Churchillova tajná armáda

churchillNa jaře 1945, v závěrečné etapě druhé světové války, byl ministerský předseda Velké Británie Wínston Churchill připraven využít zbytků hitlerovského wehrmachtu proti svému spojenci v protifašistické koalici – SSSR. O tom snili a v to doufali předáci zdeptané „říše“, kteří se pokoušeli vyprovokovat střetnutí mezi armádami USA a Británie na jedné a Sovětskou armádou na druhé straně.

Ve svých obsáhlých pamětech věnovaných druhé světové válce Winston Churchill přešel tyto své úmysly mlčením a britští historikové, až na vzácné výjimky, následovali jeho příkladu. Proto kniha amerického historika Arthura Smithe, jež líčí Churchillovy plány, vyvolala na Západě senzaci. Fakta, která autor uvádí, znovu potvrzují: Churchill, hnán antisovětismem a antikomunismem, se již koncem války zabýval plány remilitarizace Německa jako úderné síly v boji proti „bolševismu“.

Whisky tekla proudem. V domě Winstona Churchilla, který v lednu 1954 oslavoval své 80 narozeniny, pronášeli hosté zvučné přípitky. A pak se to stalo; ministerský předseda Velké Británie vyžvanil státní tajemství.

Zpočátku byl rozhovor dosti abstraktní. V mezinárodní politice, poučoval Churchill, se stává, že časy a okolnosti mění uzavřené svazky, a to, co se před 10 lety zdálo nemyslitelné, může být dnes realitou.

Churchill uvedl konkrétní příklad; sám si již před 10 lety, na jaře 1945, uvědomil, že jedině s pomocí remilitarizovaného Německa je možno zastavit „sovětskou invazi“ v Evropě, ale tenkrát ho nikdo neposlechl.

Tehdy, pokračoval Churchill, bylo nebezpečí, že vítězná Rudá armáda, která pronásledovala poslední zbytky wehrmachtu, okupuje celou střední a severní Evropu. Bylo třeba zabránit tomu stůj co stůj, a proto polní maršál Montgomery, velící britským vojskům v poraženém Německu, dostal od Churchilla pokyn, aby podnikl protiopatření.

„Ještě před koncem války, kdy se Němci vzdávali po statisících, jsem zaslal Montgomerymu telegram s příkazem pečlivě shromažďovat německé zbraně a bojovou techniku a skladovat je, aby je bylo možno opět snadno rozdat německým jednotkám, s nimiž bychom začali spolupracovat v případě, že by sovětská ofenzíva pokračovala.“

Toto Churchillovo přiznání ohromilo posluchače i celou Británii. Vést s pomocí německých vojáků válku proti SSSR, svému spojenci ve druhé světové válce – to bylo už příliš silné i pro Angličany v období studené války. Následovala bouřlivá reakce v tisku, v rozhlasu i v parlamentě.

Všeobecné rozhořčení bylo tak velké, že se Churchill pokusil opatrně zmírnit účinek svého přiznání. Předstíral, že je udiven touto reakcí veřejnosti, a prohlásil, že jeho telegram Montgomerymu a analogický telegram vrchnímu veliteli spojeneckých expedičních sil v Evropě Eisenhowerovi byly již dávno zveřejněny, první v šestém díle jeho knihy Druhá světová válka a druhý v Eisenhowerových pamětech.

SEPARÁTNÍ DOHODY S NACISTY

Prověřování ukázalo, že tato tvrzení neodpovídají skutečnosti. Žádné výsledky nepřineslo ani pátrání v britských státních archívech. Churchill prohlásil, že se asi zmýlil.

Nebylo snad to všechno jen výplodem obrazotvornosti 80. letého starce a nezavinila všechno jen vypitá whisky? Vůbec ne. Montgomery si pamatoval velmi dobře: „Ano, takový telegram jsem dostal.“ Našel se ještě jeden svědek – bývalý kapitán tajné služby, který rozšifroval Churchillův identický telegram veliteli britských vojsk v Itálii polnímu maršálu Alexandrovi.

Jeden americký historik vnesl jasno do této motanice, kterou úmyslně vyvolal Churchill. Profesor Kalifornské univerzity, expert pro problémy odzbrojení a znalec nejnovější německé historie Arthur Smith mnoho let studoval materiály státních archívů, akta špionážních služeb a dokumenty soukromých archívů, aby získal informace o tajné Churchillové politice v roce 1945.

Nepodařilo se mu sice získat Churchillův telegram, ale zato objevil kabelogram s analogickým obsahem, který ministerský předseda poslal britským vojenským velitelům.

Daleko závažnější byl však Američanův druhý nález. Smith odhalil to, co uniklo jeho kolegům; na území Německa pod britským velením existovala tajná německá armáda. Churchillova německá armáda — to je název knihy, ve které Smith zveřejnil senzační výsledky svého výzkumu.

Smith dokazuje, že v britském okupačním pásmu existoval bývalý Hitlerův wehrmacht ještě mnoho měsíců po skončení války, a to až do roku 1946; tři milióny německých vojáků, částečně vybavených lehkými zbraněmi pod velením bývalých generálů. Britští inspektoři tyto jednotky kontrolovali a drželi je v pohotovosti pro případ válečného tažení proti svému bývalému sovětskému spojenci. Smith to považuje za důkaz toho, že Churchill byl rozhodnut zabezpečit si v boji proti Sovětskému svazu podporu Němců „bez ohledu na to, zda jsou nebo nejsou nacisty“.

Tento plán by bylo možno uskutečnit pouze tehdy, kdyby se britsko-americkým vojskům postupujícím ze západu a jihu podařilo uzavřít separátní mír s nepřítelem dřív, než Rudá armáda dosáhne svých operačních cílů v Německu. Spojenecké dohody však takové příměří zakazovaly.

Již v roce 1943 na konferenci v Casablance se Churchill a americký prezident Franklin D. Roosevelt zavázali, že podepíší pouze „bezpodmínečnou kapitulaci“ německého wehrmachtu. Kromě toho bylo Sovětskému svazu dáno ujištění, že západní mocnosti neuzavřou příměří, nebude-li se vztahovat na všechny fronty, nebo v krajním případě neobdrží-li předběžný souhlas SSSR.

Churchill však počítal s tím, že mu chaos a zmatky posledních měsíců umožní svléknout kazajku závazků vyplývajících ze spojeneckých dohod o Německu. Čím více se blížil konec války, tím aktivněji se vojenští činitelé pokoušeli vzít rozhodnutí o částečné kapitulaci do vlastních rukou.

Mezí tyto vojenské představitele patřili i oba britští vojenští velitelé – maršálové Alexander a Montgomery, kteří plně sdíleli Churchillovu antisovětskou orientaci. Zaujímali klíčové postavení ve velení expedičních sil západních spojenců: Alexander velel 15. armádě operující na území Itálie a Montgomery 21. armádě operující na západě a severu Německa.

Alexander předložil návrh separátního příměří, který stanovil kapitulaci miliónu německých vojáků v Itálii. V únoru 1945 hitlerovský generál Karl Wolf zaslal prostřednictvím tajných služeb ve Švýcarsku Alexandrovi zprávu o tom, že velení wehrmachtu v Itálii má zájem na zastavení bojových akcí.

Tento návrh byl tak lákavý, že i Američané zapomněli na své dobré úmysly vyslovené v Casablance a souhlasili se setkáním představitelů britsko-amerického velení s hitlerovským generálem Wolfem v Bernu. Sovětský svaz byl z jednání vyloučen.

Stalin se v dopise Rooseveltovi ostře ohradil proti takovému postupu a obvinil ho z toho, že Britové a Američané slíbili Němcům, že jim usnadní podmínky příměří. Zdůraznil, že „iniciativa v celé této historii s jednáním v Bernu patří Britům“.

Úspěch separátního jednání povzbudil Churchilla k tomu, že uskutečnil obdobnou operaci v pásmu činnosti vojsk pod velením Montgomeryho. Okolnosti byly příznivé; německé jednotky utíkaly před postupujícími vojsky a snažily se zachránit u tankových a pozemních svazů Montgomeryho. Údaje o tom, že německé fašistické jednotky se prakticky bez odporu vzdávaly Američanům a Britům, potvrzují nepatrné ztráty spojeneckých vojsk v závěrečných vojenských operacích.   

Specialisté západních armád pro vedení psychologické války – ve snaze přinutit ke kapitulaci ještě bojující německá vojska – se neštítili opičit se po goebbelsovské propagandě. Goebbels vyzýval Němce, aby se drželi do poslední chvíle, protože se blíží hodina, kdy Britové a Američané uzavřou spojenectví s Němci a společně s nimi búdou bojovat proti „bolševickým hordám“.

Americký generál George Marshall připomněl, že v průběhu bojů jeho vojsk v oblasti Magdeburgu se poprvé dověděl od zajatců, že Goehbelsovy výzvy účinkují na německé vojáky jako doping. To pro nás nebyla špatná vyhlídka, přiznal Marshall. „Proto jsme pomocí tlampačů Němce ujistili, že to vše je čistá pravda“. Odpor byl pak rázem zlomen.

Podobně si počínali i propagandisté britské armády na frontách v severním Německu. Montgomery, který do konce dubna vedl ofenzívu poměrně liknavě, dostal od Churchilla pokyn, aby postupoval co možná nejrychleji vpřed a dobyl Dánsko a Šlesvicko-Holštýnsko dříve než Rudá armáda.

Tento britský vojenský velitel už přestal považovat Němce za nepřítele. Pro něho, jak napsal později, byli „blížící se Rusové nebezpečnější než rozdrcené německé armády“.

Tento postoj mluvil z duše i velkoadmirálu Dönitzovi, který se po Hitlerově smrti na sklonku hnědé éry snažil prodloužit agónii svrženého nacistického reichu.

3. května 1945 vyslal Dönitz svého zmocněnce admirála von Friedeburga do Montgomeryho hlavního stanu s návrhem na kapitulaci wehrmachtu v severozápadním Německu. Montgomery souhlasil přes rozkaz vrchního velitele spojeneckých sil Eisenhowera, který zakazoval přijímat částečnou kapitulaci.

Montgomery, který postupoval svévolně, rozhodl o osudu Němců ve své zóně a požadoval kapitulaci všech německých ozbrojených sil v Holandsku, Šlesvicku-Holštýnsku, Dánsku, na Fríských ostrovech a na Helgolandu.   

Tuto kapitulaci potřeboval velmi nutně, neboť otvírala jeho armádě cestu na sever.

Právě 3. května 1945 obdržel Churchill poplašné zprávy ze Švédska, podle nichž sovětská vojska postoupila do Warnemünde a chystala se vstoupit do Dánska. Churchill, zachvácen panikou, naléhavě požadoval od svého vojenského velitele, aby podnikl bleskovou ofenzívu a předešel Rusy.

Proto byl Montgomery ochoten učinit značné ústupky kapitulujícím Němcům. Povolil Dönitzově vládě ve Flensburgu, aby pokračovala v činnosti, zaručil jednotkám wehrmachtu čestnou „kapitulaci na bojišti“ a slíbil ochranu britských vojsk všem vojákům wehrmachtu.

ZVÁŠTNÍ STATUT

4.května 1945 rozkázal Dönitz německým vojenským svazům na severozápadě Německa, aby složily zbraně.

Dánsko, Šlesvicko-Holštýnsko a část Meklenburska byly okupovány Brity. V Norsku, kde z Dönitzova rozkazu byla do posledního dne války udržována bojeschopnost německé okupační armády v počtu 340 000 mužů pod velením generála Böhma, museli vojáci a důstojníci odevzdat zbraně, nebyli však považováni za válečné zajatce. Britští vojenští právníci pro ně vymysleli zvláštní statut: „Odzbrojený vojenský personál.“ V mezinárodním právu, vyvětlili, je odzbrojený vojenský personál „zcela zvláštní kategorie osob“ představující armádu, která si zachovala svou předchozí strukturu i po kapitulaci, ale podřizuje se novému politickému vedení, to znamená; že se podřizuje velení Spojenců.

Touto „terminologií“ chtěli Britové pravděpodobně zastřít skutečnost, že vůbec neměli zájem na likvidaci hitlerovského Wehrmachtu. Generál Böhm velel své armádě jako předtím a důstojníci a vojáci pokračovali ve službě jako v době „Velkého Německa“. Rozdíl byl jen v tom, že Hitlerovu autoritu nahradila autorita Winstona Churchilla.

Zvláštní statut pro kapitulující německou armádu v Norsku nebyl výjimkou. Všude – v Dánsku, Holandsku, severním Německu a Itálii – se britské vojenské jednotky snažily udržet u odzbrojených německých vojáků stejný pořádek a disciplínu, jaké byly ve wehrmachtu.

Zdálo se, že se nic nezměnilo; hitlerovští důstojníci a vojáci se nadále honosili svými válečnými vyznamenáními, Britové nebránili německým velitelům trestat vojáky za každý přestupek proti kázni stejně přísně, jak se to dělalo v „třetí říši“. Válečným zajatcům byla dokonce ponechána část lehké výzbroje; bylo ozbrojeno i 20 000 německých vojáků, kteří z příkazu Britů střežili vojenské sklady britské armády.

Velení odzbrojených německých armád a divizí v počtu tří miliónů mužů předali Britové třem německým generálům, Lindemannovi (v Dánsku), Blumentrittovi (v severozápadním Německu) a Blaskowitzovi (v Holandsku a západně od řeky Vesery).

Koncem května byly tyto tři skupiny přemístěny do Šlesvicka-Holštýnska, do oblasti Cuxhavenu, Emdenu a Wilhelmshavenu. Zde byli vojáci podřízeni prakticky pouze německým důstojníkům a žili nikoli v táborech pro válečné zajatce, ale na svobodě v soukromých bytech pod „dohledem“ britských hlídek, které se tu a tam objevily.

Němci sloužili dál, jako by se nic nestalo, a cítili se přitom tak svobodně, že americkému novináři Hillovi, který byl koncem května 1945 v ŠlesvicKu-Holštýnsku, to pripadalo tak, jako by válka pokračovala a on byl někde v týlu německé fronty.

Britští důstojníci všemožně rozněcovali protisovětské nálady mezi německými válečnými zajatci. Pořádali besedy o „bolševickém nebezpečí“, přičemž jako lektorů používali dokonce funkcionářů nacistické strany.

„Mnozí němečtí vojáci,“ píše Smith, „otevřeně prohlašovali, že jsou ochotni chopit se znovu zbraní, aby se rvali s Rusy.“

Ani Washington ani Moskva však již nechtěly dále trpět Churchillovo koketování s Němci. Stalin požadoval od spojenců okamžité zatčení všech členů Dönitzovy vlády a rovněž německých generálů a důstojníků. Ze své pasivity sě vymanil i Eisenhower. Zvláště ho znepokojila zpráva jeho politického poradce Murphyho, vyslaného do Flensburgu. Murphy oznámil, že Dönitz a jeho okolí využívají napětí ve vztazích mezi spojenci pro své vlastní zájmy.

KRACH ZRÁDCOVSKÉHO ZÁMĚRU

Churchill se několik dní zpěčoval požadavku Washingtonu a Moskvy likvidovat Dönitzovu vládu, ale potom byl nucen ustoupit americkému nátlaku. 23. května zatkla britská vojenská policie Dönitze a celý jeho administrativní aparát v počtu 300 lidí.

Německých vojáků a důstojníků se však Churčhill vůbec nedotkl. Navíc rozkázal náčelníkovi svého generálního štábu generálu Alanu Brookovi, aby prozkoumal možnosti zahájení vojenských akcí proti Sovětskému svazu, vzniknou-li v průběhu dalšího jednání s ním nové komplikace.

Další protesty z Moskvy a Washingtonu přiměly Churchilla, aby konečně změnil taktiku. Hlavní masu německých válečných zajatců propustil na svohodu (do září měl být propuštěn milión lidí) a pod dohledem ponechal asi 500 000 německých vojáků. Jejich vojenské jednotky byly reorganizovány a dostaly nové velitele.

SSSR však neustoupil. Když se Churchill v červenci na postupimské konferenci setkal s Trumanem, Rooseveltovým nástupcem, a Stalinem, přednesli představitelé SSSR nová obvinění. Stalin se zajímal o to, proč Churchill udržuje v Norsku „ozbrojenou“ německou armádu, která je stále ješté na svobodě.

Britský premiér se tvářil, že nemá ani tušení, oč jde. Tvrdil, že o existenci takové armády slyší poprvé.

„Mohu vás však ujistit, že hodláme tato vojska odzbrojit,“ prohlásil tehdy Churchill. Delegáti za jednacím stolem se rozesmáli.

Avšak ještě než mohl Churchill učinit nějaké rozhodnutí, britští voliči hlasovali proti organizátorovi tajné německé armády (delegaci Velké Británie na posťupimské konferenci vedl Churchill od 17. do 25. července 1945. Po parlamentních volbách, v nichž byl Churchill poražen, přijel 28. července do Postupimi nový ministerský předseda Velké Británie Clement Attlee – pozn. red.). Labouristický premiér Attlee nehořel touhou pokračovat v realizaci dobrodružného plánu svého předchůdce, ale někteří britští vojenští velitelé nadále naléhali na realizaci Churchillova plánu.

V průběhu několika měsíců USA, SSSR a Británie hájily ve spojenecké kontrolní radě úporně svá stanoviska k rozpuštění jednotek německých válečných zajatců. Ještě v listopadu 1945, jak zjistili Žukovovi průzkumníci, bylo v britském okupačním pásmu pět německých okruhů vojenských sborů, 25 okruhových a místních vojenských velitelství, letecký okruh se štábem podobajícím se štábu letecké armády z dob války a řada týlových jednotek wehrmachtu (tyto údaje a řada dalších údajů, potvrzujících, že Britové přes rozhodnutí postupimské konference a deklaraci o porážce Německa udržovali nadále ve svém pásmu německá fašistická vojska, byly uvedeny v memorandu sovětského velení doručeném spojenecké kontrolní radě – pozn. red.). To vše zdaleka nebylo výplodem fantazie Rusů, konstatuje Smith.

Wehrmacht Adolfa Hitlera přestal definitivně existovat teprve v lednu 1946. Churchillova tajná armáda byla rozpuštěna.

Archiv NoS

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *