. Avšak tyto „projevy“ lámaly osudy stovek nejlepších a nejtalentovanějších sovětských umělců.

Uveďme příklady Ždanovových hodnocení, která rozdával jako nálepky:

  • „Nejenom hudební, ale i politický sluch sovětských skladatelů musí být velmi citlivý.“

„Strojené obraty a la Kant, jež slýcháme od dnešních buržoazních atomových fyziků, je vedou k závěrům o ,svobodné vůli‘ elektronů, k pokusům zobrazit hmotu jenom jako určitý soubor vln a k dalším podivným nesmyslům.“

„Anna Achmatovová patři k vlajkonošům prázdné, bezideové, aristokratické salonní poezie, jež je sovětské literatuře absolutně cizí. Okruh její poezie je uboze omezený.“

Hudbu Dmitrije Šostakoviče, Sergeje Prokofjeva, Arama Chačaturjana a Dmitrije Kabalevského označil Ždanov za „falešnou, vulgární a často prostě patologickou. Skladatelé podrývají základy skutečné hudby a tvoří zrůdná hudební díla prodchnutá idealistickými prožitky“.

V důsledku toho, že společenské myšlení přešlapovalo na místě, což bylo charakteristické jak pro období teroru, tak pro období stagnace, tato ždanovovská „ideologie“ nejenom nebyla odmítnuto, nýbrž byla vědomé celá desetiletí udržována.
Mnozí ze sovětských občanů si ještě ze školních let, kdy je mysl obzvlášť vnímavá, pamatuji na strohý dokument – usnesení ÚV VKS(b) z roku 1946 o časopisech Zvězda a Leningrad (4). Michail Zoščenko, nejvétši sovětský satirik, kterého četla celá země, byl obviněn z toho, že zobrazuje sovětskou skutečnost „záměrně pomlouvačným způsobem“, že „hlásá shnilou bezideovost, vulgárnost a apolitičnost, jež máji dezorientovat sovětskou mládež a otrávit její vědomí‘. O verších Anny Achmatovové prohlásilo, že „škodí výchově sovětské mládeže, a proto je v sovětské literatuře nelze trpět.“

To nebylo hodnoceni, to byl rozsudek.

A tak ačkoliv byla v roce 1925 přijata rezoluce ÚV KSR(b) O politice strany v oblasti krásné literatury, kde se mluvilo o tom, že „strana musi všemi prostředky likvidovat pokusy o neodborné a nekompetentní administrativní zásahy do záležitosti literatury“, usnesení z roku 1946 uznávalo metodologicky zcela opačný přistup. Určujicim rysem kulturní politiky se stala zvůle.

Z čí iniciativy se ústřední výbor začal zabývat literaturou? Druhý den po přijetí usnesení, 15. srpna 1946, vystoupil Andrej Ždanov, jenž jenom kvůli tomu přijel do Leningradu, s projevem, v němž prohlásil: „…z iniciativy soudruha Stalina, který osobně sleduje práci časopisů.“

Stalin svět lidského ducha vždycky chápal jako oblast autoritářského řízení.

Dosud zůstávalo záhadou, co vlastně bylo impulsem k vydání tohoto usnesení. Nyní už je snad možné označit příčinu. Spočivala v tom, že po válce, hned po vítězství, jež stálo milióny životů, začala sovětská společnost pociťovat určité nejasné tužby. Byla to naděje na jisté „povolení otěži“, na zaslouženou důvěru, na dlouho očekávanou lidskost a jistou měkkost, což bylo po tom všem, co země prožila, přirozené.

Úder byl namířen pravé na tyto tužby. A protože ruská literatura byla ve všech dobách vyjádřením duše lidu, bylo rozhodnuto tuto duši protknout otráveným nožem.

„Projev“ Andreje Ždanova se studoval ve školách i na univerzitách. Ironie byja v tom, že mládež, o níž se Stalin a Ždanov tak dojemně starali, si z tohoto projevu tajně vypisovala něco úplně jiného, nežli by si autor přál. Mimo jiné slova Osipa Mendelštama, jenž se už stal oběti stalinské zvůle, kterého tu Ždanov neuváženě citoval.

Andrej Alexandrovič Ždanov zemřel v roce 1948. Tehdy se velmi dlouho mezi lidem proslýchalo, že „ideolog s čistýma rukama“ byl na Stalinův přikaž otráven. Tato otázka dosud nebyla zodpovězena.

Obr.: A. A. Ždanov (druhý zleva) s rodinou J, V. Stalina v roce 1938. Uprostřed Stalinova dcera Světlana, dále Stalinovi synové Jakov (vpravo) a Vasilij (vlevo)

(1) Sergej Mironovič Kirov (Kostrikov) (1886 — 1934) — člen politického byra OV VKS(b), tajemník leningradského oblastního výboru strany. Stal se oběti teroristického atentátu. (Pozn. red.]
(2) Nikolaj Ježov (1895—1939 (?) — generální komisař Státní bezpečnosti, lidový komisař vnitra SSSR v letech 1936 až 1938. Po odvoláni 2 funkce byl zastřelen. Na jeho místo nastoupil Lavrentij Berija (Pozn. red.]
(3) Genrich Jagoda (1871 — 1938) — od roku 1934 náčelník Sjednocené státní politické správy (OGPLJ), která v roce 1922 nahradila bývalou „Mimořádnou komisi pro boj s kontrarevolucí a sabotážemi“ (Čeka) a v roce 1934 byla přejmenována na lidový komisariát vnitra (NKVD). Po odvolání z funkce byl zastřelen. Na jeho misto nastoupil N. Ježov. (Pozn. red.)
(4) Literární časopisy vydávané v Leningradě. Časopis Leningrad byl na základě usnesení z roku 1946 zastaven, tento zákaz byl odvolán až v říjnu 1988.

Archiv NoS

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *