Kdo byl admirál Jamamoto

jamamotoV 6.15 hodin ráno 7. prosince 1941 vystartovala ze šesti letadlových lodí první vlna 183 stíhaček, bombardérů a letounů s torpédy. V jejím čele letěl korvetní kapitán Micuo Fučida, jeden z nejlepších japonských pilotů s pětadvacetiletou zkušeností ze služby u námořnictva. To on vyslal v 7.49 hodin místního času ze svého letounu pověstný signál Tóra, tóra, tóra.

Poručík Akira Sakamoto se svými pětadvaceti hloubkovými bombardéry Val začal ničit americká letadla na základně Wheeler, zatímco podplukovník Kuiči Takahaši vedl dalších šestadvacet hloubkových bombardérů proti druhé základně Hickam, kde v naprostém klidu odpočívaly těžké americké bombardéry, a na základnu Ford Island, kde byly letouny z letadlových lodí. A pak už šlo všechno ráz na ráz. Kotvící plavidla bez ochrany ze vzduchu se stala naprosto obnaženou kořistí nalétávajících Fučidových strojů. Začal japonský úder na Pearl Harbor na Havajských ostrovech, což byla hlavní americkou námořní základna v Tichomoří.

Mužem, který útok naplánoval a řídil, byl 57letý admirál Isoroku Jamamoto. Dlouhá a úspěšná byla cesta tohoto námořníka od poručíka v rusko-japonské válce (1905) přes námořního atašé ve Washingtonu (polovina 20. let) až po funkci náměstka ministra námořnictva (konec 30. let), než se stal vrchním velitelem japonského válečného námořnictva.

Spokojený, ale lhostejný

Překvapení a také zděšení na straně USA bylo tehdy více než zřejmé. Ztráta 2330 životů a 1347 zraněných, zničení osmi amerických válečných plavidel, tedy jádra tichomořské námořní síly USA, včetně takových bitevních lodí, jako byly Arizona, Oklahoma, West Virginia a Califomia, a potopení dalších deseti plavidel bylo strašlivou cenou, kterou museli Američané zaplatit za trestuhodnou nedbalost svých velitelů a s níž naopak Jamamoto přesně kalkuloval a přímo klasicky jí využil. Když k tomu připočítáme ještě zničení 188 amerických bojových letadel na jedné straně a japonské ztráty na straně druhé (64 padlých, 29 sestřelených letadel a pět potopených miniponorek), pak vidíme, že šlo o kolosální úspěch Tokia. Když do Japonska dorazila zpráva o úspěšném útoku na Pearl Harbor, celá země se utápěla v nadšení. Jen pár lidí si dokázalo zachovat střízlivý úsudek. Jedním z nich byl admirál Isoroku Jamamoto. Pouhý týden po tomto svém velkém vítězství sestře Kazuko napsal: »Tak tedy válka konečně začala. Ale navzdory tomu všemu nadšenému rámusu kolem dokola můžeme i prohrát. Nemohu udělat více, než udělat maximum.“

Ačkoli byl admirál naprosto oddán císaři a považoval se za muže, jenž je ochoten kdykoli položit za Japonsko život, zůstal až překvapivě lhostejný, když mu Hirohito zaslal osobní dopis plný gratulací. Ve stejný den, kdy na jeho počest uspořádal admirál Jonai společenský večírek, napsal Jamamoto příteli dopis, ve kterém až s prorockou moudrostí vyložil svou vizi dalšího vývoje: »Tato válka nám přinese v budoucnosti mnoho potíží. Fakt, že se nám podařilo dosáhnout malého úspěchu v Pearl Harboru, nic neznamená. Fakt, že jsme tam uspěli tak snadno, lidi potěšil. Osobně si nemyslím, že je to dobré, když se vybičuje propaganda, aby se národu dodala odvaha. Lidé by se měli zamýšlet nad věcmi s nadhledem a uvědomit si, jak je situace vážná.“

Nejnenáviděnější Japonec v USA

A situace se opravdu již brzy stala velmi vážnou. Až do Pearl Harboru v Americe měl jen málokdo tušení, že existuje nějaký Jamamoto. Pak však nastala radikální změna. Jamamoto se stal japonským nepřítelem číslo 1. Vášně proti tomuto muži, stejně jako proti všemu japonskému, vystoupaly tak vysoko, že se skupiny zfanatizovaných Američanů ve Washingtonu dokonce vrhly na sakury a začaly je ve »vlasteneckém« zápalu kácet. Jelen sika v zoologické zahradě v newyorském Central Parku byl uchráněn před podobnými maniaky jen díky duchapřítomnosti jeho ošetřovatelů, kteří rychle vyměnili štítek na hrazení jeho výběhu, na který napsali Asijský jelen. Japonci pak vítězili i nad britskými silami na moři – potopili britský křižník Repulse a bitevní loď Prince of Wales – i  na souši, když obsadili Hongkong, Filipíny, Malajsko, Thajsko a ostrovy Guam a Wake a v roce 1942 ještě Barmu a britskou pevnost Singapur. V Korálovém moři však byli na jaře 1942 odraženi a v červnu 1942 dokonce poprvé poraženi v letecké a námořní bitvě u Midwaye. Zde se začala naplňovat Jamamotova předpověď. Japonsko a ani on sám neměli dost sil, aby mohli vést s USA válku delšího trvání, i když se mezi některými specialisty na námořní bitvy objevily úvahy, že Jamamoto se právě u Midwaye dopustil chyby, že tam připlul na pomoc Nagumovi pozdě (přičemž jiní zase tvrdí, že se měl zachovat jako jeho hlavní protihráč, americký admirál Chester Nimitz, jenž řídil boj z pevniny na Havaji), zůstává neoddiskutovatelnou skutečností, že v podmínkách prudkého růstu amerického potenciálu, a tím pádem i značné materiální převahy amerických ozbrojených sil nad japonskými (včetně růstu kvality amerických velitelů), by již ani nejtalentovanější jedinec nedokázal odvrátit pohromu. Na druhé straně by snad bylo možné připustit, že právě díky houževnatosti japonského námořního vedení v čele s Jamamotem se zmíněná pohroma na Japonce nevalila tak rychle. Ačkoli bylo v druhé polovině roku 1942 a zejména pak na začátku roku 1943 jasné, že Spojenci porazí osu Berlín-Řím-Tokio, byl v Americe stále pevně zakořeněn komplex Pearl Harboru. A s ním i trvalá nenávist vůči admirálovi, jenž to všechno zavinil. Jako by si ti Američané, kteří měli »máslo na hlavě« a svou laxností zavinili havajský debakl, pořád chtěli hojit tuto svou »bolístku« svalováním viny za vlastní selhání na tohoto jediného Japonce. Nakonec byla na admirála uspořádána štvanice. Přesně jako ve filmových westernech.

Osudová inspekční cesta

Poté, co byli Japonci odraženi na moři u ostrova Midway a vyhnáni z Guadalcanalu, rozhodl se Jamamoto ještě jednou posílit víru svých mužů. Odletěl na tichomořské základny na Šalamounských ostrovech, což bylo hodně riskantní vzhledem k blízkosti australských břehů i sílící přítomnosti amerických vojenských plavidel a letadel. Ale právě proto chtěl admirál ukázat svým námořníkům a letcům, že s ním, s hrdinou a velkým velitelem, mohou počítat a že pod jeho velením v této válce ještě dosáhnou čestných výsledků. Jamamoto rovněž velmi nutně potřeboval hovořit s generálem Hijakutakim, velitelem japonské 17. armády, která sváděla bitvu o Guadalcanal. Setkání bylo naplánováno na 18. duben 1943 na ostrově Rabaul. V podstatě šlo o cestu trvající pouze 48 hodin. Noc ze 17. na 18. duben chtěl admirál strávit na Rabaulu a pak odletět na svou hlavní základnu na ostrově Truk na Karolínách, kde kotvila jeho nová vlajková loď, tehdy vůbec nejmodernější japonská bitevní loď Musaši. Admirálův odlet z Rabaulu byl naplánován na 6 hodin ráno v bombardéru typu Micubiši Betty. Doprovázel ho ještě jeden letoun stejného typu, na jehož palubě byl náčelník jeho štábu admirál Matomi Ugaki. Ochranu této vysoké návštěvy zajišťovalo šest stíhaček typu Zeke. Pak nastala pro Jamamota osudná událost. Kódovanou informaci o jeho cestě s přesnými časovými údaji programu, vyslanou v 6.36 hodin 17. dubna z admirálovy vlajkové lodi u ostrova Turk, totiž zachytili Američané na základně Dutch Harbor na Aleutách. Odpoledne téhož dne ji měl ve Washingtonu na stole ministr námořnictva Frank Knox. Okamžitě se spojil s náčelníkem štábu letectva USA generálem Henrym Arnoldem a v časovém úseku, který se dal měřit pouze na hodiny, spolu připravili vskutku bleskovou, ale zároveň velmi náročnou akci. Oba muži pochopili, že je to jedinečná a vskutku neopakovatelná šance, jak »ulovit« nejnenáviděnějšího Japonce. Nejbližší letecká základna se nacházela na Guadalcanalu, a tak dostal tamní velitel 339. letky major John Mitchell rozkaz, aby se svými bitevními dvoutrupými letouny typu P-38 Lightning přepadl Jamamotův bombardér v okamžiku, kdy se po letu z ostrova Rabaulu bude připravovat k přistání na základně Kahili na ostrově Bougainville. Podle dešifrované zprávy to mělo být v 9.35 hodin ráno 18. dubna 1943.

Jelikož vzdálenost letu z Guadalcanalu na místo akce představovala asi 800 kilometrů, bylo nutné přidat lightningům odhazovací přídavné nádrže. Ty však na Guadalcanalu nebyly. A z Washingtonu putoval ještě jeden rozkaz, a sice až na velitelství amerických leteckých sil v jihozápadním Tichomoří v Austrálii a odtud na americkou základnu Milne Bay na Nové Guineji. Ještě večer téhož dne odtamtud přepravily čtyři velké liberatory šestatřicet přídavných nádrží na Guadalcanal, kde je technici okamžitě připojili k osmnácti lightningům, které major Mitchell vybral k útoku.

Admirál neskonal na lodi, ale v letadle

Pod osobním velením tohoto důstojníka pak američtí letci 18. dubna 1943 přesně v 7.20 hodin vystartovali. Aby dosáhli momentu překvapení, letěli většinu určené trasy jen asi deset patnáct metrů na mořskými vlnami. Když se ukázaly obrysy ostrova Bougainville, vystoupily lightningy do šesti kilometrů. Jamamotův přílet, ostatně jako vždy, byl časově naprosto přesný. Jeho Micubiši Betty a ostatní letouny se přibližovaly v těsně semknutém tvaru písmene V. Jakmile je Američané zahlédli, ihned se čtyři z nich, předem vybraní poručíci Thomas Lanphier, Rex Barber, Besby Holmes a Raymond Hine, pustili se svými »dvoutrupáky« za oběma japonskými bombardéry, zatímco ostatní neutralizovali doprovodné japonské stíhačky. Poručík Lanphier usoudil, že by Jamamoto mohl být v bombardéru s olivově zelenými pruhy. Vyšlo mu to. Když se těsně nad vrcholky stromů pilot Jamamotova bombardéru snažil setřást nepříjemného pronásledovatele, nastal kritický okamžik, v němž se při pokusu o náhlý obrat naplno vystavil Lanphierovým zaměřovačům. Poručík nezaváhal ani sekundu. Stiskl tlačítka jak palubního kanónu, tak i kulometu. Tenký kouř z pravého motoru, od kterého pak začalo hořet celé křídlo, naznačoval, že zasáhl. Na kouřící letadlo, které začalo mizet mezi vrcholky stromů, vyslal Lanphier ještě jednu dávku. Bombardér zachytil zdravým křídlem o strom a začal se lámat. Nakonec se bezmocně zřítil na zem a ihned explodoval.

Zpráva o Jamamotově smrti byla dlouho zadržována. Objevily se spekulace, že byl zraněn v boji a později zranění podlehl. Podle jiné spáchal harakiri. Ve skutečnosti ohořelou admirálovu mrtvolu našla v džungli na ostrově Bougainville u trosek letounu japonská hlídka pod velením poručíka Hamasuna. Po následném ohledání japonským vojenským lékařem vyšlo najevo, že admirál musel být mrtev ještě před dopadem na zem, protože měl střelné rány v hlavě a rameni. Japonští vojáci tehdy za vojenských poct tělesné ostatky velkého admirála spálili na zvlášť připravené hranici a kapitán Jasui Watanabe odvezl popel do Tokia. Tento operační důstojník admirálova štábu, jenž býval vždy s Jamamotem, dostal tentokrát od svého šéfa pokyn, aby zůstal na ostrově Truk, projednal tam ještě nějaké záležitosti, které admirál předtím nestačil probrat s důstojníky této základny, a pak se k němu při návratu připojil. V Japonsku byla zpráva o Jamamotově konci zveřejněna až 21. května 1943. O admirálově nesmírné popularitě jistě nejlépe svědčí fakt, že mu byly v červnu 1943 vypraveny dva pohřby. Prvního, v Tokiu, se zúčastnili snad všichni obyvatelé. Na druhý, v jeho rodném městě Nagaoka, přišlo na 650 000 lidí z celého okolí. Říká se, že Jamamoto původně válku nechtěl, protože si dovedl předem spočítat, jaké asi budou její důsledky v moderní době. Proč se tedy nakonec stal jejím protagonistou? Proč jsou vůbec vedeny války? Osudová otázka, na kterou si lidé, žel, vymýšlejí obvykle miliony zdůvodnění.                                             

Michal RYBÍN

Archiv NoS

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *