Karel Hynek Mácha pohledem moderní vědy

machaO básníkovi Karlu Hynku Máchovi vznikla v průběhu desetiletí řada smyšlenek, dokonce až polobáchorek. Například v literatuře se stále uvádí, že Máchova skutečná podoba je prý založena jen na dohadech z dobových svědectví. Této tematice se dlouhodobě věnuje z odborného hlediska doc. dr. Miroslav Prokopec, DrSc. Proto jsme ho požádali o souhrn nejnovějších poznatků.





Pane docente, takže jak je to vlastně s tou Máchovou podobou?

Na skutečnou Máchovu podobu se usuzovalo z obrazu sv. Jana v kapličce na hradě Valdštejně u Hrubé Skály u Turnova, z obrazu v držení pana Špačka, majitele hradu Kokořín, na němž je muž prý podobný Máchovi, a také z kresbičky údajně samotného Máchy na poslední straně jeho deníku Poznamenání, což je portrét z levého profilu. Známé je také básníkovo vzezření v pojetí malíře Jana Zrzavého z roku 1924 nebo Josefa Šímy, jež vzniklo v roce 1960. S jeho podobou si poradili svým způsobem autor Máchovy sochy v Litoměřicích, tedy sochař Václav Blažek, i tvůrce sochy na pražském Petříně Josef Václav Myslbek. i Ale existují přece také literární popisy…

Ano, básníkovu podobu nám přiblížili svým popisem jeho současníci,  zejména známá smetanovská libretistka Marie Červinková-Riegerová či Máchův přítel Václav Mach.

…a také antropologické výzkumy.

Svůj  dojem  o  Máchově  podobě  popsal antropolog prof. Jiří Malý ve zprávě o studiu Máchových   pozůstatků     v     roce     1938. Rekonstrukci   podoby na  podkladě   odlitku Máchovy   lebky   provedli    nezávisle    na sobě    prof.    Vojtěch Fetter a doc. Svatava Titlbachová.    

Exhumace Máchových pozůstatků byla provedena v předvečer druhé světové války, že?

Ano, bylo to 1. října 1938 z podnětu dr. Karla Engliše, guvernéra Národní banky. Stalo se tak těsně po podepsání mnichovské dohody, podle níž byly od Československé republiky odtrženy »pohraniční oblasti« včetně Litoměřic. Ostatky byly neprodleně dopraveny do Prahy, do strašnického krematoria. Mácha se vrátil do svého rodného města! Karel Janský z tehdejšího komitétu Máchových oslav a ředitel archivu Národního muzea dr. Miloslav Novotný svěřili pozůstatky básníka prof. Jiřímu Malému k antropologickému prozkoumání v očekávání, že se tak vyplní jejich dávný sen, dozvědět se něco bližšího o Máchově podobě.

Není snad v naší zemi člověka, který by neměl aspoň povědomí o básnické sbírce Máj od Karla Hynka Máchy. Už mnohem méně se však – a to i v odborných kruzích – ví, že právě tento básnický skvost ve své době téměř propadl, K prvním, kdo ocenil nejen sbírku samotnou. ale i osobitost Máchova literárního slohu, byl literát Josef Václav Justin Michl. V současnosti je už skoro neznámý – ovšem kdo si přečte románový sociálně podbarvený příběh Drašar od spisovatelky Terezy Novákové, pochopí, jak osobitou obrozenskou postavou poličský rodák Michl (lidově zvaný Drašar) ve své době nesporně byl. Jeho pozapomenuíý hrob na vesnickém hřbitůvku v Březinách u Políčky navštíví jen hrstka zasvěcenců. Naopak místo Máchova posledního spočinutí na pražském Vyšehradě je stále vyhledávané, k jeho soše na pražském Petříně směřují v květnu početné dvojice zamilovaných…

A potom následoval onen pověstný důstojný pohřeb, jakási národní manifestace proti německému fašismu…

K druhotnému pohřbu došlo 7. května 1939, když byly předtím Máchovy ostatky po dva dny vystaveny v Pantheonu Národního muzea. Pohřeb se opravdu stal, jak líčí pamětníci i jak je patrno z dobových fotografií i filmových záznamů, národní manifestací.

Pokračovaly pak ještě nějaké další snahy o zachycení básníkovy skutečné podoby?

U příležitosti 150. výročí Máchova úmrtí, tedy v roce 1986, se k problematice vrátil vedoucí antropologického výzkumu historických osobností a vývoje člověka v Národním muzeu, náš nedávno zesnulý světoznámý antropolog prof. dr. Emanuel Vlček, který už předtím identifikoval kosterní pozůstatky nejen našich panovníků, ale i dalších významných osobností. Byli to například Bedřich Smetana či Bohuslav Martinů, ale zkoumal i domnělou lebku Wolganga Amadea Mozarta.

Vlček i v případě Máchově navázal na výzkum Jiřího Malého z přelomu let 1938/1939. Tehdy byl zhotoven velmi přesný sádrový odlitek lebky sochařem Miroslavem Beutlerem a pořízeny rentgenové snímky anatomem Ladislavem Borovanským. Na jejich podkladě se Emanuel Vlček pokusil nejprve o grafickou, potom také o plastickou, trojrozměrnou rekonstrukci básníkovy podoby. Sochař Milan Knobloch svými vizemi dotvořil účes a výraz tváře a očí.

Nemohou však časem vzniknout pochybnosti o této podobě?

Knoblochův portrét Máchy na Vlčkem vědecky vytvořeném podkladě z lebky dosud nevešel ve všeobecnou známost. Odezvu možno čekat až po širším zveřejnění Máchovy podoby. Když prof. Malý studoval Máchovy pozůstatky, byl překvapen tím, že Mácha musel být statným mužem, tedy nikoliv postavy drobné a subtilní, bez výrazných známek vytvoření svalů na kostech, jak si básníka předtím představoval. Na druhé straně Máchova lebka nejeví výrazné mužské rysy, jako zdůrazněné nadočnicové oblouky, široké čelisti nebo drsnatinu na týlní kosti. Proto má na portrétu úzký obličej, drobná ústa, i když prominující bradu a konvexní, leč úzký nos.

Někomu se může tento výraz zdát »přeslazený«, jinému zase »pohrdlivý«…

Hluboká citová náplň Máchova díla i jeho vnitřní rozpornost se nutně projevily i v jeho tváři. Oba tvůrci, tedy výtvarník Knobloch i antropolog Vlček, se dohodli, že výraz básníkovy tváře by měl vyjadřovat Máchovo duševní rozpoložení ve smyslu »na tváři lehký úsměv, hluboký v srdci žal«.

Jak je tato podoba obecně přijímána?

Knoblochova a Vlčkova rekonstrukce bohužel zatím byla pouze nedostatečně zveřejněna. Proto nelze jednoznačně říci, jak bude obecněji přijata. Oba renomovaní autoři jsou však zárukou, že předvedli to nejlepší, co bylo dosud ve věci Máchovy podoby vykonáno.

Jakým člověkem vlastně náš romantický básník Karel Hynek Mácha opravdu byl?

Byl mladý, zemřel ve věku šestadvaceti let. Lze ho považovat za člověka zvláštního, ovšem sečtělého, vzdělaného, posedlého historií i vším tajemným, nepoznaným a nevysvětlitelným. Přitahovaly ho zejména kláštery, mniši (poustevník sv. Ivan), absurdní lidské vztahy a osudy. Byl vášnivý chodec, dokonce »noční chodec«, jak byl nazýván. Mácha toužil po poznávání, byl dokonalým pozorovatelem, miloval pohledy do dálky, rád dominoval ve společnosti přátel, snad byl i ješitný, impulzivní, ovšem v přátelství byl vždy věrný. Byl nevšední – navštívil devadesát hradů, přes šedesát si jich nakreslil do deníku a doma překresloval. Inspiroval se prázdninovými pěšími cestami do severních Čech a Krkonoš, do Itálie a Saska. Poznámky ze svého intimního života si zapisoval tajným, zakódovaným písmem,

Můžete stručně popsat rekonstrukci podoby podle lebky?

Antropolog potřebuje přístroj zvaný dioptrograf, kterým pořídí přesné nákresy lebky zepředu a z obou profilů. Na základě znalosti průměrných tlouštěk kůže a podkoží na lebce a obličeji – samozřejmě s přihlédnutím k věku, pohlaví a individuálním vlastnostem dané osoby – provede kresebnou rekonstrukci profilu osoby, při čemž speciální metodou podle ruského antropologa Michaila Michajloviče Gerasimova odvodí tvar nosu. O Jak se skutečně provádí trojrozměrná rekonstrukce?

Dolní čelist se připevní k horní a na mozkovou a obličejovou část lebky se nanáší sochařská hlína nebo plastelina v síle svalů, tuku, podkožního vaziva a kůže. Mnoho studií si vyžaduje znalost, jak odvodit struktury, pro něž neposkytuje lebka přímé podklady, mám na mysli zejména velikost očních bulbů a jejich umístění v očnicích, tvar očních víček atd. Hranici vlasovou lze do jisté míry odvodit, ale množství a tvar vlasů a ušních boltců nikoliv. Tím úloha antropologa obvykle končí. Výraz i pohled vymodelované osoby jsou neutrální, přizpůsobené odhadnutému věku. Tak se dělá rekonstrukce pro účely kriminalistiky, kdy se hledá neznámý majitel nalezené lebky.

Platilo to i v případě Máchovy podoby?

U Máchy šlo o něco víc: vdechnout podobě duši. Proto je velkou zásluhou prof. Vlčka, že přizval k dotvoření díla právě akademického sochaře Milana Knoblocha, s nímž již dříve spolupracoval při studiu balzamovaných pozůstatků Bohuslava Martinů na konci 70. let minulého století.

 

Akademický sochař Milan Knobloch je žákem profesoru Jana Laudy a Otakara Španiela. Patří k našim předním medailérům. V zahraničí byly oceněny jeho medaile Aleše Hrdličky, Mikuláše Koperníka. Gustava Mahiera, Wolfganga Amadea Mozarta, Jana Evangelisty Purkyně, Williama Shakespeara a dalších velikánů. Jeho busta Gustava Mahiera je umístěna v Hamburku, hlava Aleše Hrdličky v nadživotní velikostí byla odhalena v Humpolci, nadživotní socha skladatele Bohuslava Martinů stojí v Poličce. Na svých medailích zobrazil Knobloch osobnosti české historie, nedávné minulosti a současnosti (Antonín Dvořák, Alois Jirásek, Karel IV., T. G. Masaryk, Božena Němcová, Jiří Trnka aj.). Svá díla vystavoval v mnoha evropských městech.

 

prof. MUDr. et  RNDr. h.c. Emanuel Vlček, DrSc., původním povoláním lékař, založil  roku 1967 v Národním  muzeu antropologické oddělení a srovnávací osteologickou sbírku. Do světové vědy se uvedl monografií o evropských neandrtálcích. Po desítky let zpracovával z antropologicko-lékařského hlediska dynastie Přemyslovců, Lucemburků, Jagellonců a Habsburků, pochovaných v Čechách, stejně jako pozůstatky řady významných osobností české hjstorie. O každé přinesl některé nové poznatky. Tak například rozpoznal u Ladislava Pohrobka, že příčinou jeho náhlé smrti byla krevní choroba, tudíž Jiří z Poděbrad neměl na ní podíl, jak se předtím tradovalo.

Tomáš HEJZLAR

Archiv NoS

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *