Každý má nárok na svůj názor, ale mnozí doopravdy perlí

logo

Přečetl jsem si v Hospodářských novinách článek – názor Petra Pitharta „ Jen my máme pravdu “ a jak jinak, opět jako vždy perlil, ale u něho už je člověk na mnohé zvyklý. Je nutno říci, že Petr Pithart, je politikem, jenž se pohybuje od roku 1989 na politické scéně a má také veliký podíl na tom, co je nám dnes dáno žít v této zemi. Patří k politikům, kteří mají na svědomí rozbití, rozkradení, rozprodání a vytunelování této země. Je pak zcela jedno, zda měl, má či nemá z toho jakýkoliv prospěch, základem zůstává to, co s touto zemi udělali a co je dáno žít občanům této země.

Abych byl ve svých názorech přesný, jeho otec Vilém, byl do roku 1970 členem KSČ, jeho postavení ve funkcích náměstka ministra průmyslu a později velvyslanec v Jugoslávii a ve Francii hovoří také i o tom, že se podílel svou práci na výstavbě socialismu v této zemi. Jelikož jsem neslyšel, že by byl jakkoliv proti minulému režimu, právě naopak mu sloužil, jeho syn byl vychováván v těch samých intencích. Nebo si někdo myslí, že studovat v šedesátých letech právnickou fakultu, či zahraničně na St. Anthony’s College v Oxfordu bylo tak běžné u obyčejného smrtelníka? Petr Pithart vstoupil v roce 1960 do KSČ, jenže přišly léta 1967 – 1968, kdy na protest proti vstupu vojsk Varšavské smlouvy, ukončil členství ve straně. Z pohledu dneška, je opravdu rozporuplnou osobností, neprotestoval proti rozbití této země, podílí se opět jako politik na tom svinstvu, co je nám dnes dáno v této zemi žít. Neslyšel jsem jediný protest proti bombardování Jugoslávie, proti způsobu, jakým USA rozpoutávají válečné konflikty, které my v rámci NATO podporujeme, či svým vojenským potenciálem zúčastňujeme. Mohl bych mu mnohé z toho připomenout, on však mlčí, nemá odvahu, říci svůj názor. Kdysi vzhlížel k socialismu, pak k socialismu s lidskou tváří, pak otočil, stal se disidentem a teď tady tvrdí prachsprostý kapitalismus. Je to o to horší, že se nestydí lhát vlastnímu národu a že se tak děje v intencích proklamovaných hodnot demokracie, ovšem ty jsou na každém kroku porušovány a dnes žijeme v daleko horších podmínkách, než za časů jím tak nenáviděného socialismu. Z komunisty se stal disidentem a nakonec pseudodemokratem. Více jak dvacet let jej živí politická kariera založená na nenávisti a přihlouplém antikomunismusu, hovoří o komunismu, jako o metle lidstva, přitom tady komunismus nikdy nebyl. Je zajímavé, že životopisy takovýchto lidí začínají vesměs vždy až od doby, kdy se svou protistátní činností znelíbili minulému režimu a stali se z nich, zavili antikomunisté. Vše je v lidech, lidé škodí lidem, každý chce něco jiného, dnes navíc se člověk člověku stal vlkem. Je s podivem, že z pohledu minulosti a své disidentské činnosti  nevidí  jaký život  dnes žijí lidé v této zemi, což  jej  v plné míře  diskredituje  jako člověka i jako politika. Ale to jsem pro vysvětlení postojů a myšlenkových pochodů Petra Pitharta trochu odbočil.  
Proto bych se také rád tímto zeptal Petra Pitharta na to, jak on dnes vnímá  ono cinkání  klíčů na náměstích, nebo si  možná  i vzpomene na  to, když nám tady do země zvali zaručené experty likvidace našeho průmyslů, co soudí o rozbití státu a  parodiích oslav jeho založení, přes režim, který jej praktický rozbil. Co soudí o rozbitém průmyslu, zemědělství, rozprodané a rozkradené zemi. Zajímal by mně jeho názor nejen na dnešní zadlužení země, ale i občanské společnosti, co soudí o nezaměstnanosti, která v této zemi je citelná na každém kroku. Asi se jako politik neprošel ulicemi našich měst, neviděl ty houfy bezdomovců, možná ani nevnímá tu bídu života obyčejných lidí v této zemi. Jak může člověk, bývalý komunista takto kálet  na to, co jeho rodiče s vypětím všech sil v této zemi budovali a i on se na tomto svého času také práci podílel. Stačilo naplivat na minulost, na práci milionů poctivých lidí, převléknout kabát a být zase v politickém proudu, který opět vynáší a dovoluje život, který dnes žije on a jeho rodina a jemu podobní lidé.
Zamyslel se Petr Pithart nad tím, kolik lidských životů má na svědomí tento zrůdný systém, jenž tady byl po roce 1989 instalován. Zda ví, kolik lidí, doslova neuneslo tento instalovaný bezcharakterně zlodějský systém, jenž se holedbá slovy o demokracii. O jaké svobodě a lidských právech je tady řeč, vždyť žijeme daleko větší totalitu, než byla ta minulá. Velkohubě je propagováno, že člověk může říci svůj názor, ptám se kde. Pokud se ozvete v práci, kde Vás doslova okrádají i díky tomu, že stát ze zákona nechává platit za poctivou práci minimální mzdu, pak i o tuto nakonec přijdete. Vše je pouhá iluze, ale realitou je, že můžete dostat pár facek od kohokoliv, nebo obsílku k soudu, pokud Vás dříve nezavřou. Navíc, když to tak vezmu, kdo koho dnes poslouchá. Vláda, si dělá s občanskou společností, co chce a drží ji jako rukojmí. Jak svobodný, se může cítit člověk bez práce s žebračenkou, nebo ten, kdo zde v potu čela dělá za minimální mzdu, která nestačí pokrýt náklady ani na holý život. Jak se mohu cítit svobodný v této zemi, když byly lidem odňaty pracovní, životní a sociální jistoty. Jak se mohu cítit svobodným v této zemi, kde si dělá pravice, s občanskou společností co chce, schvaluje protilidové zákony. Jak se mohu cítit svobodny v zemi, kde to je o samé korupci, kde politici a jejich kamarádíčkové nechali rozprodat a rozkradli tuto zemi. Jak se mohu cítit svobodným v této zemi, když ze zdravotnictví udělali jeden velký tunel, kdy se na obyčejné vyšetření čeká i několik měsíců a to už nehovořím o operacích, dostupností lékařské péče, předražených lécích, korupci a poplatcích, za pouhý podpis lékaře na kde jakém potvrzení, které požaduje či vyžaduje stejně zkorumpovaný zaměstnavatel, či státní správa. To už nehovořím o tom, jak likvidujete zdravotně postižené, ubrat životní prostředky lidem, kteří nemají šanci pracovat, je vrcholem hyenizmu. A co rušení ústavů, které těmto lidem dlouhá léta sloužily a co likvidace Klokánku pro malé dětí o jaké demokracii je  v této zemi řeč. Jak se mohu cítit svobodným v této zemi, kde jen byt, či bydlení stojí více jak polovinu platu a to již nehovořím o službách. Tento stát a jeho režim svázal občany této země nebývalou drahotou, zátěží různých daní a zvyšováním všemožných poplatků. Tak bych mohl pokračovat do nekonečna. Když si přečtu, co Charta77 požadovala po socialistickém systému, pak dnes to platí sto násobně a dalo by se toho požadovat daleko více. Nakonec bych chtěl Petra Pitharta upozornit na to, že v této zemi nikdy komunismus nebyl, možná on a jemu podobní dnes coby politici v něm žije svůj bezstarostný život, občanská společnost nikoliv. Je výsměchem lidem do tváře, ukončit beztrestnost politiků po letech rozkrádání, kdy ze zákona jsou pomalu všechny jejich kauzy, poklesky a zlodějiny, promlčeny,  nikdo z nich nenese řádnou zodpovědnost. V této souvislosti se chci také zeptat na restituce, které byly poskytnuté občanům a jak se ukazuje, pak v daleko větších výměrách, takže ve skutečnosti byl okraden tento stát, tedy my všichni, kdo ponese za toto odpovědnost. To samé se teď děje s restitucemi církvím, v této souvislosti se ptám, kdy bude navrácen rozkradený majetek státu, ze kterého měl každý člověk užitek, neboť naplňoval státní kasu a my jsme nebyli takto okrádaní, jak se to děje dnes. Kolik jste toho postavili za více jak dvacet let vlády v této zemi, spíše jste vše rozprodali, nechali rozkrást a lidem nesmírně tížili život.
A že dnes se tady nikdo nezmůže na odpor, tedy třeba na 4. odboj, nedivím se, když tento režim, je po zuby ozbrojen a má na vysoké technické úrovní vybavené úderné a zásahové jednotky, to nejsou padesátá léta, ani nejsme Afganistánem. Pokud se lidé nevzpamatují a volbami je nevyženou od koryt, pak bude ještě hůř. Každý z nás si musí uvědomit, že nám nic nespadne z nebe, že si nic nevymodlíme, že budeme muset zakasat rukávy, obnovit tuto zemi a již nikdy nedopustit, aby se takovíto lide  dostali  k vládnutí v této zemi. Naopak oni by měli makat, až by se z nich kouřilo, aby odčinili napáchané škody.

Nakonec, když se Petr Pithart tak opírá do Ruska, tak mu připomenu jednu základní věc, kdyby nebylo tolik obětí za ll. světové války ze strany SSSR, možná by tu nebyl on, ani já. Já určitě, neboť můj otec za odboj byl odsouzen k trestu smrtí a den před vyznačenou popravou byl koncentrační tábor osvobozen. Proto i já jdu přímou cestou, nejsem korouhvičkou, která se otáčí dle toho, jak fouká vítr. Až budou lidé v této zemi žít důstojný život a bez strachu o svou budoucnost a budoucnost svých rodin, dětí, vnoučat, pak teprve budeme zažívat ono Vámi zprofanované heslo, že pravda a láska zvítězila nad zlobou a záští. Dnes žel neplatí, že „ nejsme jako oni“, dnes platí, že jsme ještě horší, než byli oni.

Januš Adamus

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *