Jak to bylo v Angole

angolaAutor knihy, z níž přinášíme výtah, je Američan, který pracoval od roku 1964 v Ústřední zpravodajské službě (CIA). Dětství prožil s rodiči v Africe, studoval v Texasu a absolvoval výcvik u vojenského námořnictva. Pro CIA se angažoval plně a se ctižádostí, kriticky posuzoval schopnosti spolupracovníků i nadřízených, metody práce často považoval za nedokonalé a s narůstajícími zkušenostmi zastával v mnoha případech radikálnější stanoviska než vedení.

Ve Vietnamu i v Angole však zažil příliš mnoho, aby v sobě mohl překonat hluboké rozčarování nad tím, jak se v obou případech USA mezinárodně zdiskreditovaly. Byl otřesen svědectvím, které o CIA zveřejnily některé výbory Kongresu, a tak přesto, že měl ty nejlepší vyhlídky na další postup nebo klidné výnosné místo, rozhodl se po 12 letech z amerických špionážních služeb odejít.

V knize odhaluje některé metody tajných operací CIA. Zavádí nás nejen do ústředí CIA v Langley ve Virginii, ale především do afrických poboček CIA v Kinshase a Lusace v letech 197S—1976, kdy se realizoval tzv. angolský program. Byly to vojenské operace, jejichž cílem bylo zničit Lidové hnutí za osvobození Angoly (MPLA), a tak zabránit vytvoření pokrokové vlády v Angole po vyhlášení nezávislosti 11. listopadu 1975. Spojenci CIA byly rozkolnické organizace FNLA a UNITA. FNLA hájila zájmy zahraničních společností, spolupracovala s jihoafrickými rasisty. Základnu měla v kmeni Bakongů, který žije v severozápadní Angole a v sousedním Zairu. Vůdce FNLA Hoiden Roberto se považoval za potomka bakongských vládců. UNITA, vedená Jonášem Savimbim, měla základnu na jihu mezi Ovimbundy. Byla slabší než FNLA a spolčovala se zejména s jihoafrickým režimem.
V těžkých bojích zvítězilo Lidové hnutí za osvobození Angoly (MPLA), jemuž po rozšíření operací CIA a po zásahu JAR přispěchali na pomoc kubánští vojáci. MPLA vedl pozdější prezident Angolské lidové republiky Agostinho Neto. Navzdory překážkám začalo toto pokrokové hnutí uskutečňovat své programové heslo: vytvořit v zemi lidovou vládu. Vítězstvím však boj neskončil. Záškodnické organizace FNLA a UNITA, podporované rasisty z JAR i mezinárodní reakcí, stále lidovou vládu v Angole ohrožovaly.

IAFEATURE

Ze Saigonu do Washingtonu jsem se vracel 30. července 1975, na den přesně dva roky poté, co jsem začal pracovat ve vietnamském vnitrozemí, kam mě vyslali, když můj předchůdce spáchal sebevraždu. Posudek, jaký jsem měl od CIA, umožňoval, abych byl nasazen kdekoli. Bylo mi 38 let, měl jsem hodnost operačního důstojníka GS 14, měl jsem za sebou tři cesty do Afriky, jednu akci v ústředí a jednu ve Vietnamu. Byl jsem náčelníkem pobočky v Lubumbashi v Zairu a náčelníkem pobočky v Bujumbuře v Burundi. V ústřední CIA v Langley jsem v roce 1972 vedl oddělení pro Keňu a Ugandu a pak jsem jel do jižního Vietnamu jako důstojník pověřený řízením operací ve vnitrozemské provincii Tay-ninh. Jménem CIA jsem dělal různé práce: získával agenty, sledoval pracovníky cizích velvyslanectví, řídil tajné operace; byl jsem prostě zkušeným, vyšším důstojníkem CIA.

George Costello, náčelník operací v africkém odboru, který mě předvolal, seděl ve své pracovně.
„Asi tušíš, že jde o Angolu,“ řekl. „Umíš portugalsky?“
„Ne.“
„To nevadí. Dávám dohromady program na podporu Savimbiho a Roberta. Je to velká, největší akce afrického odboru od doby Konga. Máme 14 miliónů dolarů a už tam letadly posíláme nějaké zbraně. Ale vozíme je jen do Kinshasy Mobutuovi. Je to náhrada za zbraně, které posílá do Angoly on z vlastních skladů. Cílem je nedovolit, aby MPLA získala vojenskou převahu, dokud se v říjnu neuspořádají volby.“
Costello mi řekl, že zástupce ředitele operací právě nařídil vytvořit pro tento program pohotovostní skupinu. Mozek mi začal hned pracovat. Představil jsem si týdny horečnaté aktivity, běhání z kanceláře do kanceláře s pilnými a bleskovými telegramy, sbalený kufr na cesty do Afriky a Evropy se zvláštním posláním. Možná, že mě pošlou řídit některou část programu v terénu. Costello se v telefonu zmínil o cestách.
Pak mi to ale vyklopil a zlomyslně se usmíval. Jmenovali mě vedoucím angolské pohotovostní skupiny. Co prý tomu říkám.
Byl jsem GS 14 a dostal jsem úkol jako GS 16, vedoucí pohotovostní skupiny.
Angolská operace dostala krycí název IAFEATURE.

Čtyři alternativy

Mezitím 14. července 1975 předložil africký odbor Vládnímu výboru pro operace tajné služby v zámoří (Výbor 40) návrh alternativ angolského programu. Konstatovalo se v něm, že MPLA je schopna dobýt Luandu a okolí, že je Mobutu hospodářsky vyčerpán a nemůže již déle Roberta podporovat a že Roberto nemá politickou podporu. Dále se uvádělo, že finanční a materiální podpora Roberta a Savimbiho by mohla vytvořit vojenskou rovnováhu a odradit MPLA od dalších ozbrojených bojů v Angole. Tajná finanční pomoc by zabránila rychlému a „levnému“ vítězství MPLA.
V dokumentu bylo dále oznámeno, že od 22. ledna 1975 dostal Roberto se souhlasem Výboru 40 již 265 000 dolarů, aby měl naději proti soupeřům v prozatímní vládě. Dále návrh obsahoval čtyři alternativy pro působení USA v Angole:
1. finanční pomoc omezená na politickou aktivitu;
2. podstatná finanční pomoc a tajné operace, aby se dosáhlo rovnováhy, s nákladem 6 miliónů dolarů;
3. větší částka peněz (14 miliónů) a materiální dodávky, aby Savimbi a Roberto získali nad MPLA převahu;
4. poskytnutí dostatečné podpory, aby se jednotky Roberta a Savimbiho udržely rok, s nákladem 40 miliónů dolarů.
O páté možnosti – zůstat zcela mimo tento konflikt – se vůbec nemluvilo. Bylo jasné, že USA tuto války chtěly.

V návrhu bylo pro lepší utajení doporučeno, aby Angolané dostávali raději zbraně od zairské armády než přímo z USA.

Plán tajných operací

Téhož dne, kdy byl tento návrh předložen, vyzval Výbor 40 CIA, aby předložila plán tajných akcí v angolské operaci. Plán byl předložen o dva dny později a ještě týž den byl schválen prezidentem Geraldem Fordem, který uvolnil na výdaje šest miliónů dolarů. Dne 27. července 1975 Ford povolil dalších osm miliónů a 29. července odletělo z Jižní Karolíny do Kinshasy první letadlo C-141 se zbraněmi. Ve skladech CIA v Texasu se urychleně připravovaly další dvě dodávky. Organizačně vše zajišťoval africký odbor. Bylo třeba rozhodnout o složení dodávky, úředně požádat Pentagon o zapůjčení letadla, dojednat s pobočkou v Monrovii doplnění paliva v Robertsfieldu a s pobočkou v Kinshase vyložení nákladu v noci.
Pobočka v Kinshase měla své problémy: získat povolení pro přistáni a přitom to udržet v tajnosti, zajistit palivo pro letadlo na cestu zpět, sehnat nákladní automobily zairské armády, aby čekaly včas na letišti.
CIA má sklady cizích zbraní, které jsou připraveny k zaslání kamkoli. Dopravu obvykle obstarává vojenské letectvo USA nebo soukromě najaté letadlo, jestliže je nutno americkou účast maskovat. Je ovšem také možné uzavřít kontrakt s obchodníkem, který nakoupí zbraně v Evropě a dodá je pak sám na určené místo. CIA často dodává zastaralé americké zbraně a pak tvrdí, že ve světě jsou dosud zbytky zbraní z druhé světové války, které už samozřejmě nepatří Spojeným státům. Pro angolský program jsme dostali takové zbraně ze skladů Národní gardy a zásob Rezervních složek pozemní armády. Letouny C-130 amerického letectva dopravily zbraně ze skladů CIA v San Antoniu v Texasu do Charlestonu v Jižní Karolíně. Letouny C-141 pak náklady o váze 25 tun přepravily přes Atlantik do Kinshasy. Za každý let platila CIA letectvu 80 000 dolarů.
V příštím týdnu, od 3. do 9. srpna 1975, se operace IAFEATURE plně rozjela. Hlavní spojenci – Mobutu v Zaire, Kaunda v Zambii, Roberto z FNLA a Savimbi z UNITA – byli informováni a jejich spolupráce byla zajištěna. Odborníci na vojenské a organizační záležitosti odletěli do Kinshasy a pohotovostní skupina dostala definitivní podobu.
O plnění angolského programu informovala CIA průběžně výbory Kongresu. Další schůze Výboru 40 se konala 8. srpna.
V Angole se situace rapidně zhoršovala. MPLA ovládala 12 z 15 provincií a postupovala. Rozhlasová stanice v Luandě vysílala propagandu MPLA. FNLA se pokoušela zahájit ofenzívu. Roberto a Mobutu vyvíjeli nátlak na pobočku v Kinshase a naopak pobočky v Kinshase, Lusace a Luandě bombardovaly ústředí svými požadavky a hlášeními.

Seznámit se se spojenci

Když jsem se do angolského programu začal zapracovávat, uvědomoval jsem si, že zřejmou slabinou programu je nedostatek informací o našich spojencích a o angolském vnitrozemí. Zahajovali jsme velkou tajnou operaci na podporu dvou angolských hnutí, o nichž jsme měli málo spolehlivých informací. Většina toho, co jsme věděli o FNLA, pocházela od Roberta, hlavního příjemce našich darů, a bylo zřejmé, že přehání a zkresluje fakta, aby si naši podporu udržel. Ještě méně jsme věděli o Savimbim a UNITA. Tuto mezeru jsem chtěl vyplnit vysíláním někoho do základen těchto organizaci uvnitř Angoly. Jako prvního kandidáta pro tuto misi jsem zvolil sebe.
Bylo schváleno, abych navštívil Kinshasu a pak angolská města Ambriz a Silva Porto. Bylo rozhodnuto, že pojedou i dva radisti, kteří budou nepřetržitě udržovat kontakt s Kinshasou.
Operace vyžadovala všechny druhy základního vybavení: nákladní auta, džípy, dělostřelectvo, minomety, protitankové zbraně, letadla. Nebyla to ještě velká válka, ale obecně se podceňovalo, do čeho se to řítíme. Ambriz je od Kinshasy vzdálen 700 kilometrů po špatných silnicích. I kdyby bylo dost nákladních aut, byl nedostatek paliva. Dosud převáželo většinu dodávek Mobutuovo letectvo, ale nedalo se čekat, že Mobutu bude své C-130 dlouho riskovat v Angole. A jeho DC-4 na to všechno nestačily.

Kinshasa

Na místě jsme byli po čtvrté hodině odpoledne. Před námi bylo obvyklé čekání na zavazadla, možná delší vzhledem k našim 16 bednám zařízení pro vysílání rádiem. V telegramu jsme jasně oznámili, že vezeme velké množství zařízení, které celníci nesmějí otevřít. Praxe CIA v takovém případě vyžaduje, aby místní pobočka vyřídila papíry předem za pomoci pracovníka velvyslanectví a operační důstojník má čekat na letišti, aby nedošlo ke komplikacím.
Někdo na nás mával, mladý muž ve sportovní košili, nebyl to Američan. Představil se jako Monsieur Albert, vzal naše pasy a začal zařizovat naše odbavení.
Z pobočky nebylo nikoho vidět. U celní přepážky bylo jasné, že se věci zamotaly. Hrozilo nám, že budeme odhaleni. Celník pevně třímal za provaz jednu naši bednu a druhý radista mu ji se stejným úsilím tahal z ruky. Další tři celníci vypadali agresivně.
Monsieur Albert stál pár kroků opodál a byl viditelně zastrašen. Ostatní cestující byli již dávno odbaveni a odešli.
Zastavil jsem se ve zdvořilé vzdálenosti jednoho metru od celníka a opakoval i sem mu výsady, ke kterým mě opravňuje můj diplomatický pas. Neučinilo to na něj dojem a vydal nějaký příkaz v lingalštině. Dva příslušníci stráže se vrhli na naše bedny a zmizeli v prostoru, kam je vstup zakázán. Šel jsem za celníkem do jeho kanceláře a poznal jsem, že je vedoucím letištní celnice. Domáhal jsem se, aby mi alespoň dovolil zatelefonovat na velvyslanectví. K telefonu jsem nakonec dostal St. Martina, který chtěl s celníkem hovořit. Poslouchal jsem je. St. Martin zkoušel všechno možné, vyhrožoval, že zavolá přímo prezidentu Mobutuovi. Na celníka to ale neudělalo náležitý dojem. Nakonec mi St. Martin řekl, abych čekal.
Sedl jsem si a začal jsem celníka a jeho asistenta zpracovávat. Náčelník letištní celnice Ndjili by mohl být cennou osobou, až do Kinshasy začnou přijíždět pracovníci IAFEATURE a začnou se sem valit zbraně. Jeho asistent pocházel z provincie Kasai, kde jsem se narodil a chodil do školy, a oba jsme mluvili plynně čilubsky.
Když asi za hodinu zazvonil telefon, byli jsme – oba úředníci a já – u druhého piva. Naše komunikace, usnadňovaná pivem, vytvořila situaci, kdy mohli oba úředníci snadno couvnout.
Limuzína našeho velvyslanectví vplula na přeplněnou silnici. Monsieur Albert jel opatrně, aby se vyhnul všem děrám na silnici.
Úředník z velvyslanectví nám pomáhal vyložit bedny před velvyslanectvím. Kanceláře kinshaské pobočky jsou ve druhém patře velvyslanectví a od mé návštěvy před šesti lety se tam málo změnilo.
Vila náčelníka pobočky je vzdálena dvacet minut od velvyslanectví a bydlí v ní náčelníci pobočky už od dob Larryho Devlina, který řídil konžskou operaci počátkem šedesátých let. Za tu dobu jsem tam v pokojích pro hosty spal již několikrát. Nájem a poplatky přišly na 40 000 dolarů a platilo je oficiálně velvyslanectví USA a CIA mu to proplácela.
Jednou nebo dvakrát měsíčně zval místní operační důstojník každého agenta na schůzku do domu, který byl znám jako apartmá pro hosty v bezpečném místě, vzdáleném jeden blok od velvyslanectví. Důstojník vždy zaparkoval dosti daleko a chodil zadním schodištěm, zatímco agenti vcházeli předem.

Velitelství FNLA

Velitelství FNLA bylo umístěno ve skupině budov nedaleko velvyslanectví. Byly obehnány vysokou neomítnutou cihlovou zdí. Před oplechovanou branou stál osamělý voják v beztvaré uniformě. Držel starou automatickou pušku FAL. Teprve když jsem se odvolal na řadu osob, bylo mi dovoleno vejít.
Prostor za branou byl zaplněn nízkými cihlovými budovami s dřevěnými dveřmi a nenatřenými okny, v mnoha případech rozbitými. Mezi budovami vedly úzké špinavé cesty a chodníčky. Kdysi tu zřejmě bývala nějaká firma pro nákladní dopravu nebo velkoobchod. Desítky lidí pobíhaly z budovy do budovy, někteří měli šedozelené polní uniformy, jiní byli v civilu a bosí. Zdálo se, že na každého vojáka tu připadá několik žen a dětí. Bylo dusno, páchly tu kořeny manioku a otevřená stoka. Branou pomalu přijíždělo nákladní auto plné lidí a za ním džíp.

Holden Roberto přijel k St. Martinovi v pět hodin. Měl s sebou čtyřčlenný doprovod. Šli jsme se s ním přivítat. Vyšší než ostatní, v dobře ušitém saku zairského střihu, byl ve skupině dominantní, leč odpuzující postavou. Jeho svislé koutky úst působily, že měl v obličeji výraz trvalého nesouhlasu. Tento dojem podtrhovaly tmavé brýle, které nikdy neodkládal. Necítil jsem nic vřelého, i když mě oslovil zdvořile.
St. Martin podával nápoje a rozsadil nás tak, že se sám s Robertem usadil na gauči. Mne posadil naproti v dosti velké vzdálenosti, fakticky mimo kontakt. St. Martin na mne občas ukázal a Roberto na mne pohlédl. Bůhví, co ta St. Martinova taktika znamenala.
„Monsieur le Président,“ přerušil jsem je a vstal jsem. „Pojedete zítra se mnou?“ Přešel jsem k němu a sedl si na okraj stolku před Robertem.
„Ne, setkám se s vámi v Ambrizu. Nejprve pojedete do Garmony prohlédnout si můj štáb.“

Cesta do Ambrizu

Začalo to tím, že můj průvodce Makala přišel ráno pozdě a nákladní auto FNLA, kterým jsme měli odjet na letiště, se vůbec neukázalo. Museli jsme jet dodávkou CIA s poznávací značkou amerického velvyslanectví, a tím jsme znepokojili hlídače u brány vojenské části letiště Ndjili. Nakonec jsme se pomocí úplatků a telefonátů dostali dovnitř a dva piloti, Mobutuovi žoldáci, jeden Dán a druhý Belgičan, nás dopravili do Car mony ve starém letadle DC-4.
Tři političtí pracovníci FNLA s námi bleskově prohlédli Carmonu, hlavní město angolské severní provincie. Odmítali odpovídat na naše dotazy a brzy nás zavezli, žíznivé a hladové, zpět na letiště. Carmona si však nic jiného než rychlou projížďku nezasluhovala. Bylo to prázdné město, obchody a domy byly zamčeny a čekaly jako cena na toho, kdo v angolské válce zvítězí. Na letišti čekala poslední skupina Portugalců na evakuaci do Luandy.
Centrum Ambrizu bylo podobně jako v Carmoně opuštěné, vše bylo uzamčeno. Jen několik Afričanů v civilních šatech se tam procházelo bez cíle. Po snídani jsem si prohlédl spojovací středisko FNLA.
Šel jsem na druhý konec města, na široké prostranství s výhledem na moře a díval jsme se, jak tam kapitán Bento cvičí své vojáky. Sedm bělochů a 15 Afričanů nacvičovalo základní povely a později útok na domnělou nepřátelskou pozici u pláže. Alespoň ti Afričani. Běloši stáli u náklaďáků a dívali se.
Roberto přijel z přistávací plochy a roztěkaně mi potřásl rukou. Měl na sobě vojenské kalhoty, lehké sako a béžovou golfovou čepici. Bez průtahů mě naložil do nového mikrobusu Volkswagen a odjeli jsme. Byli s námi tři běloši: vysoký Portugalec se širokými rameny jménem Chevier, silný člověk v uniformě majora útvaru parašutistů v červeném baretu a Falstaff. Falstaff mi později řekl, že Chevier byl v letech boje proti africkému osvobozeneckému hnutí náčelníkem portugalské rozvědky v Luandě. Nyní dával své schopnosti a vědomosti o MPLA do služeb FNLA. Podle Falstaffa byl ten v uniformě majorem brazilské armády a byl tu zřejmě jako pozorovatel. A co dělali Falstaff a brazilský major v Ambrizu? Falstaff se odpovědi vyhnul a změnil předmět rozhovoru.
V automobilovém depu jsme se půl hodiny zdrželi, neboť Roberto prohlížel automobily, počítal náhradní díly, měřil stav benzínu a    všechny proháněl, ať to byli běloši    nebo Afričani. Víc mluvil než poslouchal a často skákal lidem do řeči a přiváděl je do rozpaků. Pak jsme vyjeli na asfaltovou silnici a    projížděli jsme angolským bušem.    

Otevřenou střechou mikrobusu jsem fotografoval terén. Byl otevřený, suchý a poměrně rovný. Z 60 procent byl pokryt metr vysokou trávou, místy rostly hlohy, fíkovníky, divoké olivy a cedry, které dohromady tvořily malé hájky. Mohutné rozložité baobaby, které rostly tu a tam, tvořily krajinu typicky africkou. Byla to pobřežní savana, ideální terén pro přesun praporu s lehkými zbraněmi, který umožňuje velkou pohyblivost a zároveň poskytuje dobré krytí. Tento typ války by se pochopitelně vedl většinou po silnicích. Jeli jsme po poměrně dobré, úzké asfaltové silnici, stavěné pro pětitunové mercedesy a nákladní auta berliety, na nichž závisel angolský obchod s kávou a provinční hospodářství.
Cestou mi dal Roberto seznam věcí, které potřebují. Stále se vracel k uniformám a botám, které chtěl pro 15 000 vojáků.
„Musí mít uniformy, aby se cítili jako vojáci,“ říkal. „A boty. Když jim dám boty, budou pro mne bojovat.“

Prohlídka „bojišť“

FNLA byla     již dva dny na ústupu, když Mobutu a St. Martin vyzvali Roberta, aby se osobně ujal velení na bojišti a vzal tam s sebou zbraně a obrněná vozidla z Kinshasy. Nyní zase ustupovala MPLA a Roberto byl unešen svým úspěchem. Válka byla    snadná, brzy budou až v Luandě.
Roberto o všem rozhodoval, kontroloval zbraně, strkal vojáky do nákladních aut a dokonce kontroloval, kolik je benzínu v nádrži volkswagenu. Falstaff mi několikrát pošeptal, že Roberto není schopným velitelem, protože jeho příkazy vyvolávají řadu neřešitelných problémů.

Bylo těžké odhadnout, jaký je    rozsah bojů, ale jistou představu jsem si vytvářel. Roberto prohlašoval, že má v oblasti 2000 vojáků. Tvrdil, že tlačí zpět 4000 vojáků MPLA. Hovořil o těžkých bojích    a ostřelování, zvláště u Barro do Dande. Já jsem však napočítal jen pár kráterů v zemi vyrytých střelami z minometů a na budovách pár    stop od kulek vypálených ze zásobníků lehkých zbraní. V Barro do Dande došlo jen k malé přestřelce a nikoli boji. Roberto ten rozdíl nechápal; až do minulého týdne osobně na čáře nikdy nebyl.
Asi ve čtyři odpoledne jsme dojeli na volné prostranství a křižovatku se silnicí do Sassalemby. Nebyly tam žádné domy. Jenom vydlážděná křižovatka a betonový sloupek s nápisem Luanda 32 km.
Pár set metrů odtamtud jsme narazili na útvar FNLA namačkaný v mělkém zákopu vedle silnice. Bylo jich tam asi 80, ačkoli tento blátivý zákop mohl bezpečně ukrýt sotva desetinu. Většinu bojové síly FNLA na frontě u Sassalemby by zneškodnila pouhá série z rninometu.

Caxito, kam jsme jeli druhý den ráno, vypadalo na rozdíl od ostatních míst jako skutečné bojiště. Projeli jsme jím dvakrát a neviděli jsme jedinou budovu, která by neměla aspoň nějakou stopu po minometné palbě. Domy Afričanů byly srovnány se zemí. Malá církevní škola, kde měla MPLA velitelský stan, byla útokem FNLA těžce poškozena. Na dvoře stálo zničené obrněné vozidlo a dva džípy.
Roberto mi pyšně vylíčil bitvu a poznamenal, že palba FNLA byla tak přesná, že neutrální kasárna portugalské armády o dva bloky dál zůstala netknutá. Chevier pak líčil, jak zairské panhardy ztratily orientaci a zamířily silnicí do Luandy a jak Roberto sám skočil do auta a řítil se za nimi, aby jim ukázal cestu zpět na bojiště.
Opatrně, abych nešlápl na minu, jsem prošel školním dvorem v Caxitu. Prohlížel jsem si všechno pozorně, abych si pokud možno udělal vlastní představu o bitce. Není pochyb, že se na tuto skupinu budov soustředil velký útok, ale nebyly tam žádné stopy po obraně. Žádné kryty, žádná palebná postavení v zemi, žádné pohozené pásy na náboje. Obrněný vůz a oba džípy byly zničeny u zdi, kde parkovaly.
Když jsme se za soumraku vraceli do Ambrizu, všichni mlčeli. Já jsem v duchu kalkuloval a zvažoval, jaký asi budou mít účinek zbraně CIA na bojovou situaci. Vzhledem k nedostatečné výzbroji soupeřících armád by moderní zbraně dramaticky změnily situaci na bojišti.

Savimbi

Teď už jsem si mohl udělat představu o Robertovi a FNLA, kteří byli považování za naši největší naději v Angole a byli zatím největšími příjemci darů od CIA. Aby byl obraz úplný, potřebovali jsme se podívat ještě na UNITA a jejího vůdce Jonase Savimbiho. Za ním jsem se vydal ve středu 20. srpna 1975.
Bylo hned jasné, že UNITA byla organizace zcela jiného kalibru než FNLA. Ministr zahraničních věcí UNITA Jorges Sangumba nás vyzvedl přesně. Jel jsem s ním na letiště v sedanu UNITA a oba moji radisté za námi v dodávce CIA. Na letišti jsme prošli vchodem pro oficiální osobnosti, zatímco Sangumbův pomocník zařizoval naše pasové odbavení, a nastoupili jsme do malého služebního letadla Lear. Za dvouhodinového letu do Silva Porto nám britský pomocný pilot podal z termosky kávu.
UNITA s vlastním karem? Dověděl jsem se, že to je dar jedné britsko-rhodeské investiční společnosti, která ve válce sázela na Savimbiho. Zvláštní přístup k angolským nerostům by byl bohatou odměnou. Malý tryskový letoun byl ideální
dar, neboť dával Savimbimu možnost snadného pohybu po Africe.    
Navštěvoval africké představitele,    blízké i vzdálené, a přitom mohl dobře sledovat aktivitu své organizace ve střední Angole.

Velitel UNITA na nás čekal u malé letištní budovy v Silva Porto, která byla polepena plakáty a popsána hesly. Čtyřdveřový fiat nás odvezl prašnou cestou do města vzdáleného asi dva kilometry, kde mě nechali v hale jednoho domku.
Když Sangumba zmizel vedle do jídelny, zahlédl jsem silného muže v polní uniformě sedět v čele stolu. Byl velmi tmavé pleti a měl bradu zarostlou dlouhým a lesklým vousem. Pohlédl na mne krátce velkýma výraznýma očima. Pár minut později vešel do dveří a představil se jako Jonas Savimbi.
„Budeme mít čas si pohovořit, ale nejdřív musím jít na zasedání sjezdu UNITA,“ řekl. „Chcete-li se zúčastnit, jste vítán.“
Šel jsem za Savimbim kolem několika bloků na shromáždění více než tisíce lidí, kteří ho obklopovali a zpívali písně. Vystoupil po schodech budovy a vešel dovnitř. Za pár okamžiků se objevil na balkóně a začal vyzývat zástup, aby přistoupil blíž. Uvedli mě dovnitř, kde byl sál zaplněný asi třemi sty Afričany. Zástup nadále skandoval „Savimbi“, „UNITA“, „Angola“.
Když začal Savimbi řečnit, shromáždění se utišilo, aby slyšelo mistra řečnického stylu. Savimbi měl silný a dobře modulovaný hlas. Když mluvil, obracel se celým tělem k různým skupinám posluchačů, nakláněl se dopředu, gestikuloval, vztahoval k lidem ruce a pak si je kladl na prsa. Když kýval, dav vyjadřoval souhlas, jeho nesouhlas vyvolal i nesouhlas posluchačů, odpovědi na jeho otázky přicházely z publika jako bouře: UNITA, Angola. MPLA! V jeho veřejném vystupováni se zračila jeho misionářská výchova – jeho otec byl evangelickým kazatelem – a reakce posluchačů připomínala spíše modlitební shromáždění než politickou manifestaci.
Říkal předem očekávané fráze: „UNITA je naděje Angoly“, „Porazili jsme Portugalce, porazíme i MPLA“, „UNITA zvítězí“.

Savimbi byl činorodý člověk. Nejprve jsme jednali. Pak jsme navštívili místní posádky. Ptal se, jaké je moje poslání, a když jsem mu    to vykládal, pozorně poslouchal.
Savimbiho strategické zájmy se, jak se zdálo, soustřeďovaly na střední Angolu, na území Ovimbundů a benguelskou železnici. Luanda byla daleko a méně důležitá.
Zajeli jsme do vojenského tábora na okraji města a našli jsme tam    posádku seřazenou do tří setnin. Když jsme tam jeli, vojáci i civilisté, které isme potkávali, vstávali, když viděli auto, běželi za ním a volali „Savimbi“ a vztyčovali pravé ukazováčky, symbol UNITA pro národní jednotu. Vojáci byli neozbrojeni a někteří byli špatně oblečeni.
„Mám pro ně pušky,“ řekl Savimbi, když vycítil mou otázku, „a umějí střílet. Ale držím pušky pod zámkem. Mohly by se ztratit.“
Zeptal jsem se, co nejvíce potřebují.
„Velké minomety a bazuky a hodně střeliva. Zbraně, které dostřelí daleko a donutí nepřítele k útěku. Moji vojáci se nebojí bojovat muž proti muži, ale kdyby k tomu došlo, ztratili bychom příliš mnoho vojáků. A to si nemohu dovolit.“
Tu noc jsme večeřeli u jednoho konferenčního stolu a pak jsem seděl v obývacím pokoji. Hovořil jsem s dvěma stranickými funkcionáři, z toho jedna byla atraktivní mladá žena, která byla delegátkou ze Serpa Pinta. Z jejich poznámek jsem si učinil představu o organizační struktuře UNITA jako politické strany.
Savimbi byl vedle na schůzi, která trvala asi do 11 hodin večer, a pak s onou dívkou zmizel nahoře. Jeden z jeho pomocníků mě doprovodil asi tři bloky do budovy, která sloužila k ubytování hostí.

Luso

Krátce po rozbřesku jsme Savimbi a já letěli v malém jednomotorovém letounu a pilot úpěl, když propočítával, jak vyjde s palivem, má-li tak velký náklad. V Cangombě, asi 300 kilometrů na východ, jsme přestoupili do moderního landroveru a jeli jsme oblaky prachu přes dvě hodiny směrem k Luso.
Zastavili jsme asi 15 kilometrů od Luso, kde se bojovalo. Savimbi mě představil Angolanu, generálovi Chiwalemu, vrchnímu veliteli ozbrojených sil UNITA. Oba spolu živě rozmlouvali portugalsky a ovimbundsky. Protože Savimbi věděl, že jim nerozumím, obrátil se na mne a vysvětlil, že Chiwale poveze na frontu další vojáky.
Pak začal Chiwale vykřikovat rozkazy. Stál na náklaďáku, mával rukama a řval, až to konečně vojáky pohnulo a s puškami začali přistupovat k náklaďáku. Pár jich odběhlo do chatrčí pro zapomenuté součásti výzbroje. Téměř nemluvili a měli odhodlaný výraz. Chiwale dále vykřikoval rozkazy, až se nakonec všichni dostali na malé náklaďáky. Byli tak namačkáni, že tvořili jedinou masu hlav, rukou, noh a pušek. Náklaďáky se prohýbaly a skřípěly přetížením. Bylo s podivem, že se vůbec po cestě rozjely. Chiwale, Savimbi a já jsme se vmáčkli k řidiči do džípu, jenž kolonu vedl. Po půlhodině jsme zastavili asi kilometr od Luso. Většina vojáků zůstala ve vozech.
Savimbi a Chiwale poodešli pár metrů stranou na paseku, kde byla spálená tráva, listí a mladé stromky. Klekli si do písku a kreslili plánovanou operaci. Savimbi se obrátil na mne: „A teď jedeme zpátky.“
Odporoval jsem, protože jsem chtěl vidětz UNITA v akci, ale Savimbi trval na svém.
Mezi vojáky UNITA jsem nikde neviděl bělochy.
„Žádní Portugalci!“ řekl Savimbi a poprvé jsem u něho viděl nepřátelský výraz. „Potřebujeme pomoc, ale ne od Portugalců! Mojí vojáci pracují s Američany nebo Kanaďany. Možná s Francouzi. Pomoci mohou Jihoafričani. Ale Portugalci nikdy!!!“
Roberto spolkl odpor a s Portugalci pracoval, když šlo ve válce do tuhého a FNLA zoufale potřebovala poradce.
Cestou zpět jsem se vyptával, jaká je početní síla vojáků UNITA.
„To je těžké říci přesně,“ řekl. „My nejsme takhle organizováni.“
Dohromady jsme napočítali 4000 vojáků víceméně připravených bojovat a 6000 ve výcviku. Tato čísla jsem ohlásil na ústředí.
Nejdůležitější poznatek z cesty byl, že UNITA je ze všech tří angolských ozbrojených hnutí vojensky nejslabší. Savímbiho armáda je lépe vedená než FNLA a má za sebou politickou organizaci určitého významu. To byly příznivé zprávy pro ústředí, nečekaná výhoda pro naši válku proti MPLA.
Savimbi mě vyložil na letišti, pevně mi stiskl ruku a odjel. Žádné řeči na rozloučenou. Duchem byl už v přípravách bitvy u Lobito.
Do Kinshasy jsme přiletěli pozdě odpoledne. Šel jsem přímo na velvyslanectví, přečetl si telegramy a pak jsem šel do kanceláře za St. Martinem. Druhý den ráno jsem urychleně vyřídil vše v pobočce a do Washingtonu jsem poslal jen stručný vzkaz, v kolik asi přiletím.

Úsporná válka

Vracel jsem se z Angoly do Washingtonu 24. srpna. V letadle jsem našel volnou řadu, a tak jsem celou cestu zpracovával poznámky s přestávkami jen na jídlo.
Operační důstojník s sebou nikdy nevozí na mezinárodní lince choulostivé údaje. Předpisy CIA to vlastně přísně zakazují. Je příliš velké nebezpečí únosu letadla, únosu osoby nebo příliš důkladné prohlídky horlivého celníka. Přede mnou však bylo dilema, které je pro operační důstojníky pověřené vysoce prioritními úkoly běžné. Diplomatická pošta z Kinshasy jde do ústředí tři neděle a ode mne budou chtít, abych podal detailní zprávu den po příletu. A tak jsem udělal to, co dělá většina operačních důstojníků – risknul jsem to a nacpal si poznámky do kapsy. Když už jsem byl v letadle do Washingtonu, bál jsem se méně. S diplomatickým pasem projdu hladce celnicí i pasovou kontrolou. Má zavazadla nikdo neotevře.
V pondělí 25. srpna 1975 jsem na pracovní poradě informoval o cestě zástupce ředitele CIA Pottse a vysvětlil údaje o FNLA a UNITA, jež jsem sdělil v telegramech. Schůze Styčné pracovní skupiny se konala ve čtvrtek ráno. Potts seděl v čele stolu, po jeho pravici seděl bývalý velvyslanec v Zairu Sheldon Vance, zastupující ministerstvo zahraničních věcí, po jeho levici Hal Horan, vysoký představitel Rady národní bezpečnosti, dále tam bylo asi deset vedoucích úředníků ministerstva zahraničních věcí a obrany a vysocí důstojníci.

Ukazovátkem jsem ukázal trasu své cesty, vylíčil detaily a popsal osoby, předložil fakta a zhodnocení vojenské situace. Sdělil jsem, že přes dezorganizaci a jisté nedostatky se zdá, že jsou naši spojenci odhodláni bojovat a přibližně se vyrovnají Lidovému hnutí pro osvobození Angoly (MPLA), pokud jde o počet lidí a jejich schopnosti. Vyhnul jsem se prohlášení, že kdybychom jim dali dostatečnou a okamžitou podporu, měli by v občanské válce naději na vítězství, a že pokud jim ji nedáme, měli bychom jít od toho.
Když jsem byl hotov, Frank Wizner z úřadu náměstka ministra zahraničních věcí pro politické otázky se na mne upřeně zadíval a bez obalu se mne zeptal, co doufáme v Angole dosáhnout. Wiznerova otázka mi poskytla dobrou příležitost, abych předal slovo Pottsovi: „Prosím.“
Potts poposedl, potěšen, že dostal vedení schůze zpět do rukou.
Hovořil jako byrokrat: „Docházíme k závěru, že můžeme poskytnout potřebné prostředky k podpoře organizací FNLA a UNITA, aby se udržely proti MPLA přinejmenším do 11. listopadu 1975. Nemůžeme plánovat dál než do tohoto data, ale jestli se jim opravdu podaří vstoupit do období angolské nezávislosti jako rovnocenné síly, měli bychom mít možnost různých alternativ. Snad by bylo možné dosáhnout urovnání jednáním. Možná, že by druhá strana byla ochotna ke kompromisu, když by viděla naše odhodlání.“
V září a říjnu 1975 zahájila CIA za významné pomoci různých amerických vládních a vojenských institucí v různých částech světa problematickou „úspornou“ válku, avšak vedenou nelítostně. Nemotorná trysková letadla USAF C-141 převážela 25tunové náklady zastaralých amerických nebo neidentifikovaných zbraní z Charlestonu v Jižní Karolíně do Kinshasy, odkud je menší letadla vozila do Angoly. Loď amerického válečného námořnictva American Champion vyplula z Charlestonu s nákladem zbraní a zařízení 30. srpna. Jakékoli komplikace se řešily telefonicky mezi CIA, Bílým domem, Pentagonem nebo ministerstvem zahraničních věcí a problémy mizely jako švihnutím proutku.
Důstojníci CIA – nakonec jich bylo celkem 83 – odjeli do terénu, do poboček v Kinshase, Luandě, Lusace a Pretorii, kde řídili letecké, pozemní, námořní a propagační úseky této malé války. Další dotace 10,7 miliónu, schválená prezidentem 20. srpna 1975 na nákup dalších zbraní, střeliva a zaplacení poradců pro Angolu, zvýšila rozpočet na 24,7 miliónu dolarů.
Konečný termín byl 11. listopadu 1975, kdy měli Portugalci odevzdat Angolu tomu hnutí, které bude v ten den ovládat hlavní město.
Zairský prezident Mobutu nasadil 11. září do boje svůj elitní sedmý a čtvrtý prapor. Dopravil je ve svém C-130 do Ambrizu a boje na sever od Luandy se obrátily ve prospěch FNLA. Konsolidovaná pohotovostní skupina ze Zaiřanů, příslušníků
FNLA a Portugalců dobyla 17. září zpět Caxito a začala opatrně postupovat na Luandu.
Mezitím UNITA měla těžké chvíle na dvou frontách ve středních oblastech Angoly. Katanžani ji zastavili u Luso a MPLA je zahnala zpět za Lobito. Tlačila je do vnitrozemí a dostala se tak blízko k Nova Lisboa, že mohla přerušit dodávku vody a elektřiny. Savimbi, napaden ze dvou stran, přijímal větší vojenskou pomoc z Jihoafrické republiky.

Sběrači informací

Po mém návratu z Angoly koncem srpna byla už angolská pohotovostní skupina v plné síle. Měla sekci pro vojenské akce, pro shromažďování informací, pro zpracování informací a pomocný štáb sekretářek a asistentů.
CIA dodávala velké množství zbraní a střeliva, ale „spřátelené“ síly nebyly schopné zajistit týlové služby, bez nichž zbraně nemohly být použity, nebo vytvořit spojení, provádět údržbu, řídit útočné operace a zajistit disciplínu, aby byly operace účinné.

Nejsnadnějším řešením pro CIA bylo vyslat do velení FNLA a UNITA vlastní experty. Výbor 40 to přísně zakázal, protože Američané se neměli přímo účastnit bojů, ale stejně jsme to dělali. Na řízení války jsme se od počátku široce podíleli. Z Washingtonu, z Kinshasy, z předsunutých základen v Angole byly o tom denně posílány telegrafické zprávy do ústředí a zpět na bojiště. Jako zástěrky před pracovní skupinou jsme pro poradce v Angole používali názvu „sběrači informací“.
Když stanice v Kinshase obnovila 17. září požadavek vytvořit uvnitř Angoly síť základen, dostal jsem se do konfliktu s Pottsem, neboť by to znamenalo velké zvýšení naší angažovanosti. Prohlásil, že v Angole žádní američtí poradci nejsou – existují tam pouze sběrači informací. Taková byla směrnice. Že to nebyla pravda, nebylo důležité.
Operační důstojníci lžou už ze zvyku všem známým, pokud nejsou v CIA, protože žijí maskovaný život. Lžou agentům, které získávají, kolegům z ministerstva zahraničí a velvyslancům a na jisté úrovni i americkému Kongresu. Při angolské operaci jsme si lhali navzájem, i když jsme četli a psali telegramy, které byly s těmito lžemi v rozporu. Ve skutečnosti existovalo zároveň několik stupňů nepravdy, různé výklady různých aspektů naší činnosti: jeden pro pracovní skupinu, jeden pro nezasvěcené pracovníky ministerstva zahraničí a ještě další pro americký Kongres. V naší kariéře jsme se po letech hraní úlohy v tajné hře nepletli, ani když jsme přecházeli z úlohy do úlohy. Je důležité, že jsme tyto
věci nepovažovali za lhaní. Když ředitel CIA Colby podával Senátu v zásadě nepravdivou zprávu, nebyl by to odhalil ani detektor lži.

„Zahraniční vojenští poradci“

Potřeby FNLA a UNITA však poradci CIA krýt nestačili. Začali jsme ve světě mezi spojenci hledat, kdo by dodal další zbraně nebo přímo jednotky pravidelné armády, které by porazily MPLA.
Zdálo se, že odpovědní budou žoldnéři, a to přednostně Evropané, pokud možno se zkušenostmi z Afriky. Pokud to nebudou Američané, Výbor 40 by je schválil. Zahájili jsme vyčerpávající shánění vhodných kandidátů, hledání, při kterém jsem se dostal do konfliktu s nadřízenými. Chování žoldnéřů z Evropy a Jihoafrické republiky v dřívějších občanských válkách v Africe dalo vznik pověsti, že jsou to vrahové, a použít bílých žoldnéřů v této době by byla podle mne chyba, která mohla jen poškodit pověst Spojených států v „třetím“ světě. Po několika týdnech úsilí jsem uspěl a v ústředí se slovo „žoldnéř“ stalo tabu. Dostali název „zahraniční vojenští poradci“.
A tak jsme začali ve světě hledat vhodné „zahraniční vojenské poradce“. Zkoušeli jsme to mezi jihovietnamskými uprchlíky, ale ti se starali především o to, aby se v USA rychle usadili a před dobrodružstvím CIA v Africe se měli na pozoru. Britové pomoc odmítli. Jihokorejci byli vyloučeni kvůli jazykovému a kulturnímu problému. Biafřané a jiní Afričané byli odmítnuti jednak z politických důvodů, jednak proto, že by neměli takový vliv jako běloši. Nakonec se zdálo, že zbývá pět zdrojů: Portugalci, Francouzi, Brazilci, Filipínci a Jihoafričané.
Portugalce již v malém počtu najímala FNLA. Rozhodli jsme se, že jí v tom pomůžeme a najmeme pro ni 300 angolských Portugalců. Avšak pro UNITA jsme potřebovali dvě desítky techniků a Savimbi by Portugalce nepřijal.
Francie by nám nedala vojáky z pravidelné armády, ale neměla vůbec námitky proti žoldnéřům. Francouzská rozvědka seznámila operační důstojníky CIA s bývalým konžským žoldákem Bobem Denardem, který byl ochoten sehnat dvacet Francouzů. Denard dostal značku UNROBIN/I a jeho žoldnéřský program UNHOOD. Brazilci odmítli rovnou, Filipínci rovněž, ale s Jihoafričany bylo jednání navázáno.

CIA a JAR

Jihoafrická republika se do konfliktu angažovala nejprve opatrně. Sledovala, jak se americký angolský program rozšiřuje, a své kroky koordinovala s kroky CIA. V září začali Jihoafričané dodávat UNITA a FNLA zbraně a vycvičovat jejich vojáky v Runtu na hranicích mezi Angolou a Jihozápadní Afrikou (Namibií). Jako poradci se u UNITA v Silva Porto objevili nejprve v počtu dvou, pak 12 a nakonec 40. Potom JAR vyslala vojáky pravidelné armády – mnohem lepší, než byli žoldáci – a ti se spojili s vojáky UNITA, vytvořili společně účinnou bojovou údernou sílu a pronikli řadami MPLA bleskovým útokem, kterým v listopadu válku málem vyhráli.
Jihoafrická republika měla na vojenské intervencí přirozený zájem. Chtěla pomoci angolským uprchlíkům. Hydroelektrárna, kterou budovala na řece Cunene v jižní Angole za milióny dolarů, potřebovala ochranu. Intervence dávala možnost zničit základny Lidové organizace Jihozápadní Afriky (SWAPO) v Angole. A nejvíce pochopitelně lákala možnost ovlivnit výsledek angolské občanské války ve prospěch Savimbiho, od něhož očekávala vytvoření vlády nejpříznivěji nakloněné JAR.

Jihoafrický premiér John Vorster odmítl plány na rychlý vojenský úder a rozhodl se pro malou, tajnou operační jednotku. Měla používat jen lehkých zbraní a děl, žádné tanky, žádnou pěchotu ani stíhací bombardéry. Operační jednotka měla splnit úkol a rychle se stáhnout ještě před 11. listopadem 1975, dnem vyhlášení nezávislosti.
Pro CIA byli Jihoafričané ideálním řešením. Potts, St. Martin a náčelníci poboček v Pretorii a Lusace jejich nástup do války vítali. Zvláště v poli viděli důstojníci CIA Jihoafričany rádi, protože byli drsní, agresívní a nezrazovali. Obdivovali jejich výkonnost.
CIA měla již tradiční sympatie k JAR a udržovala těsnou spolupráci s BOSS (jihoafrickou bezpečností). Obě organizace svazuje nenávist ke komunismu – počátkem šedesátých let umožnili Jihoafričané CIA vytvořit žoldnéřskou armádu na potlačení povstání v Kongu.
V říjnu požádali Jihoafričané prostřednictvím náčelníka pobočky v Pretorii o střelivo pro houfnice o ráži 155 mm. Přibližně ve stejnou dobu hledala CIA prostředky na další lodní zásilku zbraní a měla starosti, jak ji rychle dostat do Angoly. Jim Potts nemohl odolat myšlence vyložit náklad ve Walvis Bay v Jihozápadní Africe (Namibii), odkud by jej Jihoafričané snadno přepravili letadly C-130 na frontu.
Předákům UNITA a FNLA Savimbimu a Robertovi tehdy docházel benzín. Jihoafričané nějaký dodali, ale nemohli krýt celou spotřebu.
Spojené státy zahájily velkou politickou kampaň, aby získaly co nejvíce zemí proti MPLA. Velvyslanci USA v celé Africe byli diferencovaným způsobem do věci zasvěcováni pečlivě formulovanými vzkazy, které vypracovala CIA a odevzdávala prostřednictvím pracovní skupiny ministerstvu zahraničních věcí. Velvyslanci v nich dostávali pokyn, aby využili všech prostředků k nátlaku na vlády zemí, v nichž působili, a vyprovokovali jejich předpojatost proti MPLA.
Savimbi postavil Spojené státy v září do poněkud trapného postavení. Poslal k MPLA vyjednavače, aby zjistili možnosti uzavřít dohodu. CIA se o tomto kroku dověděla ze zprávy v tisku a důstojník kinshaské pobočky věc okamžitě u Savimbiho vyšetřil. V naší válce proti MPLA jsme žádné „měkké“ spojence nepotřebovali.

CIA v USA nepracuje?

Bubb Sanders se vrátil do ústředí brzy po mně a začal pracovat na „bílé knize“, kterou FNLA pak předložila na Valném shromáždění OSN. Posbíral informace ze služebních hlášení CIA o údajných lodních dodávkách sovětských zbraní a fotografie sovětských lodí a zbraní od novinářů, kteří byli akreditováni v Luandě a pracovali pro CIA. Jeden z překladatelů afrického sektoru „přeložil“ Bubbovo dílo do africky znějící francouzštiny. Konečný produkt dostal podobu malé brožury vytištěné na hrubém papíře, který používala jedna kinshaská tiskárna, a byla dokonce vytištěna strojem, který tiskl podobně jako stroje v Kinshase.
Bílá kniha vyšla sotva z tiskárny, když koncem srpna přijeli do New Yorku představitelé FNLA, aby začali působit v kruzích OSN. Byli bez peněz. Prostředky jim tajně poskytovali důstojníci CIA z New Yorku na každodenních schůzkách, na nichž byli informováni o stycích, které FNLA navázala v OSN a mezi newyorskými novináři. Delegace s „bílou knihou“ objela také Afriku a kopie odevzdala i Číňanům.
Představitelé UNITA přijeli také bez peněz. I když jsme pro ně žádnou „bílou knihu“ neměli, důstojníci z New Yorku se jich ujali a peníze jim dali. Zástupci UNITA byli mnohem schopnější než delegace FNLA a začali navazovat užitečnější styky.
Dne 2. října oznámila pobočka v New Yorku ústředí, že posílá dva představitele UNITA do Washingtonu na víkend, kde budou nějaký čas „léčeni“ a při té příležitosti budou jednat s představiteli černošských politických kruhů, kteří by jim mohli zprostředkovat setkání s předními senátory a vysokými vládními úředníky. Newyorská pobočka žádala, abych jim pomohl ve všem, co budou potřebovat. Odmítl jsem. Po tomto telefonickém rozhovoru jsem šel za Carlem a pak za Pottsem. Oba souhlasili s tím, že je třeba oba představitele UNITA zadržet. Poslali jsme newyorské pobočce telegram s připomínkou, že agentům CIA je v USA činnost zakázána.
V pondělí přijel z New Yorku do ústředí důstojník a tehdy jsem zjistil, že to jsem já, kdo nedrží krok. Oba představitelé UNITA pobyli přes víkend ve Washingtonu a důstojník přiznal, že peníze na cestu jim dal on. Podle něho by byli stejně jeli, ať měli povolení nebo ne, a kromě toho prý byli velmi schopní. Jejich úspěchy v New Yorku líčil s nakažlivým nadšením.
Potts se plně podřídil. Spolu s oním důstojníkem vymysleli, jak náš malý rozpor se zásadami CIA vyřešit. Aby mohly obě delegace i nadále podle pokynů CIA jednat v New Yorku a Washingtonu a aby CIA byla chráněna, budou peníze dostávat prostřednictvím zahraničních bank. Důstojník měl zprvu námitky, že to je těžkopádné, že jim buď on nebo jeho asistent mohou vždy peníze podstrčit, řekněme vždy 500 dolarů na pár dní. Ale Potts na tom trval, a když důstojník odjel, vypracovala operační skupina podrobnosti a telegraficky je oznámila do New Yorku, Lusaky, Kinshasy a hlavním pobočkám v Evropě. Každá delegace si v Evropě otevřela bankovní účet, na který hospodářští vedoucí poboček CIA v Evropě pravidelně ukládali peníze. CIA tak mohla věrohodně popřít, že financuje něčí propagandu v USA. Dokázat jí opak by bylo nesmírně obtížné.

Pohroma

V den vyhlášení angolské nezávislosti, 11. listopadu 1975, postupoval malý útvar o síle 1500 mužů FNLA, zairský 7. a 5. prapor a stovka příslušníků komand složených z angolských Portugalců opatrně širokým a plochým údolím Quifangondo, asi 20 kilometrů od Luandy. Morálka byla dobrá. Vojáci věřili svým důstojníkům i sami sobě, protože v poslední době v několika menších srážkách donutili MPLA k ústupu. Za horským hřebenem již byly vidět palivové nádrže na předměstí Luandy. Každý voják hladově myslel na město, které bylo již téměř na dosah. Roberto, posedlý touhou dostat se do historie, viděl cíl svého celoživotního úsilí již za těmito kopci.
V Luandě, odkud portugalský komisař bez ceremonií zmizel, slavili vojáci MPLA nehlučně angolskou nezávislost vyhlášením Angolské lidové republiky.    
Asi sto šedesát kilometrů jihovýchodně od Luandy vyrazila na cestu ozbrojená kolona jihoafrických vojáků a postupovala tak rychle, že Kubánci a vojáci MPLA sotva stačili ustupovat.    
Pak začaly na údolí Quifangondo dopadat rakety 122 mm. Nikoli jednotlivě jako zahřmění hromu, ale po dvaceti najednou. První salva byla dlouhá a s hvízdotem proletěla nad hlavami vyděšených vojáků FNLA a otřásla údolím hrozným ohlušujícím rachotem. Příští salva byla krátká. Vojáci byli blokováni z obou stran, byli izolováni v otevřeném údolí, kde neměli možnost se krýt. Zděšeni padali k zemi nebo zůstávali bezbranně stát a sledovali další salvu raket, jež dopadaly mezi ně. A další a další.
Útvar se rozpadl a vojáci se v panice rozprchli po celém údolí, utekli od zbraní, aut i zraněných druhů.
MPLA neútočila ani nedošlo k žádným střetnutím, ale pro FNLA a Zaiřany už válka ve skutečnosti skončila. Kdykoli se kombinované síly Kubánců a MPLA přiblížily na dostřel stodvaadvacítek, vojáci FNLA v panice prchali do dalšího města nebo přístavu. Disciplinovaní vojáci mohou pochopitelně takovému ostřelování odolat, jak to dokázali partyzáni v jižním Vietnamu při americkém bombardování: v zákopech, tunelech, plánovanými ústupy a protiútoky, avšak vojáci FNLA a Mobutuova komanda toho nebyli schopni. Do 14 dnů po Quifangondo byli úplně demoralizováni, neukáznění a vymkli se velení důstojníků. Ustupovali stejně rychle, jak MPLA a Kubánci postupovali.
Zairští vojáci, Mobutuova elita, kompenzovali své zklamání při ústupu násilnostmi, terorem, znásilňováním a pleněním v takové míře, že se obyvatelé v severní Angole modlili za brzký příchod MPLA a Kubánců.

Vést válku až do vítězství

Ve Washingtonu se mezitím změnila nálada a teorie nevést válku k vítězství byla na všech úrovních zavržena. Velvyslanec Mulcahy odletěl do Kinshasy, aby Mobutua ujistil o našem odhodlání a naší plné podpoře. Rada národní bezpečnosti nařídila CIA, aby vypracovala program, který by vedl k vítězství. Volně se již hovořilo o moderních zbraních: raketách země-vzduch Redeye, protitankových střelách, těžkém dělostřelectvu, taktické letecké podpoře. Pracovní skupina plánovala vystupňování akcí: oficiální vyslání amerických poradců, zařazení jednotek americké armády, vyslání válečných lodí k Luandě. Projednávalo se také, jak by zapůsobil fingovaný útok na Kubu, aby Castro musel odvolat své vojáky na obranu ostrova.
V pohotovostní skupině jsme strávili několik nocí nad dalšími variantami programu za 30, 60 a 100 miliónů dolarů. Rezervní fond CIA však byl vyčerpán a žádné další tajné fondy již nebyly k dispozici. Prostředky na další eskalaci by bylo možno získat jen se souhlasem Kongresu, avšak Kongres nebyl ochoten spolupracovat. Vláda se bez úspěchu snažila „půjčit si“ 28 miliónů z rozpočtu ministerstva obrany. Posledních 7 miliónů, které měla CIA v rezervě, mělo náš program udržet při životě, a zoufale se přemýšlelo, co dál.

Denard

Pod obrovským tlakem, kdy se očekávalo, že v prohrané partii vytáhneme zázračné eso, rozhodla se CIA použít část z oněch 7 miliónů k tomu, aby najala 20 francouzských a 300 portugalských žoldnéřů. Byl to nesmyslný krok, ale alespoň něco, čím jsme mohli vykázat nějakou činnost Výboru 40. A požádali jsme o schválení vyslat do Angoly americké poradce. Ale Henry Kissinger, který nám předtím nařídil, abychom ujistili naše spojence o naší plné podpoře, a přikázal nám, abychom užili všech prostředků k vystupňování angolského konfliktu, vůbec neměl zájem věnovat pozornost našemu požadavku. Žádost vyslechl, zabručel a odjel do Číny.

Když už vše zklamalo, soustředila se CIA s novou energií na najímání žoldnéřů. Najímání Francouzů, zahájené již dříve, postupovalo pomalu, protože francouzská tajná služba trvala na tom, aby CIA spolupracovala přímo s Bobem Denardem, který najímání prováděl.
Očekával jsem, že si Denard vyjedná pro sebe i své muže velmi výhodné podmínky, ale ani moje nejcyničtější představy nepřekonaly požadavky, které předložil. Souhlasil s tím, že sežene 20 mužů na pět měsíců za hotovost 350 000 dolarů a dopraví je do Kinshasy 10—30 dní potom, až bude 350 000 dolarů uloženo na jeho bankovním účtu v Lucemburku! Očekával, že mu vyplatíme celou částku, dřív než začne pracovat.
Přečetl jsem jeho telegram na ranní poradě. Nebylo pochyb, že těch 350 000 nakonec dostane. CIA nikdy příliš nesmlouvá.
Již večer jsem objevil na stole telegram s pověřením okamžitě vyplatit oněch 350 000 dolarů. Potts už byl pryč a po rozhovoru s Carlem Bantamem jsem telegram roztrhal. V odpovědi jsme navrhli uložit na jeho účet jen část peněz a zbytek doplatit splátkami podle toho, jak bude operace pokračovat. Denardova odpověď přišla obratem: již jednou se spálil, když Mobutu peníze od CIA zpronevěřil a nezaplatil mu. Teď už bude pracovat, jen dostane-li zaplaceno předem. Znovu jsem se postavil na odpor. Potts se však odvolal na žoldáckou „čest“ a „profesionální mravy“ a podepsal zaplacení 50 procent okamžitě a zbytek měl Denard dostat, jakmile v Paříži vstoupí první žoldnéři do letadla do Kinshasy.
Celková částka byla zvýšena na 425 000 o pojištění. Nakonec ji zvýšili na 500 000.

Plukovník Santos Castro

Plánem najmout portugalské žoldnéře jsem byl nadšen ještě méně. Angolané nedávno zvítězili v krvavém boji s Portugalci. Spojovat se s týmiž Portugalci byl vrchol šílenství. Přesto jejich najímání pokračovalo. Operační důstojník CIA se v Madridu setkal s plukovníkem Santosem Castrem počátkem prosince a podepsali dohodu, v níž se plukovník zavázal najmout, zaplatit a řídit skupinu 300 angolských Portugalců (uprchlíků), kteří budou bojovat po boku FNLA. Plukovníkovi budou uhrazeny výdaje za najmutí, 300 letenek do Kinshasy a zpět, platy a příplatky, výdaje za režii v Angole a zdravotnické výdaje do výše 1,5 miliónu dolarů. Kontrakt zavazoval vojáky bojovat v Angole pět měsíců.
Najímání začalo pomalu, příliš pomalu podle důstojníků CIA, kteří sledovali překotný ústup FNLA v severní Angole. Věřili jsme však plukovníkovu tvrzení, že má 600 mužů, kteří jen čekají, až je zavolá. Po týdnech s jistými rozpaky vysvětloval, že se o vánočních svátcích dá těžko pracovat a že si musí vytvořit infrastrukturu, aby mohl vybudovat malou armádu.
Když Santos Castro žádal další splátku, vyzvali jsme ho, aby předložil seznam najatých osob a vyúčtoval spotřebovaných 110 000 dolarů. Hájil se, že jsme mu slíbili volnou ruku a že ho smlouva zavazuje pouze k tomu, aby přivezl do Kinshasy 300 mužů. Od vyúčtování jsme ustoupili a plukovník nakonec předložil seznam několika desítek jmen. První žoldák, seržant, přijel do Kinshasy 1. ledna 1976 a za ním následovalo dalších 12. V té době ustoupila již FNLA až na hranice a Santos Castro byl vyzván, aby rekrutování pozastavil. Třináct mužů se vrátilo do Evropy, dřív než spatřilo Angolu.

Vítězná MPLA

Konference Organizace africké jednoty na nejvyšší úrovni se měla konat 11. až 12. ledna 1976 a Spojené státy měly vážné obavy, aby je většina afrických představitelů neodsoudila. Náměstek ministra zahraničních věcí pro africké záležitosti William Schaufele odjel na cestu po Africe, aby hledal oporu. Prezident Ford zaslal osobní dopisy šéfům 32 afrických států. CIA povolala všechny agenty, které mohla, a vyslala je na konferenci OAJ v Addis Abebě. Když hlasování o Angole dopadlo nerozhodně, v CIA si všichni oddychli. Ale úleva byla jen dočasná. Do šesti týdnů uznalo vládu MPLA 41 ze 46 členů OAJ.
Vojenská situace už nebyla špatná, ale katastrofální. Přání Senátu bylo zcela jasné: angolský program zastavit. My jsme však měli ještě pět miliónů a CIA jich chtěla ještě využít na další letecké dodávky zbraní. Na zasedání Výboru 40 dne 6. ledna v Bílém domě dal zástupce poradce prezidenta pro otázky národní bezpečnosti Bill Hyland pokyn, aby se CIA všemi silami ve válce pokusila zvítězit, a naléhal, aby byli najati žoldnéři a aby byly na pomoc FNLA vyslány dělové čluny C-47 a houfnice o ráži 105 mm. Mezi 19. prosincem 1975 a 29. lednem 1976 odletělo z Washingtonu a z Francie do Kinshasy pět letadel C-141 naložených zbraněmi.
Dne 12. února 1976 stáhl Savimbi své vojáky ze Silva Porto a prchl 320 km na jih do Villa Serpa Pinto, kde chtěl vytvořit dočasné velitelství a připravovat své vojáky na vleklou záškodnickou válku. Doufal, že mu tam CIA dodá poslední dodávku zbraní a peněz. Avšak ani Savimbi, ani CIA si ještě neuvědomovali, jak rychle Kubánci prorážejí nedokonalou obranu UNITA. Za tři dny vytlačili UNITA ze Serpa Pinto a Savimbi prchl na východ. O dva týdny později, 1. března, se Savimbi objevil v Gago Coutinho na angolských východních hranicích. CIA mu okamžitě začala letecky dodávat zbraně a potraviny.
O nic lépe se nedařilo FNLA. Dne 2. března prchl poslední kontingent přes řeku Kongo do Zairu. Robertovi žoldáci putovali dál do Kinshasy a tam se rozešli.

CIA versus Kongres

Ředitel CIA William E. Colby odešel do penze, Edward Mulcahy byl jmenován velvyslancem v Tunisku. Do výslužby odešel i Sheldon Vance a Jim Potts si vzal dovolenou a pak odjel na cestu po afrických pobočkách a nechal Carlu Bantamovi, aby se vypořádal s problémy ukončení programu. Nového ředitele CIA George Bushe čekal velmi těžký úkol: obhájit před Kongresem činnost CIA v Angole. Aby měl Kongres jistotu, že CIA tajně nepřekročí původní částku 31,7 miliónu, poslal povolovací výbor Sněmovny reprezentantů do ústředí CIA finanční revizi.
Ředitel CIA proto rozeslal dne 12. března všem pobočkám telegram s příkazem zastavit veškeré čerpání prostředků. A přesto se St. Martinovi podařilo něco nečekaného. Koncem února navrhl, aby se v Rhodesii nakoupilo za 220 000 dolarů vojenských potravinových přídělů a ty aby byly letecky přepraveny do Gago Coutinho. Ústředí tuto operaci schválilo pod podmínkou, že pracovníci CIA nebudou mít s přepravou potravin nic společného kromě toho, že představitelům FNLA předají na tuto akci peníze.

Pouhé tři dny po Bushově příkazu o čerpání fondů k nám začaly přicházet zprávy, že u Gato Coutinho bylo zničeno letadlo F-27, které jsme si pronajali.
Podrobnosti nejprve nebyly jasné, ale potom vyšlo najevo, že odpovědnost za nepojištěné letadlo má CIA. A také měla. St. Martin nejenže ignoroval instrukci z ústředí a zařídil přepravu potravin sám, ale použil k tomu Mobutuova letadla F-27, které jsme si pronajali.
Po dalším náletu na letiště Gago Coutinho začala FNLA ustupovat na jih, až se dostala do Namibie. Francouzští žoldáci šli s nimi a vrátili se do Francie. Do Angoly jich nakonec přijelo jen 22 a stáli nás 500 000 dolarů. Dva v bojích padli. Savimbi zmizel v angolském buši a CIA s ním ztratila kontakt.
V ústředí se uzavíraly sázky, zda se z toho St. Martin dostane. Telegram z Kinshasy nás informoval, že Mobutu je mimořádně rozzloben ze ztráty letadla a žádá náhradu dva milióny dolarů nebo Boeing 737 (stál asi 15 miliónů). St. Martin, ústředí i Mobutu věděli, že F-27 se dá koupit za méně než půl miliónu. Mobutuova nálada vyvolala v ústředí paniku a uvažovalo se, co všechno by mohl vyvést. Přitom se nedalo očekávat, že by CIA mohla požádat Kongres o peníze na boeing, ba ani o ty dva milióny. Bylo totiž nebezpečí, že by celý program mohl být odhalen před veřejností.
Telegram stíhal telegram. Nakonec St. Martin oznámil, že se mu podařilo prosadit, aby se Mobutu spokojil se 600 000 dolarů. V ústředí si hluboce oddychli. Krátce nato byl St. Martin povýšen na GS 17. Byl doporučen na vyznamenání za „mimořádné“ zásluhy na angolském programu.

Z knihy Johna Stockwella „In Search of Enemies“ nakladatelství W. W. Norton and Company, New York,

Archiv NoS

 

Čtěte dále:

http://cs.wikipedia.org/wiki/Jonas_Savimbi

http://cs.wikipedia.org/wiki/Jos%C3%A9_Eduardo_dos_Santos

 

http://cs.wikipedia.org/wiki/Ant%C3%B3nio_Agostinho_Neto

 

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *