Předdefinování demokracie

 

morningEgypťané vyrazili minulý týden do ulic na protest proti fraškovitému procesu s bývalým despotou Hosni Mubarakem. Mubarak byl odsouzen za „spoluúčast“ na zabití stovek protestujících během povstání, jež ho vloni svrhlo, ale očištěn z toho, že nařídil tvrdý zákrok, i různých obvinění z korupce.  

Proces je jedním z mnoha zlověstných znaků, že egyptský „přechod k demokracii“ neprobíhá hladce – pokračující vláda generálů a kontroverzní rozhodnutí volební komise, komu umožnit, aby se postavil v nedávných volbách, to jsou jen další příklady.

Budete-li naslouchat většině běžných komentátorů a politiků, budete si myslet, že demokracie je absolutně bezkonkurenční systém, slovo snadno a přesně definované. Že země buď jsou demokratické, nebo nejsou.

Členské státy Evropské unie, stejně jako Spojené státy, jsou „demokracie“ a EU má nepochybný závazek k demokracii a k jejímu rozvoji po světě. Říká to v Lisabonské smlouvě, nejnovější verzi základního zákona EU, a v Kodaňských kritériích, jež žadatelské země musí splnit, chtějí-li být přijaty do klubu. Selhání ze strany EU a jejích členských států vyvinout vůbec nějaké úsilí k vyhnání Mubarakovy diktatury, nebo diktatury Zine el-Abidine Ben Aliho v Tunisku, navzdory tomu, že to je pro oba režimy největší exportní trh a proto potenciálně vlivný, tento demokratický obraz spíše zkalilo.

Nabídka francouzského ministra zahraničí na vyslání pořádkové policie na pomoc udržení Ben Aliho u moci a Blairův popis Mubaraka coby „nesmírně odvážného a vynucujícího dobro“ byly jen dvě epizody ve vlastním „přechodu“ Evropy – od podporování diktátorů ke zdráhavému přijetí nové situace. 

To nenarušilo evropské vnímání sama sebe coby demokratického bloku, ale určitě to zvýší pochyby o tomto evropském vypodobnění sebe sama mezi národy severní Afriky, jejichž vzpomínky na kolonialismus jsou stále čerstvé. V Evropě je stále převažující domněnkou, že je-li „arabské jaro“ úspěšné, jeho konečným produktem budou politické systémy, modelované podle nás.

Vztah mezi „demokratickou“ Evropou a „přeměňující se“ severní Afrikou je vztahem učitel-student – a to učitel-student výrazně staromódního kódu, v němž jsou znalosti předávány jen jedním směrem. A žvanivé hlavy varují, že vzejdou vážná nebezpečí, pokud student kurz neudělá. V pohledu evropských elit byli diktátoři schopni zaručit celá desetiletí „stability“. Také byli vnímáni coby spojenci ve „válce s terorismem“. 

Stabilita je skutečným cílem zahraniční politiky EU – definovaná jako podmínka vedoucí k evropským společným ziskům. Vyprodukuje-li demokratický systém stejnou stabilitu, jakou Mubarak a Ben Ali zvládali takovou dobu, tím líp. Sice je to nezastaví, ale nadnárodní společnosti by daly přednost tomu, aby země, v nichž působí, nebyly příliš zřetelně ovládány vraždícími hrdlořezy. To by pro jejich obrázek bylo špatné. Krom toho hrdlořezové mají tendenci být na překážku, lze očekávat nepřiměřené, bezdůvodné snížení zisků.

Samozřejmě, vznik půdy pro velkokapitál celkem jistě nebylo to, co měli na mysli aktivisté z Tahrir Square, když riskovali život, aby se zbavili Blairova kámoše. Jejich požadavky naopak sestávaly ze vzniku demokratického politického prostoru, jenž budou utvářet oni, v němž bude boj za sociální spravedlnost vedený mnohem účinněji a nebude tak nebezpečný, jako když za něj vedli bitvu proti diktatuře. Do jisté míry toho dosáhli, i když je před nimi ještě dlouhá cesta dokonce i v Tunisku, kde je „přeměna“ nejdál. Ale kam ta přeměna povede?  

Mladí radikálové, kteří byli předsunutou hlídkou těchto revolucí, chtěli určitě nějaký druh demokracie, a aby si toto pojmenování zasloužila, musí obsahovat volby, kde se všechny skupiny zaváží k dodržování nenásilných metod. Musí vědět, že to otevře cestu dalším hráčům, i nějakým „konzervativním“ skupinám, jež byly zbaveny moci a byly natolik ohrožovány diktaturami, že zůstaly své.

To je to, před čím nás varoval Blair, samozřejmě – že obyvatelé dvou spíše tradičních a spíše náboženských společenství by mohli zvolit lidi, kteří budou zcela tradiční a spíše náboženští.

Navzdory jeho vlastnímu přesvědčení, že vést válku v Iráku mu poradilo božstvo, má se na pozoru před jinými, kteří cítí, že jejich politiku určují nadpřirozené bytosti.

Dejte lidem možnost hlasovat, a nikdy nevíte, co s tím provedou. 

V tomto okamžiku se Evropa zdá být ochotná zadržet dech a dívat se, jaký druh „islamismu“ převládne v Tunisku a v Egyptě – budou spíše jako Turecko, nebo více jako Írán? Islám nebo vcelku jakákoli víra či filozofie je přijatelný za předpokladu, že jeho stoupenci zaručí tak vytouženou stabilitu. Ale kterýkoli stálý obyvatel severní Afriky, který sleduje události na druhém břehu Středozemního moře, ví, kam až zajde závazek EU k „demokracii“. Ta jen za posledních sedm odmítla demokratická rozhodnutí o svém politickém směřování, dosažená voličstvem ve Francii, v Nizozemí a v Irsku. Odstranila demokratickou vládu v Itálii a v Řecku. Dokonce se ani neradila s národy svých členských států o tak dalekosáhlé změně, jakou je evropský ekonomický dozor – což je odstranění práva národních parlamentů určovat svoji vlastní ekonomickou politiku. A právě teď brutálně týrá řecký lid. 

Protesty a demonstrace, jež se v poslední době šíří Evropou, jsou možná novým, demokratizujícím hnutím. Pokud ano, je naprosto stejně v opozici Evropské unii a jejímu diktátu jako její africký ekvivalent vůči Mubarakovi a Benu Alimu. Možná vidíme Řecké jaro, jež se rozšíří do Itálie, Španělska a Portugalska, jak se tyhle země dostávají pod pendreky. Musíme v to doufat. Jisté je, že Řecko přinejmenším čeká dlouhé horké léto.

Steve McGiffen, The Morning Star, 4. června 2012 (překlad Vladimír Sedláček)

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *