Je sechs hodin!
Jak to bylo s rozhlasovým vysíláním za Pražského povstání…
Zamračené sobotní dopoledne 5. května 1945. V zasedací síni budovy Bratrství na Tylově náměstí to vře. Člen stranického vedení Josef Smrkovský probírá se sedmdesáti dělnickými zástupci z pražských i venkovských závodů přípravy k rozhodné akci proti okupantům. Diskuse je živá, názor stíhá názor.
„Protektorátni vláda připravuje novou zradu! Odpovězme generální stávkou!“
„K čemu stávkovat v sobotu odpoledne? Bojujme!“
„Nelze! Slibované zbraně nedošly. Rudá armáda je daleko. Nepřipravme Praze osud Varšavy!“
Ovzduší je těhotné bouří. Je snadné ji rozpoutat, zdá se nemožné ji zvládnout, Milión nacistických vojáků skupiny armád „Střed“ má sice války plné zuby, ale bojí se sovětského zajetí. Hlavní město svírají kleště tří divisí SS „Wallenstein“, „Wiking“ a „Das Reich“. V bojích zkušená a dobře vyzbrojená masa je odhodlána probojovat si stůj co stůj cestu do zajetí Angloameričanů. V cestě stojí Praha.
Jednání dělnických zástupců se protahuje.
A najednou do napjaté atmosféry sobotního poledne proniká výzva pražské rozhlasové stanice:
„Voláme českou policii, české četnictvo, vládní vojsko; dostavte se ihned k budově rozhlasu — esesáci nás chtějí vyvraždit, přijďte ihned!“
Výsledek je ohromující. Naráz se uvolňuje nahromaděná revoluční energie a nenávist vyvolaná léta trvajícím útlakem a ponižováním. Lid překonává všechny zábrany vyplývající z chladného rozumu či pocitu bezmocnosti. Je schopen uskutečnit zdánlivé nemožné…
V době, kdy se delegáti scházeli do budovy Bratrství, prožívala Praha zvláštní ráno.
Ulicemi procházely zesílené hlídky s prsty na spouštích samopalů. Nacisté uzavřeli Václavské náměstí a propouštěli pouze jednotlivé chodce, bedlivě kontrolujíce účel jejich cesty. Posílili stráže v budově rozhlasu na tehdejší Fochově třídě pětašedesáti esesmany a před ni postavili drátěné zátarasy.
Do tohoto dusna někdo vyvěsil československou vlajku. Pak se objevila druhá, třetí, až město tonulo v jejich záplavě.
Ve 12.15 hodin zavlály i ze střechy rozhlasu. Současně sem přijelo auto s patnácti odvážlivci, kteří rychle odzbrojili strážné u vchodu a vnikli do budovy. Z levého křídla vstupní haly je zasypali palbou esesmani. Prvním padlým Čechem byl člověk se jménem Svoboda! Skupince se přesto podařilo vniknout do druhého patra a vytvořit bojové jádro, kolem něhož se seskupili rozhlasoví zaměstnanci.
Ve 12.33 letěla do éteru výzva o pomoc.
Situace byla kritická. Fanatické německé skupiny obsadily protější domy, ovládly tehdejší Fochovu třídu a postřelovaly celé okolí rozhlasového paláce. Frontální útok byl nemyslitelný.
Přesto vsak započal z Římské ulice, lemující zadní trakt rozhlasu. Pomocí žebříků, postavených na přilehlá staveniště, pronikly skupiny bojovníků po střechách a opevnily se v hořejších patrech. Přízemí a 1. poschodí drželi fašisté. I sem se snažily z Římské ulice prorvat průlomem ve zdi další skupiny odvážlivců. K rychlému vítězství se vsak nedostávalo zbraní. Za každou bojující puškou uvnitř budovy stála řada mužů, připravená převzít jí z rukou padlého. A když se kolem 16. hodin roznesla poplašná zpráva, že Václavským náměstím projíždějí pancéřové vozy, zdálo se všechno ztraceno. Přijely blíž a byly označeny československými znaky.
Kolem 18. hodiny výstřely utichly. Rozhlas byl svobodný. Osmdesát lidí položilo své životy za vlnu 415. Tento okamžik vsak byl připravován dlouho předem…
Rozhlas byl od počátku okupace prošpikován nacisty i zrádci, kteří střežili každé hnutí českých zaměstnanců. Přesto vznikaly ilegální skupinky, často neznající jedna druhou, které s nasazením života odnášely a ukrývaly mikrofony, baterie, zesilovače, elektronky, šňůry a budovaly tajné provizorní hlasatelny. Byly v divadle déčka Na poříčí, v podkroví Obecního domu, v kryptě Husova sboru na Vinohradech i jinde.
V předvečer povstání odstranili čeští zaměstnanci v hlavní budově orientační tabulky a začali úřadovat česky.
Nacisté byli zmateni, ale nezasahovali. Připravovali se. Napětí vrcholilo.
V sobotu ráno nastoupili svou službu, jako obvykle hlasatelé. Z přijímačů však nezaznělo pravidelné německé a potom české hlášení, ale k obveselení celého národa česko-německá směsice, uvedená slovy“ „Je sechs hodin…“ Zazněl první veřejný projev odporu. A po něm letí do světa jen česká slovo.
Německá hlasatelka se dvakrát marně snažila prodrat k mikrofonu, dvakrát hrozit nacistický ředitel s pěnou u úst zatčením. Teprve potřetí, za doprovodu SS se hlasatelce podařila uvést hudební pásmo. Vyřkla jediné slovo, poslední německý zvuk v době okupace: „Unterhaltungsmusik.“
Minulo poledne a rozhlasem otřásla střelba. Rozhlasová technická zařízení zůstala jako zázrakem neporušená. Vysílání neustalo ani na okamžik. Hlasatelé Disman, Mančal, Kozák a Malík volali o pomoc, povzbuzovali, přehrávali gramofonové desky. Do místností létaly střely ze dvora. Nezbylo, než se přesunout do temného studia v přizemí, ovládaného nacisty. Jedinou ochranou se stala víra, že nepřítel budovu nezná a orientační tabulky jsou odstraněny. Jeden hlásil, druhý naslouchal s uchem přitisknutým na dveře a snažil se odhadnout situaci. Stále střelba, pobíhání okovaných bot. Pak ticho a za dveřmi se ozval tlumený šepot: „Tady je to lepší.“ Studio dostalo ozbrojenou ochranu…
Pět a půl hodiny boje rozhodlo jen část úkolu. Na budovu se zaměřilo nepřátelské dělostřelectvo a pronikly letouny. Zničily několik stavení vedle. Boj přerušily až za nastalé tmy. Vysílání pokračovalo. Sháněli se dárci krve, do Vršovic se volali zbrojíři znalí protiletadlových kulometů, město muselo jíst, vyzývali tedy do práce pekaře. Program byl chudý, ale poslouchaný celým národem jako nikdy dříve.
S nedělním rozbřeskem započalo bombardování znovu. Dlouho bezvýsledně. Až v 17.34 hodin zasáhla rozhlas puma. Projela patry a explodovala v suterénu. Podzemí, zalité vodou ze strhaného potrubí, se zřítilo. Technická zařízení, hlasatelna a nouzová režie byly zavaleny zdí. Nebyl proud. Město bojovalo, rozhlas mlčel.
V té době zesílili nacisté vysílání falešných zprav z liblického a mělnického vysílače: „Občané! Protekorát Čechy a Morava je zrušen! Bienert odevzdá vládu do rukou Američanů, jejichž příchod se očekává. Zachovejte bezpodmínečně klid! Osvobození nastane během několika hodin.“ Zprávy měly bojující Prahu dezorientovat a odzbrojit. Nedalo se mlčet. V 18.10 hodin se vlna 415 ozývá znovu…
Již nedělního dopoledne pronikla část rozhlasových techniků z Vinohrad ke strašnické vysílačce a připravila provizorní hlasatelnu. Práce skončila právě včas.
A tak šly dál do světa ruské a anglické prosby o pomoc, tlumočily se povzbuzující zprávy ze zahraničí, organizoval se boj na barikádách. Kdosi obstaral v okolí i starý gramofon s klikou a několik desek. Program zpestřila hudba.
Fašisté zřejmě tušili, odkud vysílání pokračuje. Strašnickou vysílačku začal ohrožovat obrněný vlak z Malešic, tanky od nákladového nádraží a z Hrdlořez, z Pražačky pálily kulomety a ze židovských hřbitovů minomety. Velmi dotěrně nalétával fašistický letec. Když mu došlo střelivo, vracel se znovu a znovu a shazoval kamenné patníky.
Osud Vinohrad se zdál jen otázkou času.
V pondělí ráno se začalo hlásit z Husova sboru. Mikrofony byly na chrámovém kůru za oltářem a pak v kryptě. Nikdo z nezasvěcených neměl o tomto místě ani tušení.
Tou dobou již fašisté obsadili pražská předměstí a pronikali do středu města. Vlna 415 tím houževnatěji burcovala k odporu, úporneji volala o pomoc:
„Občané, soudruzi, dělnici a dělnice! Udržte se, ještě vystupňujte pádnost svých úderů. Nechť každá kule zasáhne cíl… Příští pokolení bude se v úctě sklánět před těmi, kdož v májových dnech roku čtyřicátého pátého takřka svými těly odráželi a zadržovali zuřivé nápory ozbrojených německých band. Bratři rudoarmejci, američtí a angličtí kamarádi! Věříme, že zítra ochráníte svými bojovými stroji pražské nebe. Tankisté, vyrazte ku Praze!“
V těch chvílích již byla pražská operace Sovětské armády v plném rozmachu…
Archiv NoS