CIA a drogy

Přes deset let zkoušela americká tajná služba CIA omamnou drogu LSD na nic netušících obětech – na univerzitních klinikách a v nemocnicích, v barech a na plážích, ale především ve zvlášť zařízených nevěstincích s plyšovými pohovkami, průhlednými zrcadly a skrytými mikrofony. Tyto domy byly označovány jako „safehouses“ („bezpečné domy“).

V knize The Search for the ‚Manchurian Candidate‘ (Hledání „mandžuského kandidáta“), kterou napsal americký znalec CIA John Marks, jsou popisovány nebezpečné experimenty s LSD. Přetiskujeme výňatky z knihy, které uveřejnil týdeník Der Spiegel.

Když se Amerika v roce 1949 poprvé seznámila s LSD, byla Ještě v plenkách generace, která později z této drogy učinila symbol tzv. subkultury.

Amerika za toto seznámení vděčí Ústřední zpravodajské službě (CIA) a vojenským výzvědným službám; kde se stále obnovovala snaha ovládnout pomocí drog a jiných mimořádných prostředků lidské mozky.

Jedním z takových oddělení CIA byl Technical Services Staff (TSS). Tento štáb pro technické „služby“ byl tehdy oficiálně pověřen úkolem zkoumat pomocí tajných testů používání chemických a biologických bojových prostředků.

Uvnitř TSS bylo chemické oddělení, jehož přesné určení bylo známo jen málo jedincům i uvnitř TSS: používání chemikálií – a bakterií proti jednotlivcům.

Od roku 1951 až do roku 1956, kdy zájem CIA o LSD vyvrcholil, vedl toto oddělení Sidney Gottlieb, jenž pocházel z newyorského Bronxu a na vysoké technické škole v Kalifornii byl promován na doktora chemie. Když převzal „chemické oddělení“, bylo mu právě 33 let. Přes poměrné mládí si brzy získal „úctu“ svých kolegů, neboť se naprosto nevyhýbal – jak se vyjádřil jeden z jeho bývalých spolupracovníků – „choulostivým úkolům, které někdo splnit musel“.

Gottliebovy kvality učarovaly zejména muži, jenž byl na samé špici „direktoria pro (tajné) operace“, které bylo častěji označováno jako „oddělení pro špinavé triky“. Tímto obdivovatelem byl Richard Helms. Po dvě desetiletí, během nichž se Helms dostal až do funkce ředitele CIA, postupoval s nim automaticky vzhůru i Gottlieb.   

Dne 3. dubna 1953 navrhl Helms tehdejšímu řediteli CIA Allenu Dullesovi, aby byl pod Gottliebovým vedením vypracován program „tajného používání biologických a chemických látek“.

CIA by mohla mít tyto látky k dispozici v „nynějších i budoucích tajných operacích“ – argumentoval Helms.

Dne 13. dubna 1953 Allen Dulles v podstatě schválil program tak, jak jej navrhl Helms. Ředitel CIA si byl plně vědom, že jeho uskutečňování bude vyžadovat „velmi tajné práce“, a souhlasil, aby program byl označen jako MKULTRA.

Na jeho provádění přidělil zpočátku 300 000 dolarů a vyloučil je z kontroly, jíž normálně finance CIA podléhají, a TSS povolil zahájit výzkumné práce „bez podpisování obvyklých smluv“.

V počátečních fázích projektu MKULTRA věnovalo asi šest hlavních pracovníků TSS většinu svého času zkoumání různých možností použit! LSD. „Nejvíce na nás zapůsobilo to,“ vzpomíná jeden z expertů, „že i nepatrné dávky měly obrovský účinek. Uvažovali jsme například o možnosti přimísit v některém městě LSD do pitné vody a uvést tak obyvatele do více méně blažené pohody. Tak by ztratili zájem o svou obranu.“

Ale ovlivněni tak velkého počtu lidi spadalo do kompetence Army Chemical Corps, vojenského chemického útvaru, který rovněž zkoumal účinky LSD. CIA se proto soustředila na jednotlivce.

I v této omezené oblasti si však vedoucí činitelé projektu MKULTRA slibovali značné možnosti uplatnění. Pouhá stopa LSD stačila, aby i u muže se silnou vůli zcela změnila nejelementámější reakce: čas a prostor, právo a bezpráví, ústrojnost a představivost – to vše nabylo nové podoby.

LSD bylo hrozivou zbraní a způsob, jakým vedoucí projektu MKULTRA připravovali první experimenty s drogou, vyžadoval zcela mimořádnou odvahu: zkoušeli LSD nejdříve sami na sobě. Podnikali „výpravy do říše LSD“ ve svých pracovnách nebo v některém podniku, jejž CIA zvlášť pro tento účel zřídila a označila jako „safehouse“, a někdy i na klinikách nejznámějšléh univerzit a v nemocnicích, jež dostávaly od CIA z tajných fondů příděly na výzkum LSD.

Zdálo so, že LSD odstraňuje všechny vnější vlivy a zábrany, takže pak by už mělo být snadné s člověkem manipulovat.   

Gottlieb a jeho kolegové se dohodli, že budou drogu na sobě vzájemně zkoušet bez předchozího upozornění. Mohli ji kdykoli druhému přimísit do nápoje. Tajné dávky LSD, o nichž postižený nevěděl, se takříkajíc staly rizikem povolání.

Při zpětném pohledu se zdá více než groteskní, že zaměstnanci CIA – muži, kteří byli v letech studené války odpovědni za zpravodajskou službu a bdělost národa – si navzájem tajně míchali do kávy drogu, jejíž účinek na člověka ještě vůbec nebyl vyzkoumán. Zdálo se však, že u Gottlieba a některých jeho představených, kteří byli tu a tam vystaveni účinkům LSD, to nikterak neovlivnilo smysl pro realitu. Gottlieb zůstal přesvědčeným mistrem vědecké špionáže, chráněncem Richarda Helmse v nejvyšších kruzích CIA.

Pouhých šest měsíců po rozhodnutí Allena Dullese dát projektu MKULTRA zelenou byli experti TSS připraveni zahájit poslední fázi výzkumu: soustavné zkoušení LSD na „nezúčastněných“, kteří neměli ani tušení, že požili drogu.   

PRVNÍ OBĚŤ

V listopadu 1953 Sid Gottlieb rozhodl, že LSD bude vyzkoušeno na skupině vojenských vědců ve Fort Detrícku ve státě Maryland. V rozporu s pokynem, který byl vydán dokonce dvakrát, že LSD může být použito jen na základě zvláštního povolení, namíchal vědcům dávku LSD do nápoje, jímž zapíjeli společnou večeři.   

U jedné oběti, Franka Olsona, skončila tato nedobrovolná výprava do „říše LSD“ úplným zatemněním    mysli. Několik dní po experimentu vyskočil z okna hotelového pokoje a zabil se.

Jeho rodina se dověděla o experimentech s LSD a účasti CIA teprve v roce 1975 z novinové Informace o zprávě Rockefellerovy komise. Tato komise (kterou zřídil prezident Ford k prozkoumání ilegální činnosti CIA) se zabývala i Olsonovým případem. Původně bylo o Olsonově smrti jeho manželce jen oznámeno, že manžel „vyskočil nebo spadl“ z okna. Ve skutečnosti však zaujala CIA oficiální – i když neuveřejněné – stanovisko, že „pokud |de o Olsonovu sebevraždu“, bylo podnětem k ní LSD“.   

Olsonova smrt mohla sice pro zkušební program LSD mít vážné důsledky, ale ve skutečnosti zůstala    téměř bez účinku jak na CIA, tak na kariéru Sida  Gottlieba. Pokusy byly sice na čas zastaveny a činitelé CIA Olsonův případ zkoumali a o celém programu diskutovali, nakonec však Richard Helms prosadil své stanovisko, podle něhož existuje jediná „operativně  realistická“ metoda zkoušení drogy, a to na nic netušicích lidech.   

Experimenty s předchozím upozorněním, prohlásil Helms, by „v nejlepším případě byly experimenty zdánlivými a vytvářely by nesprávný dojem o pokroku a možnosti použiti.“ Pro Allena Dullese a jeho nejbližší spolupracovníky nabyl možný význam LSD jednoznačné převahy nad nebezpečím s tím spojeným a nad pochybnostmi, zda je morálně ospravedlnitelné vydávat nedobrovolné oběti napospas účinkům drogy.

Když špička CIA dospěla k zásadnímu rozhodnutí s experimenty na nic netušících osobách pokračovat, zbývala podle slov Richarda Helmse jen otázka, „jak to nejlépe provádět“, jelikož prozrazení úlohy CIA v Olsonově aféře viselo na vlásku, museli experti TSS vymyslet lépe utajovaný systém. To znamenalo především najít pokusné osoby, jejichž spojení s CIA by nebylo možné odhalit.

Gottlieb nalezl řešení problému, když našel při prohlížení starých dokumentů záznam o tom, co zjistila za druhé světové války americká zpravodajská služba OSS (Ofice of Strategic Services), když hledala „sérum pravdy“; Gottlieb si přečetl, že OSS tehdy pověřila jakéhosi George Whitea, který byl před válkou zaměstnán v Úřadu pro narkotika, aby zkoušel účinky koncentrované marihuany.

White tuto drogu zkoušel nejenom na dobrovolnících, ale i na lidech, kteří nic netušili. Tajněji přimísil do nápoje Augustu Del’Graciovi, důvěrníku pohlavára mafie Lucky Luciana. White sám označil tento experiment za velmi úspěšný.

Živly z podsvětí považoval Gottlieb za ideální pokusné osoby. Ale „s mafií jsme si nechtěli nic začínat“ prohlásil jeden z pracovníků TSS. Raději si zvolil „okrajové vrstvy podsvětí“ – prostitutky, narkomany, zlodějíčky, kteří se těžko budou moci mstít, jestli se někdy dovědí, co jim CIA natropila. Tito lidé s tm nebudou dělat velký povyk.

Kromě toho žili ve světě, kde nedobrovolná dávka omamného jedu patřila beztak k riziku povolání. Byli proto spíše schopni se s nepředvídanou výpravou do „řiše LSD“ vypořádat a zotavit se z ní než široké vrstvy obyvatelstva.

IDEÁLNÍ MUŽ

George White se po válce znovu vrátil do Úřadi pro narkotika a v roce 1952 pracoval v jeho newyorské odbočce: Whiteovo postavení mezi pátrači v oblasti narkotik mu poskytovalo dokonalou záminku, aby se zabýval drogami a jejich účinky na narkomany,

Talent pro tajné akce íiž prokázal dříve a rozhodně mu nebylo nikterak trapné zkoušet drogy na pokusných osobách, které o tom neměly ani tušení. Jeho postavení mu skýtalo přístup ke všem osobám, jichž by CIA mohla použít. Kdyby pomocí LSD a jiných narkotik mohl získat dodatečné informace o obchodu s drogami, byl by to rovněž úspěch. A pokud jde o bezpečnostní riziko, mohla CIA snadno jakékoli spojení s Whitem popřít a White sám nebyl rozhodně v těchto záležitostech příliš choulostivý. Pro Sida Gottlieba byl proto George White jednoznačně vhodnou osobou.

Gottlieb zajel do New Yorku a učinil svému podřízenému pátrači po narkotikách nabídku. Po rozmluvě za časného rána 9. června 1952 si zapsal White (170 cm vysoký, přes 90 kg vážící, s vyholenou hlavou, která se podobala vyleštěné kuželníkové kouli) do zápisníku »„Gottlieb navrhuje, abych se stal poradcem CIA – přijímám.“

Ale už tím, že sí něco takového zaznamenal, a že přitom napsal Gottlíebovo pravé jméno, se White prohřešil proti bezpečnostním opatřením CIA ještě dříve, než tam zahájil činnost. Konec konců, nikdy se nevyznačoval tím, že by přesně dodržoval pokyny.

George White byl statečný piják; dokázai vypít láhev ginu naráz. Na koktejlech si často tropil žerty z CIA. Byl oblíben i nenáviděn a jeho osobní počínání bylo plné rozporů. Jako zaměstnanec Úřadu pro narkotika vynucoval dodržování zákonů, ale sám se soustavně proti týmž zákonům proviňoval.

CIA se také na něho obrátila proto, že byl ochoten bezohledně porušovat právo druhých ve jménu „národní bezpečnosti“, když zkoušel LSD pro CIA, anebo když v zájmu vymýcení narkomanie pracoval pro Úřad pro narkotika. White byl přesvědčen, že tu účel světí prostředky.

Pragmatické počínání George Whitea přesně odpovídalo požadavkům Sida Gottlieba při provádění experimentů s drogami. V žargonu CIA bylo Whiteovo poslání označováno jako dílčí projekt MKULTRA č. 3. V rámci tohoto programu najal v newyorské bohémské čtvrti Greenwich Village dva přilehlé byty a vydával se za bývalého umělce a námořníka jménem Morgan Hall.

White byl ochoten lákat pokusné osoby do tohoto „safehousu“, tajně je vystavovat účinkům drog a Gottliebovi a TSS hlásit výsledky.

Jako protislužbu povolovala CIA Úřadu pro narkotiká používat místnosti, které CIA právě nepotřebovala, pro tajné akce – často í pro osobní kratochvíle. Veškeré náklady na nákup bohatých zásob pro bary, z nichž vydatně čerpal pro svou potřebu i White, hradila CIA. Gottlieb měl zájem nejen na zkoušení drog: spolu s ostatními činiteli TSS tu chtěl vyzkoušet i novou techniku slídění. Dal proto narychlo namontovat průhledná zrcadla a mikrofony, aby vše, co se v bytě dělo, mohlo být z vedlejšího bytu filmováno, fotografováno a zachyceno na magnetofonové pásky.

V prvních měsících této činnosti zkoušel White LSD, a jako v době svého působení v OSS, i koncentrovanou marihuanu. Přimíchával drogy do jídel, nápojů, cigaret a pokoušel se pak ze svých „hostů“ vymámit informace zejména o obchodu s narkotiky. Občas přijížděli na pozorování i činitelé MKULTRA z Washingtonu.

NOVÉ PŮSOBIŠTĚ

Začátkem roku 1955 byl White povýšen a jmenován šéfem odbočky Úřadu pro narkotika v San Francisku.

Gottlieb byl s Whitem velmi spokojen, a tak rozhodl, že se celá akce „safehouse“ bude s nim přemístěna k západnímu pobřeží. A tak si White najal na Telegraph Hillu vhodnou budovu s pohádkovým pohledem na Sanfranciský záliv a zařídil ji jako nevěstinec.

K odposlouchávání byly instalovány čtyři mikrofony, maskované jako elektrické zásuvky; byly napojeny na dva magnetofony, které obsluhovali agenti ve vedlejší mistnosti. Pro sebe si dal White zařídit soukromou „pozorovatelnu“.

V zásadě se měl George White starat o to, aby tu vždy bylo dosti žen, ale většinou tyto pasácké úkoly přenášel na svého asistenta, jímž byl Ira („Ike“) Feldman.

Feldman byl velmi malý, ale svalnatý muž a snažil se ještě více než jeho šéf vystupovat jako ostrý chlapík. Původně přišel Feldman do San Franciska jako tajný agent s pověřením vydávat se za gangstera, který chce uskutečnit velký obchod s heroinem.

Za pomoci prostitutky Janety Jonesové, která propadla narkomanii, nalákal do „safehousu“ řadu obchodníků s narkotiky a George White je pak za Feldmanový asistence zatkl. Jonesová byla podle výpovědí jejího manžela odměněna balíčkem heroinu.

Jako místní šéf Úřadu pro narkotika měl White možnost prostitutky odměnit, nebo potrestat. Obvykle ženy „odměňoval“ tak, že „když bylo děvče později chyceno s nějakým zákazníkem,“ jak vypovídal činitel MKULTRA, „uvedlo policistovi Whiteovo telefonní číslo a bylo propuštěno“.

NOVÝ ÚKOL

Muži z TSS se snažili ziskat co nejvíce poznatků o možnostech využití sexu pro špionáž. „Velmi důkladně jsme studovali prostitutky a jejich počínání,“ vyprávěl jeden z mužů TSS. „Nejprve nikdo z nás dobře nevěděl, jak je nasazovat, jak je instruovat, jak s nimi pracovat. Jak přesvědčit ženu, která je ochotna prodávat tělo za peníze, že existují důležitější záležitosti, například státní tajemství?“

„Většina mužů, kteří jdou s prostitutkou,“ vypráví jeden ze zasvěcených, „počítá s tím, že žena pak půjde hned znovu na ulici, aby si více vydělala. Když pak narazí na prostitutku, která je ochotna ještě chvíli posedět, působí to na něho jako šok. Udělá to na něho velký dojem, lichotí mu, když mu řekne, že může ještě nějaký čas zůstat. Většinou je pak docela bezmocný. O čem má mluvit? O sexu ne. Začne tedy mluvit o své práci. A přitom ho může prostitutka dovést tam, kam potřebuje. Ale k tomu je třeba ji vycvičit.“

V „safehousu“, kde bylo provedeno nejvíce experimentů, byli zřídka přítomni lékaři. Doktor James Hamilton, psychiatr ze Stanfordské lékařské školy a bývalý Whiteův kolega v OSS, sice podnik čas od času navštívil, tak říkajíc z vědeckého zájmu o experimenty s drogami a neobvyklými sexuálními praktikami. Ale ani zkušený zdravotník by z takových občasných pozorování nemohl zjistit, zda dávkování není příliš velké.

Kromě LSD, jehož závažné účinky byly známé, dávali činitelé TSS Whiteovi k vyzkoušení i exotičtější drogy, o nichž nikdo nevěděl, zda je jiní zaměstnanci CIA už na lidech vyzkoušeli. „Když jsme z některé drogy měli příliš velký strach a nechtěli jsme ji zkoušet sami na sobě,“ vzpomíná jeden bývalý muž z TSS, „poslali jsme ji do San Franciska.“

NIC NETUŠÍCÍ OSOBY

Stále ve větší míře používali pracovníci TSS „safehouse“, aby – podle slov jednoho z dokumentů CIA „zkoušeli drogy na lidech ze všech sociálnich vrstev, na rodilých Američanech i na cizincích“. Měli přirozeně zájem na úspěchu svého programu a věděli, že lidé pod vlivem různých faktorů, od zdravotního stavu a nálady až po tělesnou konstituci reagují na LSD různě.

Když chtěli například vydat účinkům LSD zahraniční státníky – jak to plánovali s Fidelem Castrem – zkoušeli to napřed na pokusné osobě, která se vyhlédnuté oběti fyzicky podobala.

Úředníci TSS považovali „safehouse“ v San Francisku za tak úspěšný, že zřídili dvě další zkušební střediska – jedno v New Yorku a druhé, rovněž pod patronátem George Whitea, na druhé straně mostu Zlaté brány, na pláži v Marin County.

Na rozdíl od prvního „safehousu“, kam bylo možno, podle slov pracovníka MKULTRA „přivést muže po obědě na rychlovku“, byla filiálka za městem v Marin County užitečná pro pokusy, které vyžadovaly delší dobu. Zkoušely se tam chemikálie, které dostával White od spolupracovníka TSS Raye Treichlera, chemika ze Stanfordské univerzity. Ten mu též dodával‘ „nosiče“ – mechanicky vystřelovač, který mohl vystřelit smrdutou bombu do vzdálenosti 100 metrů, skleněné ampulky, jež umožňovaly dostat kterýkoli Treichlerův lektvar mezi lidi, stříkačky, s nimiž se vpravovaly drogy do vinných lahví skrze zátku, a koktejlový mixér preparovaný drogami.

Muži z TSS plánovali využití „safehousu“ v Marin County k dalšímu – avšak neúspěšnému – experimentu, na jehož přípravě se podíleli psychologové TSS David Rhodes a Walter Pasternak. Po celý týden navštěvovali bary a pozvali pak přátele na „slezinu“. Chtěli pomocí rozprašovače pokropit hosty dávkami LSD.

Ale jak později vypovídal Rhodes před Senátem, „čáru přes rozpočet nám udělalo počasí“. Bylo to v létě a vedro bylo takové, že dveře a okna hemohly zůstat tak dlouho zavřené, aby se tam LSD udrželo a hosté je vdechovali. Když Rhodesův kolega v MKULTRA John Cittinger, který drogu přivezl z Washingtonu, zpozoroval, že hrozí selhání akce, zavřel se v koupelně a tam LSD rozprášil. Velký účinek to na něho nemělo. Společnost se pak rozešla.

Tým MKULTRA pokračoval ve svých pokusech na nic netušících osobách až do léta 1963, kdy nový generální inspektor John Earman na jedné z pravidelných inspekcí narazil na činnost TSS v „safehousech“.

K značné nelibosti Sida Gottlieba a Richarda Helmse vyjádřil Earman pochyby o účelnosti tohoto zařízeni a trval na tom, že bude o celé věci podrobně informovat tehdejšího ředitele CIA Johna McConea. Třebaže McCone byl už před rokem z rozhodnutí prezidenta Kennedyho pověřen řízením CIA, nepovažoval sveřepý profesionál Helms za nutné nového šéfa, který nepocházel z řad CIA, informovat o nejchoulostivějších akcích, mezi něž náležely i „safehousy“.

Na základě Earmanova požadavku vyjádřil Helms ochotu, že bude McConea sám informovat o „safehousech“ – aby to nemusel přenechat Earmanovi. který by se nepochybně o celém programu vyjádřil záporně. Je zřejmé, že McCone – řekl později Helms Earmanovi – nebude mít námitky proti pokusům s nic netušícími osobami.

Earman však podal McConeovi písemné hlášení, v němž doporučoval uzavření „safehousu“. Poukázal na to, že by experimenty s drogami mohly být odhaleny, a vyslovil přesvědčení, že lidé uvnitř CIA i mimo ni by považovali „manipulováni s lidským počínáním za… ohavné a nemorální“.

McCone nato pokusy pozastavil, ale konečné rozhodnutí odkládal. V příštím roce naléhal Helms, který byl tehdy vedoucím „oddělení pro špinavé triky“, několikrát písemně, aby se v experimentech pokračovalo. Tvrdil, že „operativní schopnost CIA používat drogy pro nedostatek“ realistických experimentů zaostává“.   

Po celé dva roky nepodnikl McCone naprosto nic. Ale i tato jeho nerozhodnost způsobila, že byl program nakonec zrušen. V roce 1965 činitelé TSS „safehouse“ v San Francisku zavřeli.

Experimenty na nic netušících osobách, které pokračovaly plných deset let, nepřinesly činitelům MKULTRA výrazný úspěch v tom smyslu, že by CIA mohla ovládat lidské myšlení.

O několik let později zhodnotil John White v osobním dopise Gottliebovi svou úlohu na tomto programu: „Byl jsem velmi podřadným mislonářem, prakticky kacířem. Ale obdělával jsem vinici s upřímným zaujetím, jelikož mi to působilo požitek, potěšení a rozkoš. S požehnáním Nějvyššího lhát, zabíjet, podvádět, krást, znásilňovat, plenit – kde jinde by si to vše mohl opravdový Američan beztrestně dovolit?“

Archiv NoS