Upevňování Ruska v 18. století

petriRusko druhé poloviny 18. století zdědilo tři nesnadné zahraničně politické úkoly: znovu se sloučit s ukrajinskými a běloruskými zeměmi, upevnit pozice na pobřeží Černého moře a tak odstranit turecké nebezpečí na jižních hranicích, a konečně udržet na Baltu postavení, jež získal Petr I.

Když se Kyjevská Rus rozpadla na jednotlivá knížectví, zejména však poté, co se z východu přivalily Bátúovy hordy, stala se její západní a jihozápadní území předmětem choutek německých, litevských, polských a jiných feudálních pánů. V rozkrádání ruských zemí byli nakonec nejúspěšnější polští magnáti. Někteří z nich si přivlastnili obrovská území. Například rodina pana Koniecpolského získala 170 měst a městeček a 740 vesnic a rodina knížete Wišniewieckého celé Poltavsko, které má rozlohu dnešní Belgie. Postavení Ukrajinců a Bělorusů v Polsku bylo podle očitých svědků velmi těžké; francouzský inženýr Beauplan, který si všímal jejich života, napsal, že žijí hůře než galejníci. Situace se přiostřila ještě tím, že feudální katolická reakce začala na Ukrajině i Bílé Rusi likvidovat pravoslaví, zavírala pravoslavné kostely a kláštery.

 

V polovině 17. století proběhlo vítězné povstání Bohdana Chmelnického, v jehož důsledku došlo v polovině 17. století k opětnému spojení Ukrajiny a krátce na to některých částí Bílé Rusi s Ruskem.

A pak napadli Rusko Turci společně se Švédskem. Rusko bylo poraženo. Toho využili Poláci a znovu se zmocnili velké části západních a jihozápadních ruských území. A drželi je ještě za Petra I. a jeho nástupců, tedy prakticky až do počátku 70. let 18. století, kdy nastal rychlý úpadek Polska.

K polské situaci K. Marx a B. Engels napsali: „Postupná demoralizace vládnoucí aristokracie, nedostatek sil pro rozvoj buržoazie a ustavičné války pustošící zemi nakonec sílu Polska podlomily. Aristokracie ničila Polsko, a když je zničila, obviňovali se za to aristokraté navzájem a zaprodali sebe i svou zemi.“

Jakmile však přišla řeč na uznání stejných občanských práv pro pravoslavné jako pro katolické obyvatele Polska, projevila vládnoucí aristokracie nepochopitelnou a těžko vysvětlitelnou neústupnost. V této souvislosti řekl krakovský biskup Soltyk, jeden z otců katolické církve, toto:

„Kdybych viděl, že jsou jinověrcům otevřeny dveře do Sejmu, na vyslanecká místa, k soudnímu dvoru, zatarasil bych tyto dveře svým vlastním tělem, i kdyby mé měli ušlapat. Kdybych uviděl místo, na kterém se bude stavět chrám jinověrců, lehl bych na tu zem, i kdyby měl být zasazen jeho základní kámen do mé hlavy.“

Když sousedé Polska, především Prusko, zjistili, že moc Polska slábne, začali proti němu kout pikle. Výsledkem toho bylo, že v roce 1772 uzavřely Prusko, Rakousko a Rusko smlouvu o částečném rozdělení Polska.

Zde je na místě připomenout, že Rusko se polského území ani nedotklo. Vzalo si zpět jen východní Bílou Rus.

Po dvaceti letech následovala ještě dvě dělení Polska, čímž polský stát přestal existovat. Ale ani tentokrát neuchvátilo Rusko původní polské území. Účastí na dělení Polska získalo možnost spojit Ukrajinu a Bílou Rus v jeden etnický celek, který se znovu připojil k Rusku. Varšava s okolím připadla Prusku, Lublin a Krakov Rakousku.

Rozdělení Polska bylo nepochybně reakčním aktem. Sovětská historiografie je hodnotila takto: Stará tradiční politika ruské vlády, převzatá jako dědictví od moskevských velkoknížat 15. století, směřovala k opětnému sjednocení dřívějších ruských — ukrajinských a běloruských — zemí s Ruskem, ale neměla v úmyslu zničit polskou státnost. Souhlas s rozdělením Polska byl v naprostém protikladu s touto tradiční politikou a neslučoval se s národními zájmy Ruska, i když hlavním iniciátorem dělení Polska bylo Prusko, nezbavuje to ruské samoděržaví odpovědnosti.

Černomořské pobřeží je pradávné území Slovanů. Slované zde vytvářeli první státy v polovině prvního tisíciletí naší éry. V době Kyjevské Rusi byla tato místa již dosti osídlena a Černé moře se nazývalo Ruským. Po tomto moři se kyjevská knížata plavila, když útočila na Cařihrad, vedla obchod s Bulhary, navštěvovala kraje u Azova a Severní Kavkaz. Když kyjevský kníže ztratil moc, černomořský kraj upadl a definitivně jej zničil vpád Bátúových hord. Obyvatelstvo prchlo na sever, k Moskvě. Po rozpadu Zlaté hordy vznikl na Krymu samostatný tatarský chanát. Od roku 1475 se stává vazalem Turecka, které po mnoho desetiletí děsí Evropu, vnáší hrůzu do jižních částí Moskevské říše a bere jí právo osídlovat zemi mezi Dněprem a Bugem.

Rusko se nejednou pokusilo tento stav změnit, ale pokaždé bylo poraženo. Dokonce sám Petr I. se málem dostal do tureckého zajetí, když v roce 1711 na řece Prutu jeho armádu čítající 45 000 mužů obklíčila turecká armáda v počtu 180 000 vojáků.

Takže uprostřed 18. století Rusko stále ještě nemělo přístup k Černému moři. U Azovského moře drželo v rukou jen pevnost Azov, ale nesmělo zde mít námořní loďstvo.

V roce 1768 Rusové a Turci opět (počtvrté v 18. století!) zkřížili své zbraně. Iniciátorem této války bylo Turecko. Postrčily je k ní Rakousko a Francie, neboť se polekaly sílícího postavení Ruska v Evropě. Boje se sváděly současně na třech frontách: na Dunaji, Krymu a v Zakavkazsku, kam na požádání Gruzie vstoupila ruská vojska. Na všech těchto frontách tentokrát utrpěla porážku turecká armáda. Zvláštním dojmem na Evropu zapůsobila námořní bitva. Ruské loďstvo projelo Baltské a Severní moře a přes Atlantský oceán poprvé vplulo do Středozemního moře, kde v Česmenském zálivu naproti ostrovu Chios porazilo turecké loďstvo. Admirál Spiridonov, pln dojmů, napsal hned po vítězství do Petěrburgu: „Turecké loďstvo jsme vzali útokem, rozbili, rozprášili, spálili, k nebi vystříleli, na mořské dno potopili a v popel obrátili, na místě zůstala jen spoušť.“ Turci si uvědomili, že mají před sebou jiné Rusko, že přišla doba, kdy budou muset vracet, co ukradli. Rusko získalo řadu měst na černomořském pobřeží a jeho loďstvo právo projíždět Bosporem a Dardanelami. Turecko se vzdalo daní, které vybíralo od Gruzie. Rozrostly se rusko-gruzínské a rusko-arménské styky, které položily základ k osvobození Gruzie a Arménie od turecké a perské nadvlády a k jejich připojení k Rusku.

Je však třeba říci, že moudrost Istanbulu měla krátké trvání. Na konci 80.let Turci, popichováni Anglií (ta nemohla Rusku odpustit, že jí odepřelo dát k dispozici žoldnéřská vojska pro boj s bouřícími se koloniemi v Severní Americe, ale naopak je tím politicky podpořilo), zahájili znovu válečné akce proti Rusku. A opět byli poraženi. Snad ještě tvrději než v předchozí válce.

Rusové pod velením generála Suvorova způsobili protivníkovi nejkrutější porážku u města Focsani a na řece Rymniku. Dobytí pevnosti Izmail v ústí Dunaje, která byla považována na nedobytnou, srazilo Istanbul na kolena. Zároveň u mysu Kaliakra a ostrova Fidonisi na hlavu porazil turecké loďstvo vynikající námořní velitel Ušakov. Podle nové mírové smlouvy teď Rusko obdrželo celé severní pobřeží Černého moře. A o něco později ještě Besarabii, tedy území mezi Dněstrem a Prutem, která kdysi byla součástí Kyjevské Rusi a od 16. století krutě strádala pod tureckým jhem.

V těchto letech se úspěšně vyvíjelo postavení Ruska i u Baltského moře. Připomeňme si, že ve východním Pobaltí a na jižním břehu Finského zálivu žili Rusové od nepaměti. Až do 13. století bylo Rusko základní silou, která zde zadržovala agresi německých, švédských a dánských rytířů. Potom bylo samo Rusko zbaveno přístupu k Baltskému moři a mělo k dispozici pouze ústí řeky Něvy, obklopené bažinami. Ale v 16. století zabrali Švédové i toto území. Situace se zlepšila až za Petra I. Leč Stockholm myslel stále na revanš. Při první příležitosti, která se naskytla roku 1788, zaútočilo Švédsko, popichované opět Anglií, na Rusko. Využilo toho, že základní ruské ozbrojené síly byly právě v té chvíli angažovány v boji s Tureckem.

Tato válka však nepřinesla Švédům ani slávu, ani územní zisk. Jejich cílem bylo dobýt Petěrburg a odtrhnout od Ruska území na pobřeží Baltského moře. Místo toho byli čtyřikrát poraženi na moři a jednou na souši. Podle mírové smlouvy, jež byla k hlubokému zármutku Britů uzavřena roku 1790 v Revelu (dnešní Tallin), zůstaly hranice obou států nezměněny.

Tato válka byla předposlední v historii rusko-švédských vztahů. Poslední válka proběhla při stoletém výročí bitvy u Poltavy, v roce 1809. Skončila další porážkou Švédska, které tentokrát postoupilo Rusku Finsko, jež kdysi obsadilo, a Alandské ostrovy. Od této doby provádí Švédsko prakticky politiku neúčasti ve válkách a jeho neutralita se stává tradiční.
Tři velké národní úkoly byly tedy nakonec po několika stoletích splněny: sjednotily se bratrské národy (ruský, ukrajinský a běloruský), Rusko se bezpečně upevnilo na Baltu a u Černého moře. Historická spravedlnost slavila triumf: země získala své přirozené geografické a etnografické hranice. Zdálo se, že už nic nemůže ohrozit klid ruského státu. Ale v tu chvíli se ozval z Paříže hlas: „Za pět let budu pánem světa — zbývá už jenom Rusko, a já ho zničím!“

Psal se rok 1811. Do Napoleonova tažení na Moskvu zůstává necelý rok…

Archiv NoS

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *