Co mají pro mne společného parlamentní volby 2017 a VŘSR?
Nejenom moje profese mě naučila, že maximální objektivitu výsledku získám, když budu zkoumat všechny faktory, nebudu zametat otázky pod koberec, budu zpochybňovat i to, co se jeví jako na první pohled jasné, shromažďovat data a důkazy, hledat analogie, zákonitosti i výjimky, tvořit metodologie, aplikovat je, kriticky hodnotit výsledek.
Ten je třeba předložit, ať už je jakýkoliv a to i tehdy, když riskuji, že se mýlím, nebo že mě málokdo pochopí, že všichni nebo většina budou mít jiný názor, že zůstanu osamocená, i když mě zveřejnění takto získaných závěrů ohrozí přímo či nepřímo. Člověk by měl také upozornit a zdůvodnit, když se někdo jiný vydal na chybnou cestu nebo používá špatný postup…
Proč tak obsáhlý a obecný úvod? Ráda bych jej vynechala, ale chci, aby bylo jednoznačně zřejmé, že následující řádky píšu z přesvědčení založeném na dialektickém, vědeckém hodnocení nejenom současné situace, a ne na základě osobních ambicí nebo nějaké potřeby vybočovat. Stejně jako nehodlám chodit kolem horké kaše a obávat se pojmenovat věci pravými jmény.
Bez obalu a velkého taktizování: jsem přesvědčená o tom, že KSČM zvolila chybnou taktiku, že se vydala protilidovým směrem, vytkla si anachronický cíl a podlehla různým buržoazním a postmoderním sebeklamům. Dost možná je její cesta dlážděna těmi nejlepšími úmysly, ale vede tam také. Dělá stejnou chybu jako mnoho dalších komunistických a dělnických stran zasažených porážkou socialismu 20. století, jako sociální demokraté začátku minulého století, jako menševici a eseři v předrevolučním Rusku, kteří věřili, že socialismus může zvítězit pouze v rozvinuté kapitalistické zemi (1) a proto je třeba nejprve v Rusku vybudovat kapitalismus, že je možné propracovat se k socialismu prostřednictvím buržoazní parlamentní demokracie. Lenin velmi intenzivně hlavně mezi lety 1905 a 1917 trpělivě za cenu mnohých politických ztrát vysvětloval, že je třeba nejprve chápat podstatu systému (Viz Imperialismus jako nejvyšší stádium kapitalismu), jeho vývojové stádium a specifika ve vlastní zemi (viz Vývoj kapitalismu v Rusku), že je možné vytvořit socialistické výrobní a společenské vztahy (viz Stát a revoluce) a že je třeba pracovat na základě vědecké materialisticko-dialektické analýzy a ne prakticionisticky (2) (viz Materialismus a empiriokriticismus). Lenin je brán jako přežitý. I mnoho představitelů KSČM nad ním mávne rukou, ale pak vám řeknou, že socialismus přece jenom ještě je jejich cílem, byť dlouhodobým, realizovatelným mimo rámec našich životních drah. Moje odpověď zní: když chcete dávat góly jako Ronaldo, je dobré sledovat, jak to dělá. Lenin dokázal zvítězit. Dokázal, že kapitalismus není neporazitelný a to ani v případě nevýhodného poměru sil v neprospěch lidových vrstev. Jeho následovníci, KS Československa nevyjímaje, mu dali praxí za pravdu. Dodávám, že je k tomu dobré monitorovat i vlastní chyby, možnosti, protivníka, terén, ve kterém se zápas uskutečňuje, kolik mám fanoušků a jak je získat.
Historie nám sice nedává přesné návody a recepty, ale poskytuje možnost sledovat zákonitosti a analogické situace, vzít si z nich poučení. Postupujme tedy stejně jako Lenin, který navázal na Marxe a Engelse a jejich historický dialektický materialismus: zhodnoťme současnou situaci doma i ve světě, definujme určující síly, co se změnilo a naše vědomí ještě nezachytilo a vyvoďme závěry, taktiku i strategii. Tak uvažuje komunista. Vede ho přesvědčení, vědomí širokých vztahů a zákonitostí, stejně jako vědomí konkrétní situace. Komunistu charakterizuje vědecký přístup. Pochopení se pro něj stává zbraní.
Není divu, že tuto cestu si nevybrala současná kapitalistická společnost, která prosazuje, že pravda je subjektivní a multiplicitní, že existence věcí a jevů je daná myšlenkou (např. pohlaví je dáno pouze tím, co si o sobě jedinec myslí a ne geneticky; věříš-li, že jsi šťastný, máš kvalitní život apod.) Je velmi smutné, že stejný úvahový postup používá i KSČM hlavně ústy většiny svých představitelů, tedy těch, kteří určují taktiku, strategii a reprezentují stranu na nejvyšší úrovni. Své politické postoje nezdůvodňují, ale pouze hledají příklady v současnosti, nevedou dialog ani v rámci strany ani s pracujícími, nejsou kritičtí ke svým závěrům, ani svým schopnostem, kterým bezmezně věří, až je to naivní. Viz různé předvolební klipy a hlášky, které se neobejdou bez první osoby jednotného čísla a křečovité snahy být milý, oblíbený, hezký a vůbec přijatelný maloměšťáckým vkusem. Uznávám opět, že jsou často vedeni upřímnými pohnutkami. Charakterizuje je ideologická a teoretická ignorance, opatrná kritika, vybrané problémy, neschopnost vidět situaci v souvislostech. Nebudí dojem, že by byli schopni se zásadově postavit za své názory. Prosazují cestu reálného, operují výrazivem buržoazie. Kritických hlasů je málo a strana je oficiálně nepodporuje. Nejedná se přirozeně o všechny kandidáty, ale o většinu těch, co jsou vidět. Zelenou mají „dobří žáci PR agentur“, co chápou cestu reálného a nejdou do střetu, nevymezují se.
Proč to není dobré? Protože to neodpovídá současné historické situaci, kdy ekonomicko-politický systém je na hranici své existence, kdy se mění poměry největších kapitalistických center. USA bojují o udržení ztraceného prvenství, čínský kapitál velmi razantně proniká do ostatních kapitalistických zemí, největší vojenskou a geopolitickou silou zůstává Rusko a tudíž je zásadní, jak se zachová, případně by bylo dobré jeho potenciál eliminovat. Do hry zasahují i uskupení „za zenitem“ jako EU, v jejímž rámci se projevuje celá řada endoimperialistických rozporů a její kompaktnost je více než vachrlatá vzhledem k rozložení jejího kapitálového portfolia, ale také další velké země jako Indie, Brazílie a další. Nové dělení trhů a sfér vlivu, jinými slovy imperialistická válka všeobecného dosahu, je aktuální. Jak je nebezpečné, je zbytečné popisovat. Proto jedinou možností, jak účinně prosazovat mírovou politiku je spojit ji s bojem za socialismus.
Vysoká míra koncentrace kapitalismu i uskupení ohromných monopolních konsorcií byly příčinou odcizení práce. Majitelé akcionáři ani nevědí, co mají, co vyrábějí podniky, jejichž akcie vlastní anebo, kde se nacházejí. Přivlastňování práce a zisku z ní pocházející zajišťují ti, kteří jsou také námezně pracující. Jedná se o složité organismy, kde ti, kteří jsou vykořisťovaní, dokáží pracovat úplně bez jakéhokoliv sebemenšího zásahu majitelů. Kdyby jednoho dne tito akcioví majitelé zmizeli, nic by se nestalo. Pracující by si toho ani nevšimli. Ale výrobní prostředky pořád zůstávají v soukromých rukou, tedy nemohou pracovat ve prospěch těch, kteří svýma rukama a svými hlavami hodnoty tvoří. Málokdo si to uvědomuje, ale zde bytí předešlo vědomí; nastaly podmínky objektivní, nenastaly subjektivní. Zespolečenštit takto fungující podniky by bylo snazší než továrny s jedním vlastníkem, který výrobu organizuje. Stačilo by jenom přenastavit kritéria výroby od zisku ke společenské potřebě.
Nejenom neschopnost současného kapitalismu (imperialismu) vyřešit jakékoliv ekonomické, společenské, environmentální a bezpečnostní problémy, ale také vývoj objektivních podmínek dokládají, že socialismus je nejenom nutným, ale také logickým krokem lidstva. Vyklizení pozic socialismu 20. století není argumentem jeho definitivní a totální porážky, naopak: každý další pokus o socialismus je úspěšnější a má delší trvání. Stejně jako kapitalismus coby pokrokové stádium v určité fázi ekonomicko-společenského vývoje se neprosadil ihned, na první pokus ve všech zemích. Neprosadil se rozhodně prostřednictvím dialogu a na základě procedur, které byly legální v předchozím systému – feudalismu.
Kapitalismus se však sám od sebe nerozpadne, jak prosazují někteří představitelé KSČM nebo obecně tzv. evropské levice. Aby bylo možné kapitalismus svrhnout, zbavit se příživníků a přeorganizovat produkci včetně zemědělství, vědy, školství, zdravotnictví, kultury, sociální péče ve prospěch tvůrců hodnot, je třeba, aby ti, co si to uvědomují, systematicky pracovali na tom, aby i ostatní a to hlavně ti, kterých se to týká z jejich třídní podstaty – stav chápali. Je tedy třeba pracovat s lidmi na pracovištích, potažmo v odborech, v masových organizacích. „To dnes není možné,“ bude argumentovat realistická levice. Je pravda, že podmínky jsou velmi těžké. Dnes je kapitalismus silnější než kdy jindy. Ale čekat, až bude přívětivý pro ty, kteří jej nechtějí, kteří proti němu bojují, je hodně naivní. Jednota a masové hnutí jsou jedinou zbraní, která se mu může postavit. Je však třeba stále situaci analyzovat v mikro i makro měřítku, mít strategii i plán, ale také uvědomění, přesvědčení, odhodlání a odvahu. Takovouto silou by – nejen podle mého názoru – měla být komunistická strana.
Stejně tak není možné mít pro-socialistickou politiku a nestát přímo proti uskupením jako je NATO a EU, kteří jsou nositeli a strážci kapitalistických zájmů. Jakékoliv lavírování v tomto směru je nekomunistické.
Bohužel současná strana se nechce – ústy svých představitelů – vymezovat vůči druhým, naopak chce udělat v českém kapitalismu pořádek, chce být státotvorná, legalizuje buržoazní zákony.
Např. když Okamurova strana ve své oficiální kampani užívá hesla Ne islámu, je to proti svobodě vyznání, které deklaruje nejenom naše ústava, ale také Listina základních práv a svobod, přičemž žádný orgán buržoazního právního mechanismu nemá potřebu zasáhnout na podporu jednoho ze základních lidských práv, kterým je vyznání. Jak by to vypadalo, kdyby si někdo nechal natisknout na tramvaje Ne křesťanství ? Když prohlásíte, že jste proti kapitálu nebo kapitalismu, můžete být soudně stíhání a patrně budete.
Co to znamená?
Komunisté chápou, že politiku určují ekonomické vztahy a zájmy z nich vyplývající. Lidé jsou v globálním měřítku rozděleni (ať si to uvědomují nebo ne, stejně jako Země byla kulatá, i když jsme to nevěděli) podle jejich vztahu k výrobním prostředkům: vlastníci a nevlastníci. Komunista neposuzuje člověka podle vyznání, barvy pleti nebo jazyka, ale podle toho, kde se nachází na této škále (vlastník – nevlastník výrobních prostředků) a následně, do jaké míry si uvědomuje svoji třídní příslušnost. Není proti různě definovaným sociálním, národnostním, náboženským skupinám a priori, ale bojuje proti všem druhům fašismu, ať už vyvěrají z jakékoliv pohnutky. Tedy současný např. islámský fašismus nepramení jednoduše z náboženského systému jako takového, ale z globálních ekonomických vztahů a potřeb kapitálu v dané geopolitické zóně. Kapitál jeho existenci podmiňuje a následně zneužívá ve svůj prospěch proti těm, kteří ukazují na podstatu. Ani boj proti všem druhům fašismu (náboženskému, nacionalistickému, rasovému) opět není možný mimo rámec zápasu za socialismus a boje proti příčinám, které jej rodí.
Nestačí proklamovat, že nejsme fašisté. Absence marxisticko-leninské, dělnické, revoluční strany posílila pozice krajní pravice ve Francii, východních zemích Německa a dnes i v Rakousku.
KSČM sice otevřeně oficiálně nedeklarovala, že by chtěla vládnout s ostatními stranami, ale ani to nevyloučila a na úrovni obcí a krajů se tak děje, když ledaskde se spojila s ANO, ČSSD a dalšími subjekty. Tato spojenectví jsou zhusta účelová a často k nim došlo proti vůli členské základny.
Strana proklamuje, že se snaží být současnou, moderní levicí, zatímco výsledkem je postmodernistická strana zapadající do mozaiky buržoazního parlamentarismu. Sice může stáhnout hlasy nespokojených, ale není pro systém nebezpečná, a hlavně: za daného stavu není schopná přinést žádné zlepšení postavení lidu, tedy vyřešit praktické problémy spojené s kapitalistickým ekonomicko-politickým systémem. Následně, když se systému nedaří, poslouží KSČM jako fackovací panák bez možnosti účinné obrany.
Strana, pokud je součástí systému, nemůže přinést zlepšení životních podmínek lidových vrstev. I přes proklamace buržoazní propagandy, že se máme nejlépe, jak jsme se kdy měli, přičemž k této rétorice se uchylují i někteří komunisté napříč stranickou nomenklaturou používajíce laciné argumenty o procentech nezaměstnanosti a plných nákupních center, většina pracujících potvrdí, že se pracovní a životní podmínky zhoršují. Dnes mít uspokojivou, tvůrčí, zajímavou, stabilní práci v místě bydliště je sen letní noci, omezují se osobní i politické svobody, na pracovištích se prosazuje absolutismus nadřízeného, platy jsou nedostatečné, volný čas prakticky žádný, nároky na výkon nadměrné, zhoršuje se zdraví pracujících, upadá úroveň zdravotnictví, školství, sociální péče, narůstá počet sebevražd, duševních onemocnění, asociálního chování. Životní úroveň důchodců je snad lepší než kdy jindy? Co mladé rodiny? Studenti? Začínající pracující? Pracující vyššího středního věku? Hendikepovaní občané? Anarchie kapitalistické výroby nutí k nesmyslným postupům, výrobě zmetků, nekvalitních potravin, devastaci přírodního prostředí, devastaci vzdělávacího systému. Proč se vyrábějí kazítka? Proč jsou potraviny zdraví škodlivé? Proč se nevyužívají ve větší míře obnovitelné zdroje energie? Proč se devastují lesy, půda, vodní zdroje? To všechno jsou výsledky honby za ziskem. Když KSČM nebude zásadně a programově proti tomuto systému a za socialismus, nezbyde ji než sbírat drobky spadané z panských stolů. (3)
Výmluvy typu, že se ještě lidé mají dobře, jsou nedialektické, ale hlavně nehumánní vůči každému jednotlivci, který v systému více nebo méně trpí, tedy nemůže rozvíjet své schopnosti a přispívat do společenského rozvoje. Také dnešní míru chudoby není možné posuzovat měřítky 19. století, ale srovnávat je se současnými technologickými možnostmi a současnými potřebami, které se také vyvíjejí.
I sami představitelé kapitálu říkají, že nechápou, jak je možné, že se zvyšuje produktivita práce, výroba je levnější, zvětšují se zisky elitních konsorcií a zároveň se zhoršují podmínky většiny. Nedokáží ani vysvětlit nadměrný dluh prakticky všech zúčastněných ať již jsou to státy, monopoly, malé podniky, jedinci. Svatouškovsky slibují a zvlášť před volbami, že viníka znají (např. korupce, tunelování, byrokracie, intelektuální nedostatečnost současné vlády, případně nějaká jasně označitelná skupina – cikáni, imigranti, komunisté, Rusové apod.), a když zvolíte právě je, tak se situace rozhodně zlepší. Následně po volbách se ještě zhorší a divadlo se opakuje znovu. Tímto způsobem se také snaží ukázat, že lidé nemají hledat řešení, že žádné není, že neexistuje a že kapitalismus je nedokonalý, ale věčný. Zde je místo pro marxisty-leninisty, tedy komunisty, aby postavili takovému nedialetkitckému, subjektivnímu idealismu zrcadlo.
Výsledkem opatrnické politiky, kam patří i proklamace, že „my jsme sice marxisti, ale zásadně nepoužívejme Marxovu terminologii,“ je, že KSČM chybí skoro všechno, aby se mohla nazývat komunistickou stranou: nemá jasný světový názor, neanalyzuje systematicky ani historii, ani ekonomické vztahy, ani aktuální politickou situaci, nemá žádný plán ani taktiku. Strategický cíl je vágní. Má pouze náhodné účelové proklamace. Vymírají členové a nemá mládež. Reakcí je odkaz na všeobecný trend. Nemá odbory se stejnou výmluvou. Není schopná kooperovat na mezinárodním poli, natož přijít s nějakou iniciativou. Nedokáže analyzovat důvody porážky socialismu 20. století, příčiny rozjíždějící se migrace, charakter současného přeskupování sil ve světě. Nemá odpovídající stranický a volební program. Proklamace tymu Chceme, prosazujeme, jsme pro, jsou sice malebné, často upřímné, ale jak je prosadit? Čím se takové proklamace liší od hesel ostatních stran? S čí podporou strana prosadí své programové prohlášení, když nemá akční členskou základnu, mládež, odbory, vlastní kulturu, nepracuje v masových organizacích? Když je kompromitovaná spojenectvími na obecní a krajské úrovni?
Mnoho soudruhů by se mnou souhlasilo, ale prakticky nikdo by nesouhlasil s kritikou před volbami. Ale před volbami je vlastně pořád. Sjezd se neprokázal jako orgán, který by byl schopen naslouchat kritickým hlasům.
Navíc volby nejsou samospásné. Je to jedno z mnoha polí, kde se svádí třídní boj.
Proč tedy jsem v KSČM a kandiduji ve volbách?
Jednak proti reakci je třeba bojovat všude. Také nehodlám ustoupit těm, kteří by se mě a podobných rádi zbavili. Snažím se reprezentovat ty z KSČM, kteří mají shodné názory se mnou, přesvědčovat ty, kteří se s nějakého důvodu nechali ošálit. Snažím se bránit stranu, za kterou mnozí položili životy, a také si myslím, že tradice a úspěchy KS Československa, za jejíž pokračovatelku se KSČM považuje, určitým způsobem zavazují. Snažím se nastavovat zrcadlo těm, kteří za nadstandartní platy káží, co je a není dnes komunistické, zatímco jsou jedna ruka s buržoazními praktikami. Ve straně
je mnoho těch, kteří jsou sice kritičtí, ale nedokáží prosadit svůj oprávněně kritický hlas a překonat mašinerii těch, co mají peníze, moc a funkce:
- „Je před volbami, nechci stranu poškodit.“
- „Nemůžu kritizovat stranu, protože by si na ní smlsla média.“
A tak se situace zhoršuje.
Vraťme se k Leninovi.
I on bojoval sám se sebou i ostatními. Bolševici neodešli od sociálně demokratické dělnické strany z plezíru, ale po letech debat, diskuzí, často i osobních soubojů. Stejně tak bojoval o sověty. Praxe však dala za pravdu jeho teoretickým analytickým vývodům. I on byl z počátku a po velmi dlouhou dobu v menšině, poměry sil pro bolševiky byly nepříznivé, ale uvědomoval si, že je třeba systematicky, důsledně, s rizikem a nebezpečím bojovat o změnu poměru sil. Věděl, že jsou období, kdy člověk nebo strana má buď popularitu, nebo pravdu. Pokud se marxistická, pro-socialistická, třídní, dělnická strana jednoznačně nevymezí a uspokojí se s buržoazním parlamentarismem, zůstane pouhým chvostem celého systému. Viz KS Francie, Itálie a mnoho dalších. Přičemž dnes je zřejmé, že lidé jsou velmi nespokojení, kritičtí, chtějí změnu, hledají něco nového, cítí, že se systém přežil a to po celém světě. Často si však zahrávají s ohněm v podobě různých nacionalistických stran. Strany, které neusilují o svržení kapitalismu a nastolení socialismu, nejsou schopné přinést žádná řešení finanční, etické a morální krize, nejsou schopné nastartovat státní ekonomiky, nedokáží řešit problémy v sociální péči, zdravotnictví, přírodního prostředí ipřes své upřímné sliby.
Moji soudruzi v Brně vědí, že tyto názory prosazuji od té doby, kdy jsem se rozhodla do strany vstoupit a s nimi mě vybrali na kandidátní listinu, čímž jsem se dostala do složité situace, kdy jakékoliv mé politické vystoupení musí být a priori kritické i ke KSČM, pokud nechci jít proti svému přesvědčení, lhát nebo mlčet. Volební program nebyl přijat na základě demokratického centralismu, tudíž se nejedná o dokument, jehož váha by vyplynula z většinového koncensu členské základny, dialogu a společného úsilí. Vytvořila jej konkrétní skupina, přičemž došlo alibisticky k několika ústupkům v míře kosmetického zásahu do jednotlivostí. Nebyly projednány, natož zapracovány návrhy, které směřovaly zezdola. Program rozhodně není výsledkem stranického dialogu, není společným dílem. Jeho platnost byla dána ze shora. Koncepčně nepřekračuje sociálně demokratický rámec.
Tedy, pokud jsem v KSČM, jsem úplně odzbrojená. Nemám možnost politicky pracovat ani se politicky vyjadřovat, aby to nebylo proti mému přesvědčení, ani proti straně. Boj proti kapitalismu je však spojen i s bojem proti oportunismu a reakcí ve vlastní straně! Nejsem sama, podobných hlasů je v KSČM více, ale jsou také mimo KSČM a to právě proto, že strana se vydala mimo revoluční dráhu směrem k socialismu.
Nikdo patrně nekritizuje bolševiky za jejich vystoupení ze sociální demokracie v roce 1903, ani československé komunisty za jejich odchod z řad soc.dem. v roce 1921. Konec konců i KSČM slaví vznik Komunistické strany Československa. (4) Stále doufám, že nebude nutné řešit podobným způsobem politickou orientaci KSČM a že je ještě situace zvrátitelná.
Dost možná po volbách mi bude předhazováno, že nemám pravdu, protože strana získá dostatečný procentuální výsledek. Ale počet hlasů není měřítkem „komunističnosti“ komunistické strany, natož toho, jak dokáže skutečně lidem pomoci nejenom prakticky, ale také pochopit situaci, vzít ji do svých rukou, ani toho kolik lidí za stranou skutečně stojí.
Troufám si předpovědět, že stranu nebude volit množství jejich tradičních voličů, ale naopak se objeví řada protestních hlasů, hlasů těch, kteří objevili nebo udržují sentiment po minulém režimu, kteří volí systému „na truc“ a těch, pro které už je strana dost napravo, aby ji volit mohli. Nevylučuji ani propad hlasů. Dost hlasů nasbírají i méně známí soudruzi mimo špičky kandidátek.
Nechci věci paušalizovat. Krom individualistů, kteří jedou jenom na svůj účet a stranu používají jako výtah pro vlastní politickou kariéru a finanční prospěch, je hlavně na úrovni stranických organizací a městských výboru množství obětavých, pracovitých a chytrých soudruhů. Najdou se i výjimky na krajích, na ÚV i v parlamentu. Důkazem je poměr sil na 9. sjezdu v roce 2016. Důkazem je existence MLOKu, neskutečného úsilí některých soudruhů, skupin, ZO, výjimečných městských a krajských výborů budovat ideologickou analytickou základu, úsilí budovat stranické vzdělávání stojícího na bázi marxismu-leninismu.
Co tedy s tím? Co doporučit k volbám?
Pokud volíte KSČM, protože dříve bylo lépe, nebo abyste vyjádřili nesouhlas se současnými profláknutými vládními stranami, konec konců od strany nic neočekáváte a není co řešit.
Pokud se vám líbí současná KSČM, jaká je, pak také ne.
Pokud jste přesvědčeni o tom, že je třeba bojovat za svržení současného systému, který už nedokáže a nemůže nic lidem dát, žádný problém vyřešit, zatímco mu zbývá už jenom násilí, pokud jste přesvědčeni o historické nutnosti nastolení a budování spravedlivé společnosti pro všechny neparazitní vrstvy, pokud shledáváte historickou a avantgardní úlohu strany v tomto procesu, pak hledejte na kandidátkách ty, kteří takovou cestu zaručují, ale nečekejte od nich zázraky, pokud při nich nebudete stát i po volbách.
Pokud zůstanou osamoceni, budou se muset dříve nebo později vydat na cestu let 1903 a 1921.
Pozn.
(1) Nesprávně analyzovaly objektivní i subjektivní podmínky
(2) Sem patří tzv. politika reálného, odklon od zásadové politiky ve prospěch drobných ústupků ze strany protivníka apod.
(3) Josef Skála.
4) Všimněte si, že v případě únorové revoluce už je mnohem váhavější.
Věra Klontza-Jaklová
V Brně, 15. 10.2017