Materialismus a katastrofismus (1)

Kritické zamyšlení nad sociálně filosofickými názory a metodologickými přístupy, které lze vystopovat v knihách a článcích profesora Jana Kellera

Úvod – co je příznačné pro kvalifikovanou levicovou ideologii

Je známo, že vskutku moderní radikálně levicovou, antisystémovou, revolučně demokratickou ideologii charakterizují tyto základní momenty:
1) Antikapitalismus, což je první, základní a výchozí prvek, spočívající v zásadním odmítání kapitalistického vykořisťovatelského (jakož i jakéhokoliv jiného) soukromého vlastnictví výrobních prostředků, programovém a
hodnotovém zaměření na revoluční odstranění systému kapitalistických vlastnických poměrů, nikoli pouze na reformu struktury kapitalistického systému, jež by v podstatě ponechávala jeho vykořisťovatelskou sociálně ekonomickou základnu nezměněnou – zvěčnění existence systému kapitalistického vykořisťování hrozí ve svých důsledcích zánikem lidského rodu, a proto se opravdová levice nemůže s trvalou existencí kapitalismu smiřovat, nemůže kapitalismus v žádném případě pokládat za jakýsi „přirozený společenský řád“, jenž je údajně „v souladu s věčnou a neměnnou lidskou přirozeností“, z čehož má vyplynout, že levicová ideologie a politika si může za svůj strategický cíl vytknout pouze jakýsi „kapitalismus s lidskou tváří“, systém, v němž budou sociální dopady kapitalistického vykořisťování zmírňovat struktury a mechanismy buržoazního sociálního státu.
2) Antistalinismus, jelikož model revolučně demokratického překonání kapitalismu musí být současně alternativou vůči předlistopadovému typu socialismu – stalinský model socialismu měl vnitřní, objektivní, systémové nedostatky spočívající v tom, že společenské vlastnictví se realizovalo v podobě příkazově administrativního, státně byrokratického přivlastňování třídou řídícího aparátu, jejíž každodenní sociálně ekonomická praktická aktivita neustále beznadějně kolísala mezi celospolečenskou stránkou a tendencí ke zveličování lokální stránky vlastnické subjektivity této zvláštní společenské třídy-netřídy, třídy-polotřídy, takže předlistopadový socialismus v určité fázi svého vývoje ustrnul na „poloviční cestě“ při přechodu od společnosti třídně diferencované ke společnosti beztřídní, výrobní způsob předlistopadového socialismu si nedokázal vytvořit vlastní, socialismu odpovídající vlastnickou strukturu, v níž by byla vlastnická aktivita pracovníků aparátu společenského řízení dílčí a podřízenou součástí reálně celospolečensky dominující a integrující vlastnické subjektivity dělnické třídy, a tudíž toto neúplné a nedokonalé zespolečenštění vykazovalo tendenci dotvářet si celospolečensky integrující vlastnickou subjektivitu ve vlastnických formách a strukturách, fungujících podle logiky soukromokapitalistického vlastnictví, což byl právě sociálně ekonomický základ pro zhroucení vlastnické a mocenské struktury reálně existujícího socialismu a přechod od socialismu sovětského typu k mafiánskému lumpenkapitalismu, jenž „v celé své kráse rozkvétá“ ve státech bývalé světové socialistické soustavy.
3) Antikatastrofismus, neboli racionální pojetí revoluční systémové změny, které je alternativou vůči nejrůznějším radikálně levicově se tvářícím ideologickým pojmovým konstrukcím, jež naději na revoluční překonání a odstranění systému globálního kapitalistického vykořisťování spojují s apokalyptickým viděním perspektiv historického vývoje lidské společnosti a spoléhají na katastrofické scénáře společenského rozvoje.

Keller – upřímná levicovost, ale nedůsledný materialismus v pojetí dějin

Pokusme se optikou a prizmatem nastíněných momentů podmínkám dvacátého prvního století odpovídající revolučně demokratické sociálně filosofické ideologie pohlédnout na obecně teoretické a metodologické přístupy, které lze objevit v některých knihách a článcích vysokoškolského profesora Jana Kellera, přičemž chceme současně zdůraznit, že v žádném případě nezpochybňujeme upřímnost levicového (dokonce se dá říci, že radikálně levicového) politického smýšlení profesora Kellera, jeho politickou angažovanost ve prospěch levicových politických stran i alternativních, levicově hodnotově orientovaných občanských hnutí, sociálně politickou aktivitu, která je nesmírně záslužná a má náš nelíčený obdiv.
Ve své zatím poslední knize „Tři sociální světy“ se profesor Jan Keller zmiňuje mimo jiné o lidech, kteří v sociální struktuře nynější kapitalistické postindustriální společnosti náleží k sociálně ekonomické skupině vyloučených neboli dlouhodobě či trvale nezaměstnaných. 1 Profesor Keller píše, že mechanismus sociálního vyloučení vyplývá přímo z logiky fungování postindustriální společnosti: „nezaměstnanost právě tak jako přechod na neplnohodnotné pracovní smlouvy přitom vyplývají přímo z povahy tržního systému. Ten od samého počátku činí z části populace „přebytečné lidi“, tedy lidi, jejichž pracovní sílu není nikdo ochoten si v dané fázi cyklického procesu reprodukce kapitálu koupit.“2 Spolu s touto částí obyvatelstva „postmoderního“ kapitalismu, kterou už kapitál ani nemá potřebu a zájem vykořisťovat, s lidmi, které již definitivně odepsal trh práce a nefungují ani jako rezervní pracovní armáda a vytvářejí tak pro systém kapitalistického vykořisťování „podtřídu“ trvale přebytečných3 náleží k deklasovaným sociálně ekonomickým skupinám sociální organizace soudobého kapitalismu i příslušníci tak zvaného „prekariátu“, to znamená lidé, kteří vykonávají nekvalifikovanou, podřadnou a špatně placenou práci, často na zkrácený, neplnohodnotný pracovní úvazek a bez pracovní smlouvy, za mzdu, jež je tak nízká, že v okamžiku, kdy o práci přijdou, jim nelze z jejich nízkého výdělku ani vyměřit podporu v nezaměstnanosti, takže odcházejí zpravidla ihned na sociální dávky. 4 Je příznačné, že tyto deklasované sociálně ekonomické segmenty dělnické třídy, které živoří na okraji trhu práce, nemají třídní vědomí a nejsou schopny až na epizodické výjimky žádné společné akce5 , že „neplnohodnotné formy práce, které jsou pro dělníky stále typičtější, je nevedou k tomu, aby se solidarizovali s těmi, kdo byli již z trhu práce víceméně zcela vyloučeni. Naopak. Lidé, kteří si zatím ještě drží jakkoliv nejistou práci, mají pocit, že jak ti nad nimi, tak také ti pod nimi žijí na jejich úkor. S velkým despektem pohlížejí na ty, s nimiž trh už nepočítá. Domnívají se, že tito lidé žijí na jejich účet a považují je za parazity. Takto se dívají na nezaměstnané, na přistěhovalce, na všechny, kdo pobírají sociální dávky, na mladé lidi bez práce, kteří na předměstí velkoměst čas od času vyvolávají nepokoje: představují hrozbu, jsou to flákači a násilníci, přesto se o ně starají lépe než o nás, mají peníze, i když nepracují, neplatí daně a soudy jsou na ně krátké.“6
Na monografii profesora Kellera je velmi sympatické, že od samého počátku podrobuje – přitom zcela oprávněně – zdrcující kritice teorie, které představují hlavní proud západního, potažmo světového teoretického sociologického myšlení, a tak se již v úvodu knihy dočítáme: „Od poslední čtvrtiny 20. století přecházejí ekonomicky vyspělé země ze stadia průmyslového do fáze postindustriální. V téže době dochází v těchto zemích k výraznému růstu sociálních nerovností a ke vzestupu chudoby a bídy. Sociologie se však právě v této kritické době zbavuje kategorií, které by jí umožnily sociální nerovnost a příčiny nárůstu bídy analyzovat. Konstatuje nejen zánik tříd, ale dokonce i rozpad sociálních vrstev. Hovoří o pokračující individualizaci společnosti, či o příchodu blíže nedefinované společnosti postmoderní. Větší pozornost než zkoumání sociálních nerovností věnují mnozí dnešní sociologové problémům identity a důvěry. Namísto o nárůstu bídy a chudoby hovoří jejich kolegové o nových sociálních rizicích. Místo toho, aby byl analyzován mechanismus reprodukce majetku a moci, je pozornost odváděna ke studiu horizontálních sítí, v nichž prý každý podle své vlastní volby reprodukuje svůj sociální, kulturní a symbolický kapitál. V důsledku toho všeho nejen samotné sociologii, ale také dalším společenským disciplínám snadno uniká, že jsme dost možná svědky mnohem výraznějšího a závažnějšího zlomu v dějinách moderní společnosti, než o jakém hovoří ti, kdo zvěstují příchod postindustriální éry. Opouštíme společnost spojitě odstupňované nerovnosti a zapadáme stále hlouběji do naprosté majetkové, mocenské a sociální nesouměřitelnosti.“7 Již na začátku knihy tak profesor Keller vlastně manifestuje svoje, vůči kapitalismu sociálně kritické, levicové politické smýšlení, své sympatie k politickým stranám a hnutím v levicové části politického spektra, zdůvodňuje svou levicovou politickou angažovanost a, jak jsme se již v úvodu zmínili, koná tím pro politickou levici nesmírně záslužnou práci, a to včetně levice radikální, revolučně demokratické.
Postmoderní sociologické teorie operují především s tezí o individualizaci společnosti, kterou používají, aby v době prudkého nárůstu sociálních nerovností odmítaly analyzovat společenský vývoj nejen v pojmech některé z koncepcí společenských tříd, ale dokonce i v rámci stratifikačních teorií. V jejich podání individualizace společnosti znamená, že dochází k výraznému poklesu sociální determinovanosti života jednotlivců, neboť prý vstupujeme do doby, kdy je nutné obracet se při analýze společenského života mnohem více na studium individuálních osudů než na sociologii v klasickém smyslu slova, kdy se dřívější sociální kategorie rozpadají, takže při zkoumání sociální struktury by namísto statistik měly nastoupit raději životopisy: o tom, zda bude někdo dlouhodobě nezaměstnaný, rozhoduje dnes mnohem více individuální vztah k práci než sociální a profesní příslušnost; o tom, která domácnost skončí v pasti zadluženosti, rozhoduje trajektorie dosavadního života; sociální příslušnost přestává určovat, jaké vzdělání si kdo pořídí, kterou politickou stranu bude volit; význam materiálního zabezpečení a bezpečí ustupuje do pozadí a pro novou generaci jsou mnohem atraktivnější postmateriální hodnoty, jako je atraktivní kvalita života a maximální možnost seberealizace. Mnoho skvělých duchů, kteří jsou autory těchto hlubokomyslných koncepcí, nás přesvědčuje, že jsme se přesunuli do sociální reality, v níž naše vlastní volba převažuje nad determinovaností, naše vlastní přání nad nutnostmi, naše osobní inklinace nad vnějšími tlaky. V postmoderní době máme prý co do činění s lidmi, kteří se odpoutali od nudného vydělávání peněz a věnují se mnohem zábavnějšímu utrácení; společnost se osvobodila od tlaků ekonomiky a její členové se realizují nezávazně a zcela nenuceně, sledujíce přitom pouze své individuální preference, vkus a estetické hodnoty. Ve stejné době, kdy jsme svědky narůstající determinace ekonomického imperativu ve všech oblastech života společnosti, kdy enormní zadlužení představuje hrozbu pro fungování celých států, ve stejné době jsme přesvědčováni, že na místo ekonomických tlaků a nutností nastupuje nezávazná volba životních stylů, ovlivňovaná pouze osobním vkusem a krajně proměnlivými hodnotami svobodných, ničím nepodmíněných individuí. Je příznačné, že úvahy o postmoderně, v níž je každý osvobozen od ekonomických a sociálních tlaků, které formovaly dřívější třídy a vrstvy, jsou pronášeny právě v době, kdy je sílícímu tlaku ekonomiky podřízeno vedle politiky, vzdělávání a vědy také fungování médií, provozování sportu, celý chod turistického a zábavního průmyslu i možnosti ochrany přírody a krajiny činnost občanských organizací a sdružení všeho druhu. 8 Je také logické, že diskurs postmoderny nadšeně oslavuje nezaměstnanost a bezdomovectví, nezaměstnané a bezdomovce coby žádnou sociální determinací nespoutané individuality, které si zcela svobodně vybraly životní styl, jenž vyhovuje jejich estetickému cítění. 9
S teoretickým postulátem individualizace společnosti pak dále pracují postmodernistické teorie sociálního rizika a sociálního vyloučení, jež veškerou vinu za ně připisují samotným obětem, přenosem viny na ty, kdo jsou sociálními riziky postiženi, je umožněna stigmatizace a kriminalizace oběti. Obviňování obětí fungování kapitalistického trhu práce slouží zpětně jako tlak na to, aby se tito lidé ucházeli o práci odpojenou od sociálních práv a od ochranných ustanovení zákoníku práce. 10 Velmi působivé je plastické líčení autora publikace, jež zkoumá sociální strukturaci kapitalistické postindustriální společnosti, ideologické doktríny amerických ultrakonzervativních politických kruhů v osmdesátých letech dvacátého století, která hlásala, že vrstvu na dně společnosti vytvářejí v podstatě programy sociálního státu, jež prý u velkých skupin lidí rozvracejí vůli pracovat a schopnost udržovat stabilní rodinu, vedou k tomu, že mnoho lidí (v Americe šlo v oné době především o černochy, v České republice se to týká hlavně cikánů) dává přednost nezaměstnanosti před prací a rozbité rodině před rodinou kompletní, čímž se například zvětšuje rozsah kriminality mladistvých. Politický program americké nové pravice, jenž vycházel z této postmoderní ideologické koncepce a posléze vedl k omezování činnosti buržoazního národního sociálního státu, byl až průzračně jednoduchý: zrušit všechny celostátní programy sociální péče a sociální podpory pro osoby v produktivním věku, aby pro lidi v produktivním věku nezbylo žádné jiné východisko než trh práce a zaměstnání za nízké mzdy, které je podrobí náležité pracovní kázni. 11
O „modernizaci“ sociálního státu usiluje také sociologická teorie uzavírání, jež se snaží touto kategorií uchopit a vysvětlit sociální procesy, v jejichž průběhu se jednotliví aktéři snaží monopolizovat zdroje, privilegia, moc či prestiž a vyloučit z přístupu k žádaným statkům ostatní. Pojmová struktura teorie uzavírání je velice jednoduchá, pracuje se dvěma základními pojmy, jimiž jsou sociální vylučování (exkluze) a sociální uzurpace: vylučování znamená, že jisté skupiny ve společnosti si dokáží vytvořit monopol na zdroje určitého druhu a vyloučit z přístupu k nim jiné skupiny, které pokládají za méně hodnotné a úctyhodné; skupiny vyloučené z přístupu ke zdrojům mají dispozici dvě možné strategie – mohou sáhnout ke strategii uzurpace, čili snažit se opět získat nárok na to, co jim bylo odňato, a tím zmenšit výhody privilegované skupiny, což může zahrnovat široké spektrum snah od vcelku okrajového přerozdělování zdrojů až po vyvlastnění a zbavení moci dominantní třídy, nebo mohou coby oběti uzavírání samy použít strategii vylučování vůči skupinám ještě hůře disponovaným. 12
Z hlediska teorie uzavírání lze pak právě vysvětlit povahu buržoazního národního sociálního státu a zejména pak charakter reforem, jež ho mají „modernizovat“. Sociální stát lze pochopit jako výsledek minulých snah vyloučených vrstev získat prostřednictvím strategie uzurpace alespoň část zdrojů, které by jinak měla pod kontrolou pouze vlastnická a mocenská elita. Sociálního státu dokáže ale současně využívat též elita, jež využívá toho, že sociální náklady vyloučení nižších vrstev jsou přeneseny na stát, takže je nenesou bezprostředně ti, kdo z tohoto vylučování těží největší prospěch; přenos financování sociálního státu převážně na střední vrstvy vede k tomu, že právě tyto vrstvy financují dopady strategie, z níž profituje na prvním místě elita. Klíčovým bodem reforem sociálního státu v zájmu elity je omezení přístupu k bezplatné lékařské péči, sociálním dávkám, či ke státem garantovanému starobnímu důchodu pro různé složky společnosti. Protože ovšem sociální stát nese náklady spjaté s vyloučením a protože ti, kdo chtějí omezovat přerozdělovací funkce státu, nechtějí tyto náklady sami nést, zbývá kriminalizace potřebných jako jediná strategie, jak tyto náklady snížit, což je možné za situace, kdy se dominantním sociálně ekonomickým skupinám daří úspěšně rozbíjet uzurpační čili obrannou strategii vyloučených. Právě v takové situaci se obyčejná nerovnost mění v radikální nesouměřitelnost. V této situaci pak elita rezervuje pro servisní třídu a pro všechny vrstvy závisle participujících trojí základní právo:
a) Především mohou vyvíjet jakoukoliv iniciativu, pokud je ovšem v souladu s cíli a prioritami elity.
b) Dále mají svrchované právo pracovat pro systém dokonce i v případě, že jim osobně to bude přinášet stále méně.
c) A konečně mohou podle své vlastní vůle používat strategii vylučování jednak mezi sebou, jednak vzhledem k těm, kdo stojí pod nimi, aby tak získali alespoň nějaké výhody. 13

Hle kde je ideový pramen předvolební ideologické a propagandistické argumentace pravostředových politických stran, jež zvítězily v českých parlamentních volbách roku 2010. Profesor Keller má naprostou pravdu, když říká, že tyto a pojmové struktury dalších, ve světě globalizovaného kapitalismu vládnoucích sociologických teorií (například teorie sociálního a kulturního kapitálu atd.) slouží pouze k zastírání reálných poměrů, neboť pomáhají vynalézavým způsobem zamlžovat rychle se prohlubující sociální nesouměřitelnost. 14 Řečeno marxistickým pojmoslovím: jedná se o teoretické formy reakční buržoazní ideologie, o formy buržoazního falešného, převráceného a fetišistického třídního vědomí a sebevědomí.

Ve studii o třech vzájemně nesouměřitelných sociálních světech postindustriálního kapitalismu mne nejvíce pobavily pasáže, v níž autor hovoří o tom, že „výklad společnosti vycházející z konceptu tříd byl … zpochybněn a ze sociologie prakticky vymizel ve stejné době, kdy v ekonomicky vyspělých zemích začala prudce narůstat míra nerovnosti a rozšiřovat se ostrůvky bídy a chudoby.“15 V historickém vývoji buržoazních sociologických teorií byl koncept sociálních tříd tak dlouho upřesňován a zdokonalován, až se stal dokonale nepoužitelným pro vystižení principů reprodukce moci a bohatství v soudobé společnosti. Původně pojednávala teorie tříd o reálných skupinách určených primárně postavením v procesu výroby a směny, po více než sto letech vášnivých diskusí však teorie tříd prohlašuje, že o zformování tříd nerozhoduje zdaleka jen ekonomické zakotvení jejích příslušníků, – jak by také mohlo, k takovým přízemnostem se přece žádný své cti dbalý postmoderní sociolog nesníží! – společenskou třídu formuje genderová příslušnost, náboženské vyznání, etnická příslušnost a politická orientace atd., preferované vzorce spotřeby jsou pro vědomí příslušníků třídy mnohem významnější než místo v určité soustavě hmotné výroby; a tak mohou existovat dvě nebo tři třídy, ale také třeba sedm či dvanáct nebo ještě větší počet tříd, které samozřejmě nevytváří výrobní a vlastnické vztahy, nýbrž jsou hlavně důsledkem pracovních podmínek, mocenských vztahů, úrovně vzdělání, dovedností a finančních příjmů, vlastně mohou být založeny na jakékoliv různosti kulturní, sociální, symbolické či biologické, na čemkoliv, co člověka napadne. Existence společenských tříd se pochopitelně neprojevuje žádným sociálním jednáním, žádným sociálním konfliktem, vykořisťováním, – fuj, takové ošklivé slovo přece hlavní proud západního teoretického sociologického myšlení nevezme vůbec do úst! – můžeme se o ní přesvědčit pohledem na nejasné, plynulé hranice mezi nimi, na slábnoucí váhu dědičnosti při předávání třídních pozic a na rostoucí význam profesní kariéry a sociální mobility. Je samozřejmé, že třídy nejsou v současnosti pro lidi nijak významné a rozhodně od nich neodvozují svou sociální identitu, kromě toho se také rozpadly politické strany založené na příslušnosti ke třídám, stejně jako hlavní zájmové skupiny dělníků a zaměstnavatelů, zanikly prostě spolu s třídními spory a třídním bojem. Ovšem společenské třídy prý nepochybně existují a buržoazní teoretické sociologické myšlení je odhodláno analyzovat jejich fungování. A třeba uznat, že již dospělo k nepochybným vědeckým objevům: podobu sociální struktury postindustriálního kapitalismu vytvářejí postmoderní procesy, takže vertikální stratifikaci nahradila pestrá mozaika subkultur vkusu, nových asociací, občanských iniciativ, etnických a náboženských skupin, generačních kohort, komunitních a dalších sociálních hnutí, gangů, kolonií alternativního životního stylu a alternativních výrobců, rasových bratrstev a genderových sesterstev, odpíračů placení daní, fundamentalistů, internetových diskusních skupin, nákupních družstev, profesních asociací atd. 16
Profesor Keller k tomu výstižně poznamenává, že v tomto vyčerpávajícím přehledu chybí snad jen zmínka o třídě svobodných zednářů, armády spásy či australských dobrovolných hasičů. A pokračuje: „Je zřejmé, že koncept třídy má smysl jen v té míře, v jaké odkazuje na hlubší a neuvědomované procesy, jež utvářejí životní situaci a osudy konkrétních lidí. V případě „třídy pro sebe“ si jsou lidé navíc schopni uvědomit důsledky těchto procesů, což je předpokladem pro to, aby je mohli ve svém zájmu měnit. Třídní analýzu nelze proto jednoduše odmítnout s poukazem na to, že si lidé svoji příslušnost neuvědomují a třeba volí jiné politické strany než ty, které hájí jejich zájmy, či to alespoň tvrdí. Muselo by se navíc ještě prokázat, že ony objektivní procesy v oblasti výroby, o nichž klasická třídní teorie hovoří, životy členů společnosti nijak výrazně neovlivňují. A pak by samozřejmě bylo nutné také objasnit, co tedy reálně jejich životy ovlivňuje. … Stratifikační analýzy, které se snaží třídní přístup nahradit, bohužel nedosahují této hloubky. Omezují se na popis vnějších rysů, skupinové odlišnosti a pohybují se na stejné úrovni jako vědomí těch, jejich sociální příslušnost zkoumají.“17
Pojednání o sociální strukturaci postindustriálního kapitalismu kritizuje pyramidální schéma klasických stratifikačních teorií za to, že má poměrně malou výšku, sugeruje jemnou odstupňovanost a spojitost v příjmech, majetku a mocenském postavení tam, kde už dávno není, vždyť od osmdesátých let začaly prudce stoupat výnosy z majetku a kapitálu, což ostře kontrastuje s daleko méně dynamickým vývojem mzdových příjmů; Profesor Keller je naproti tomu stoupencem modelu sociální struktury dnešní kapitalistické společnosti, jenž má tvar přesýpacích hodin a ukazuje tak, že počet bohatých roste pozvolna, o to prudčeji narůstají jejich majetky, počty chudých se zvyšují výrazně rychleji a počty lidí, kteří náleží ke středním příjmovým skupinám, se naproti tomu zmenšují, a tudíž tři třídy – elita, střední vrstvy a třída deklasovaných – představují vskutku tři příjmově, majetkově a mocensky zcela nesouměřitelné sociální světy, jež se od sebe prudce vzdalují a žijí v nesouměřitelných podmínkách: alegoricky lze říci, že loď deklasované třídy klesá rychle a nezadržitelně ke dnu, loď, na níž se plaví střední vrstvy, naráží stále více na mělčiny a útesy globalizovaného kapitalismu, pouze loď, na níž se plaví příslušníci elity, pluje úspěšně dál. 18
Zde se ovšem ukazuje, že model přesýpacích hodin je modifikací klasických stratifikačních teorií, neboť vychází ze stejných teoretických a metodologických přístupů, v nichž mají tak zvané statusové charakteristiky, jež spočívají ve finančním příjmu, výši majetku, mocenském postavení v kombinaci s takovými výrobně silovými určeními, k nimž patří dosažená úroveň vzdělání, kvalifikace, kvalita bydlení a životního stylu atd., druhotnou a odvozenou povahu k prvotním a fundamentálním sociálně ekonomickým charakteristikám, které určují postavení dané sociální vrstvy v třídně sociální dělbě práce kapitalistické společnosti. Tyto slabiny sociálně filosofického, metodologického přístupu se projevují v řadě pasáží knihy profesora Kellera. Je jistě sympatické, když autor monografie o třech sociálních, vzájemně nesouměřitelných světech chválí Karla Marxe (a Maxe Webera), že jejich myšlenky jsou pro zachycení dnešní reality ve všech jejích proměnách dobře použitelné, 19 oceňuje, že marxistická teorie tříd evokuje nespojitost a diskontinuitu ve vývoji sociální struktury20, jedním dechem ale zároveň dodává, že ji však přiřazuje duální podobu21 a pokračuje: „Marx neodhadl, jak ironicky si dějiny zahrají s dělníky a s námezdními obecně. Záhy poté, co se mnozí z nich dostali na spotřební i statkovou úroveň středních vrstev, přestávají být celé části středních vrstev a oni s nimi pro systém obohacování vrstev horních zapotřebí. Marx, který měl před očima relativně kompaktní skupiny továrních dělníků, neodhadnul, že „třída námezdních“ může při přechodu ke společnosti postindustriální vypadat zcela weberovsky – jako izolovaní jednotlivci bez společného skupinového vědomí, kteří si budou navzájem ostře konkurovat v přístupu na trh práce a tím srážet svoji cenu. Max Weber zase nepředpokládal, že buržoazie (přinejmenším v patrech diskrétní elity) se bude chovat přesně jako třída v Marxově pojetí – jako integrovaná skupina dobře si vědomá svých zájmů a schopná je energicky a systematicky prosazovat.“22

Pokračování

Z časopisu Marathon 6/2012