Architekt Pražského hradu

Roku 1919 byla zahájena obnova dřívějšího knížecího a královského sídla na Pražském hradě pro potřeby oficiální reprezentativní rezidence prezidenta Československé republiky.

 

Vládci z habsburské a habsbursko-lotrinské dynastie Hrad zanedbávali a ten byl při dosažení naší státní samostatnosti v dezolátním stavu. Mimo to bylo nutné zde provést archeologický průzkum a v neposlední řadě Jednota pro dostavění katedrály svatého Víta hodlala chrám dokončit.

Architektem, který měl toto skloubit, se stal 5. 11. 1920 rodák ze slovinské Lublaně Josip Plečnik. Dělo se tak především z vlivu prvního prezidenta republiky T. G. Masaryka, který znal jeho práci už před první světovou válkou. Plečnik ale nejdřív nad touto nabídkou váhal, ne že by si nevěřil, myslel si však, že jako cizinec, byť z přátelského slovanského národa, se nemá vměšovat do tak důležité kulturně-politické záležitosti československého státu. „Chcete znát,“ napsal později, „kdy jsem přišel na Hrad – byl jsem ještě ve škole v Praze – bránil jsem se zuby nehty, abych se na Hrad nedostal – ale nebylo vyhnutí. Dnes toho nelituji – získal jsem tam nesmírně mnoho – Bůh ví, co by se se mnou dělo – Bůh ví – jak jsem mu za to vděčný.“

Josip (Jože) Plečnik se narodil 23. ledna 1872 v rodině truhláře. Podařilo se mu získat stipendium pro středoškolské vzdělání na průmyslové škole ve Štýrském Hradci.

Obr. 1 Čevljarský most v Ljublani 

Odtud vedla cesta talentovaného Slovince do Vídně ke studiu architektury. Hlavní a sídelní město habsburské monarchie mělo mimo odborný růst pro Plečnika i význam myšlenkový. Narazil tady na velkoněmecké kulturně-politické tendence a reagoval na to posílením svého slovanského uvědomění.

Setkání s o rok starším Janem Kotěrou, pozdějším významným českým architektem, Plečnika přivedlo k živému zájmu o český národ a jeho historii. Přátelství s Kotěrou bylo i impulzem, proč v roce 1911 přijal místo na pražské Uměleckoprůmyslové škole.

Ovlivnil svými uměleckými i lidskými postoji řadu svých studentů. Zůstal u nás devět let, než byl jmenován profesorem architektury v Lublani. Musel tudíž do Prahy dojíždět.

Měl však kvalitního pomocníka v osobě svého žáka Otto Rothmayera, jenž dohlížel na provedení jeho návrhů. Plečnik pracoval pro Hrad do roku 1934.

Plat, který dostával od Kanceláře prezidenta republiky, používal pouze na krytí režijních nákladů a ostatní vracel! Mimo Pražského hradu navrhl také úpravy prezidentského zámku v Lánech. V Praze zanechal skvělou ukázku chrámové architektury – kostel Nejsvětějšího srdce Páně. K sakrálním stavbám měl vůbec blízko, což vycházelo z jeho silného náboženského přesvědčení římského katolíka.

Po druhé světové válce nadále vyvíjel pedagogickou a tvůrčí činnost v Jugoslávii, ale jeho názory byly obecně považovány za překonané.

Záhy po úmrtí 9. 1. 1957 upadl nadlouho v zapomnění. Neoprávněně, patří totiž ke špičce evropských architektů své doby.

Genialitu Josipa Plečnika může obdivovat každý návštěvník Pražského hradu, ve kterém dokázal architektonicky vyjádřit spojení naší historické státní tradice s novou dobou po 28. říjnu 1918.

Vladimír Mlejnecký

SLOVANSKÁ VZÁJEMNOST č. 204/2016