Co vedlo k 15. březnu 1939

 

1531939Bylo typické počasí, „jako když se čerti žení“. S mokrým hustým sněhem se do Čech a na Moravu prodíralo samo peklo. Nacističtí vojáci vpadli do našich měst a vesnic. Obyvatelé tehdejší ČSR byli zdrceni. Mnozí si uvědomovali, že hitlerovská armáda přináší brzkou smrt desetitisíců, utrpení miliónům, že vpád hitlerovského fašismuznamená zatýkání, popravy a koncentráky.

CO PŘEDCHÁZELO

Mnichovský diktát byl podepsán v časných ranních hodinách 30. září 1938 a již 1. října začala připravená hitlerovská vojska obsazovat naše pohraniční oblasti. Mapa, schválená v Mnichově, byla jen všeobecně určujícím dokumentem. O tom, které obce na této hrubě stanovené hranici budou obsazeny a které ne, rozhodovali na místě hitlerovští velitelé.

Mezinárodní výbor se skládal z nacistického státního tajemníka Weizsáckera, berlínských velvyslanců Velké Británie, Francie a Itálie a československého vyslance v Berlíně. Byl to orgán v podstatě bez jakékoli kompetence a splnil vše, co si nacisté přáli. Dílčí úpravy konečné hraniční linie a zabrání pouze několika zcela českých vesnic bylo jen nacistickým tahem na oklamání světové veřejnosti, neboť Hitler se ještě tvářil vůči západním velmocem jako spolehlivý partner pro jednání.

Slibovaný plebiscit ve sporných územích se nekonal a nakonec zůstalo na zabraném území na 800 000 Čechů, mezi jiným celé vesnice na Chodsku a jinde. Dalších 120 000 Čechů a Slováků bylo přičleněno k Polsku, k němuž bylo na nátlak beckovské vlády připojeno Těšínsko a ze Slovenska část Oravska a Spišska. Reakční Polsko, obratně využilo kritické situáce Československa a stejně i horthyovské Maďarsko vzneslo územní požadavky.

To však muselo čekat na rozhodnutí tzv. vídeňské arbitráže německého a italského ministra zahraničních věcí, kteří 2. listopadu 1938 rozhodli o odstoupení jižních oblastí Slovenska a Zakarpatské Ukrajiny Maďarsku.

Celkově ztratila Československá republika 41 098 km2, na nichž žilo 4 879 000 obyvatel, z toho 1 250 000 Čechů a Slováků. Na odstoupeném území bylo 33 procent průmyslových“ závodů. Nové hranice byly vedeny tak, že přetrhaly mnohé důležité železniční a silniční spoje a bezprostředně vystavily velká průmyslová centra možnému útoku ze zahraničí. Nejvýraznější byl případ Plzně, kde se Škodovy závody ocitly přímo v dostřelu nepřátelských děl, neboť demarkační čára vedla po hranicích města.

Současně s oklešťováním republiky byla realizována i její přestavba vnitřní, a to na základě postupné fašizace celého vnitropolitického života a za narůstání národnostních rozporů včetně silných odstředivých tendencí. Již 4. října 1938 byla provedena reorganizace vlády, v níž se stal čelnou osobností nový ministr zahraničních věcí dr. František Chvalkovský, představitel fašizujícího křídla agrární strany a dosavadní vyslanec v Římě. Česká reakce rozpoutala ostré útoky proti „Hradu“ a žádala odstoupení prezidenta Beneše, což požadovala i nacistická vláda. Beneš skutečně 6. října odstoupil a téhož dne se celá politická reprezentace na Slovensku – s výjimkou komunistů – sešla v Žilině a žádala pro Slovensko autonomii. Pražská vláda vyhověla ještě téhož dne jmenováním Jozefa Tisa ministrem pro Slovensko a v dalších dnech pak i ustavením autonomní vlády, v níž rozhodující pozice připadly hlinkovcům. Dne 11. října byla sestavena autonomní vláda i na Zakarpatské Ukrajině.

Vytvoření autonomních vlád odpovídalo sice dlouhodobému přání národů těchto částí republiky, ale v dané situaci bylo negativním jevem, protože bylo uskutečněno na základě fašizačního programu. Již 14. listopadu 1938 se všechny politické strany na Slovensku sloučily do Hlinkový slovenské ludové strany, která zároveň začala budovat podle nacistického vzoru vlastní úderné oddíly, Hlinkový gardy.

Jen nepatrně pozadu za Slovenskem postupovala fašizace v Českých zemích. Zákaz činnosti Komunistické strany Československa byl na Slovensku vyhlášen 11. října 1938, zatímco v Českých zemích 20. října. Likvidace politických stran nebyla však tak jednoduchá jako na Slovensku. Zapojení do jediné strany nebylo možné, a proto byla 18. listopadu 1938 založena nová strana, Národní jednota, v níž vedoucí pozice si zajistili agrárníci a představiteli Národního sjednocení. S jistými rozpaky se zapojili národní socialisté a lidovci, i když i v těchto stranách se aktivizovalo silně reakční křídlo, podporující úsilí nové strany o zglajchšaltování celého politického života v Českých zemích. Hovořilo se sice ještě o „demokracii“, i když „autoritativní“, avšak v podstatě šlo o postupnou fašizaci zcela podle nacistického vzoru.

Úplné zglajchšaltování politického života se agrárnickému předákovi Rudolfu Beranovi, který stanul v čele strany Národní jednoty, hned nepodařilo. Především levicové složky mládeže se odmítly zapojit do Mladé národní jednoty a v polovině října 1938 vytvořili Národní hnutí pracující mládeže, kde účast mladých komunistů vedle sociálních demokratů a národních socialistů znamenala zvýraznění protifašistického zaměření této opoziční mládežnické organizace.

K podobnému procesu došlo v některých odborových svazech, v nichž se proti směrnicím vedení jak sociálně demokratické, tak i národně socialistické strany odboráři spojili a dokonce umožnili i zapojení komunistů-odborářů z Průmyslových svazů a Rudých odborů, jejichž činnost byla zakázána. Mezi prostými dělníky se solidarita prosazovala bez větších problémů. Jinak tomu bylo například ve vedení sociální demokracie. Ta se sice nezapojila do Národní jednoty a vytvořila společně s levicí národních socialistů Národní stranu práce jako umírněnou sociálně reformistickou opozici, ale odmítla jakoukoli spolupráci s komunisty.

Fašizace pomnichovské republiky se urychlila po volbě nového prezidenta. Stal se jím 30. listopadu 1938 bývalý vysoký rakousko-uherský byrokrat a předseda Nejvyššího správního soudu ČSR dr. EmilHácha, když různé jiné úvahy narazily jak na rozpory mezi českou reakcí, tak i na výhrady Berlína. Nový prezident jmenoval 1. prosince 1938 novou vládu v čele s Beranem, v níž ministrem zahraničí byl opět Chvalkovský a ministrem národní obrany zůstal generál Syrový. Zastoupeni byli i slovenští a zakarpatští ministři.

Již 15. prosince schválil parlament „zmocňovací zákon“, který v mnoha ohledech suspendoval ústavu a poskytoval vládě mimořádné pravomoci. Zde naposled mohli komunističtí poslanci nejen kriticky zhodnotit dosavadní činnost vlády, ale i varovat před dalším nebezpečným vývojem. Zmocňovací zákon byl začátkem konce parlamentarismu a v tomto duchu byl začátkem roku 1939 zahájen útok proti Národnímu shromáždění, rozpuštěna zemská a některá okresní a městská zastupitelstva.

Hlavní útok se pochopitelně soustředil proti komunistům a dalším pokrokovým složkám obyvatelstva. Dne 27. prosince 1938 byla KSČ rozpuštěna a s ní řada dalších organizací, jako Levá fronta, Lidová kultura, Svaz dělnického divadelního ochotnictva československého, Včela a Průmyslové svazy.

Do nového roku 1939 nastupovalo okleštěné Česko-Slovensko s chmurnou perspektivou další fašizace, po níž volala reakce. Rozrůstala se kampaň za novou ústavu, rozpuštění parlamentu a vypsání nových voleb. Hlavní nebezpečí však hrozilo zvenčí, neboť Hitlerovy choutky na ovládnutí Evropy byly uspokojeny pouze zčásti.

Československá vláda si po mnichovském diktátu uvědomovala, že základem zahraniční politiky bude nyní vztah k sousednímu Německu. Osoba dr. Chvalkovského byla zárukou, že linie československé diplomacie bude maximálně servilní. Ve vládních kruzích, se předpokládalo, že okleštěné Česko-Slovensko zůstane i nadále na mapě Evropy, i když bude nuceno plně se podřídit zájmům a přáním berlínské vlády.

Hitlerovské Německo plánovalo další expanzi směrem na východ. To bylo zřejmé, když Berlín otevřeně adresoval polské vládě požadavky na exteritoriální dálnici a železnici přes polský koridor do Východního Pruska a když zveřejnil plány na připojení Gdaňska k Německu.

Německo-britská dohoda, která byla podepsána ještě v noci po mnichovském diktátu a slibovala vzájemné konzultace, a obdobná deklarace podepsaná začátkem prosince 1938 mezi vládami Německa a Francie vedly československou vládu ke klamnému závěru, že spolupráce obou západních velmocí s hitlerovským Německem, tak výrazně dokumentovaná V, Mnichově, bude pokračovat a že Česko-Slovensko se bude moci i v budoucnu o Velkou Británii a Francii alespoň částečně opírat, kdyby německý nátlak měl dále stoupat. Jen malá část české buržoazie, představovaná především Benešovou skupinou, soudila, že konflikt mezi Německem a západními mocnostmi je v dohledu.

Mezi lidem rychle rostly sympatie k Sovětskému svazu a ke komunistům, kteří nejen stáli zcela jednoznačně proti mnichovskému diktátu, ale také správně varovali před proradností západních spojenců a zbabělostí vládnoucí buržoazie. Fašizační tendence proto narážely na silný odpor veřejnosti.

Hitler už 21. října 1938 nařídil, aby byl vypracován plán na „vyřízení zbytků Československa“, ale ještě se nechtěl otevřeně střetnout politicky s „usmiřovateli“ v západní Evropě. Proto mělo být vše připraveno jako „mírová akce“, kterou by svět nemohl považovat za válku, ale jen za pacifikačni operaci.

Vnitřní situace byla pro Hitlera poměrně příznivá, neboť mnichovský úspěch posílil jeho prestiž a zejména oslabil odpor některých důstojníků. Také útok proti židům v pověstné „křišťálové noci“ 7. listopadu 1938 nacistům vnitropoliticky pomohl, neboť vyrabování židovských obchodů a „arizace“ židovského majetku získala hitlerovskému režimu další přívržence ve spodních vrstvách zfašizovaného davu.

„Arizace“ Hitlerovi však mezinárodně značně uškodila. Jeho zahraniční styky se zhoršily, avšak nová obchodní dohoda s Velkou Británií v lednu 1939 znovu naznačovala, že vztahy nacistického Německa k západním mocnostem budou trvat.

Všechny diplomatické a obchodní smlouvy a jednání se Západem měly odvrátit pozornost od skutečných plánů a úmyslů nacistické vlády. Po Mnichově nacisté rozhodně nepomýšleli na nějaké dělení se se západními velmocemi. Spolupracovat chtěli jen se španělskými fašisty, kteří byli na nich závislí, nebo s italskou vládou, která vystoupila proti Francii s požadavky na Nice, Korsiku, Tunisko a Džibuti. Nacistické Německo tyto italské nároky podpořilo, a tím upevnilo „osu Berlín-Řím“, v níž to poněkud zaskřípalo ve Vídni při arbitráži o československo-maďarských hranicích. Itálie tehdy příliš otevřeně podporovala všechny maďarské požadavky, i když dosud neodpovídaly záměrům nacistického Německa. Berlín si však nechtěl příliš znepřátelit Slováky, neboť v jeho plánech měli ještě sehrát nemalou úlohu při konečném rozbití Československa.

Nástup do roku 1939 byl ve znamení dalšího upevnění německo-italského spojenectví, k němuž se mělo připojit i fašistické Španělsko. Ústupnost západních mocností usnadňovala všechny machinace hitlerovců, kteří si byli svou věcí stále více jisti.

OKUPACE

Návštěva ministra Chvalkovského v Berlíně 21. ledna 1939 nebyla ani v nejmenším nějakým mezinárodním jednáním. Spíše šlo o jakési „povolání na koberec“, při němž Joachim von Ribbentrop ostrými slovy vyjádřil nespokojenost nacistické vlády se situací a vývojem v Česko-Slovensku.

Chvalkovského raport vyvolal v pražských vládních kruzích paniku. Vláda urychleně uznala vládu generála Franka ve Španělsku (27. ledna), odvolala z popudu nacistů náčelníka generálního štábu Krejčího a učinila dalekosáhlé ústupky německé menšině žijící v Česko-Slovensku, mimo jiné souhlasila i s vytvořením organizací nacistické strany NSDAP. V únoru 1939 byly zahájeny razie proti komunistům, které pokračovaly až do března.

Od počátku roku 1939 se začínaly objevovat informace o připravované okupaci hitlerovskou armádou. Veškeré snahy pražské vlády o vyjasnění ztroskotaly, a tak se nakonec rozhodla k velmi problematickému kroku, v němž se odrážela mylná analýza mezinárodní situace, počítající s určitým využitím západních velmocí proti nacistickému nátlaku. Dne 22. února 1939 se Česko-Slovensko obrátilo na čtyři velmoci, které spolupracovaly v Mnichově, se žádostí o slíbené záruky nových hranic. Západ v této věci nic nepodnikl a pro Hitlera to zřejmě byl podnět k tomu, aby zahájil poslední dějství své operace na likvidaci Československa.

Již 28. února přijal Hitler v Berlíně slovenské ministry Ferdinanda Ďurčanského a Mikuláše Pružinského a „jasně jim uložil rozbít zbytek Československa. Přípravy byly zahájeny už dříve a Tisův projev z 21. února 1939, obsahující program slovenské vlády, dával jasně najevo, že vytvoření slovenského státu je konečným cílem hlinkovců.

V pražské vládě popřeli slovenští ministři tyto vlastizrádné styky s Berlínem, ale to na věci nic neměnilo. Když na Slovensko přijel 7. března 1939 tajně Hitlerův emisar Artur Seyss-Inquart, který o rok dříve připravil anšlus Rakouska, rozhodla se pražská vláda k zákroku. Nevěřila totiž, že vše probíhá se souhlasem a dokonce za přímého řízení Berlína.

10. března 1939 převzala moc na Slovensku armáda, separatisté jako Vojtech Tuka byli zatčeni a sesazena vláda v čele s Tisem.

Ďurčanský uprchl do Vídně, odkud začal rozhlasové vysílání proti republice, a zároveň poslal Hitlerovi memorandum žádající Německo o zásah. Dne 13. března byl pozván do Berlína Tiso, ačkoli v čele nové slovenské vlády stál od 11. března Karol Sidor. Tiso byl přijat s poctami patřícími hlavě státu a podle obdržených pokynů svolal na 14. března 1939 do Bratislavy Slovenský sněm, nově zvolený koncem prosince 1938. Zde Sidor podal demisi a Tiso vyhlásil nezávislost Slovenského štátu a hned nato požádal Hitlera o ochranu.

To byl onen rozhodující tah nacistické vlády na šachovnici, který jí měl otevřít cestu k okupaci zbytku Československa, aniž by vyvolala mezinárodní zápletku. Pražští fašisté se na poslední chvíli snažili zajistit si tučné prebendy nebo dokonce převzít v Českých zemích moc, ale Berlín jim k tomu nedal ani pokyn, ani nepřislíbil pomoc.

Ještě 14. března sjednal Chvalkovský návštěvu prezidenta Háchy v Berlíně, kam oba večer rychlíkem odjeli. Ale to už hitlerovské jednotky obsadily Ostravu a bylo vcelku jasné, oč jde. V nočním jednání přinutil Hitler a Göring Háchu, když mu hrozili bombardováním Prahy a dalších měst, aby nejen přijal okupaci Čech a Moravy, ale aby také nařídil, že postupujícím jednotkám nesmí být kladen odpor a nesmějí se konat demonstrace.

Hácha nakonec vše splnil a podepsal společně s Hitlerem prohlášení, v němž se uvádělo: „Při schůzce se jednalo otevřeně o vážné situaci, která nastala na dosavadním česko-slovenském území následkem události posledních týdnů. Na obou stranách se došlo souhlasně k přesvědčení, že cílem všeho snažení musí být zajištění klidu, pořádku a míru v této části střední Evropy.“

„Státní prezident“ prohlásil, že „ve snaze sloužit této věci a dosáhnout konečného uklidnění klade osud českého národa a české země s plnou důvěrou do rukou Vůdce Německé říše“.

„Vůdce přijal toto prohlášení a rozhodl se, že přijme český národ pod ochranu Německé říše a že mu zaručí autonomní vývoj národního života, odpovídající jeho svébytnosti.“

Německá armáda ani nečekala na podpisy pod tímto dokumentem zrady a začala v časných ranních hodinách 15. března 1939 okupovat Čechy a Moravu. Vítala ji nenávist zdrcující většiny obyvatelstva. Vláda neudělala nic, aby zničila výzbroj, která padla stejně jako téměř všechen tajný spisový materiál do rukou hitlerovců. Ale ani touto povolností si česká reakce nic nevydobyla. Dne 16. března 1939 vyhlásil Hitler nad Čechami a Moravou protektorát, v jehož čele stanul říšský protektor, jemuž k ruce měla být protektorátní vláda. Háchovi byl ponechán titul „státní prezident“, aby přikrašloval koloniální charakter okupačního režimu.

Západní velmoci byly o tomto nacistickém kroku informovány předem, a mohly proto ihned protestovat. Omezily se však jen na konstatování, že byla porušena mnichovská dohoda a že zásah proti zbytkům Československa byl „neopodstatněný“. Na obranu znásilněné republiky vystoupil pouze Sovětský svaz. Odmítl tvrzení, že z Československa hrozilo evropskému míru nebezpečí, a zdůraznil, že „mezi všemi státy existujícími po první světové válce Československá republika byla jednou z mála zemí, kde byl zajištěn klid a mírová politika“. Sovětská nota kritizovala postup, jímž byla okupace vynucena, a konstatovala, že čeští představitelé porušili ústavu a jednali „proti vůli svého lidu“. Proto tedy „uvedený dekret nemůže mít právní moc“.

Na závěr se pak uvádělo, že „sovětská vláda nemůže uznat přivtělení Českých zemí k Německé říši ani jakoukoli formu přivtělení Slovenska za zákonné a odpovídající všeobecně přijatým pravidlům mezinárodního práva a spravedlnosti a jsoucí v souladu se zásadou sebeurčení národů. Podle názoru sovětské vlády čin německé vlády nejenom neodstraňuje nebezpečí ohrožující všeobecný mír, ale naopak vytvořil a zvýšil toto nebezpečí, porušuje politickou stabilitu ve střední Evropě, zvyšuje znepokojující prvky, které v Evropě již byly, a zasadil novou ránu pocitu bezpečnosti mezi národy.“

Historie dala těmto slovům plně za pravdu. Nová agrese nacistického Německa byla jen dalším krokem k válce, která měla zajistit Hitlerovi vládu nad celým světem.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *