Karel Slavoj Amerling

Amerling svými snahami a idejemi předbíhal své současníky o celá desetiletí. Takoví lidé se za svého života zřídkakdy dočkají ocenění; ve středověku bývali prohlašováni za čaroděje, později za nebezpečné revolucionáře nebo za blázny. O Amerlingovi napsal jeden jeho vrstevník: „Je to člověk, který se k ničemu praktickému nehodí, kolotaje a motaje se stále více do svých fantazií.“

Ani my nemůžeme Amerlinga přijímat bez výhrad, vadí nám jeho často úplně mystická a romantická filosofie, ale přesto nás naplňuje obdivem a úctou jeho průkopnické dílo, jeho dodnes aktuální myšlenky a projekty, jeho všestrannost a vytrvalost.

Narodil se r. 1807 v Klatovech, vystudoval lékařství a stal se asistentem Jana Sv. Presla na pražské universitě, potom tajemníkem proslulého přírodovědce Kašpara Šternberka a konečně se usadil v Praze jako lékař. Brzy na sebe upozornil svými literárními díly z nejrůznějších oborů: z filosofie, pedagogiky, hospodářství, mravouky, ale hlavně z přírodních věd, chemie, zoologie, botaniky, ovšem vesměs se zřetelem k hospodářským potřebám doby. Ale hlavním cílem jeho života byla snaha o reformu českého školství. Jeho ideálem bylo vzdělání těsně spjaté se životem, průmyslem a hospodářstvím. Věděl už tehdy to, co my dnes na všech frontách probojováváme, co považujeme za nejmodernější složku výuky – že polytechnizace vzdělání nesmí být jen heslem, ale musí se stát základním kamenem všech typů školství.

Jeho dalším revolučním heslem bylo, že výchova se nesmí vztahovat jen na jedince, nýbrž na celý národ a na celý svět; zdůrazňuje – přesně v duchu dnešních zásad – spojitost všeho učiva navzájem a hlavně jeho spojitost se životem. Propaguje názorné vyučování, navrhuje a pořizuje pro ně první české původní školní knihy, mapy, obrazy živočichů, jedovatých rostlin, průmyslové a řemeslnické technologie a jiné školní pomůcky.

Věda byla dosud vyhrazena jen vyšším vrstvám. Amerling ví, že je třeba ji popularizovat, přiblížit lidu. Když mu byla po smrti Preslově nabídnuta profesura na universitě, odpověděl: „Kdo národ svůj miluje, neposadí mu na hlavu klobouk, dokud mu neobul bot; kdo pomoci chce, z důli musí začíti.“

Z těchto jeho zásad a zkušeností pak vyrostla „Budeč“, úplně nový, průkopnický typ školy, první svého druhu vůbec, nemající nikde obdoby; typ koncipovaný bez jakéhokoliv cizího vzoru a přesto, i když ne zcela povedený, tedy aspoň navrhovaný tak promyšleně, že dodnes jeho náměty mohou sloužit za vzor pro moderní polytechnizaci školství.

Budeč nebyla vyhraněným typem školy; měla být „všeučelištěm“, kde se měli vzdělávat především budoucí učitelé, avšak i mistři řemeslničtí, kteří by zase své poznatky přenášeli na své učně, a současně měla Budeč vychovávat též „důkladně vzdělané vychovatelky, matky, manželky a hospodyně.“ Protože Amerling byl propagátorem názorného vyučování, zaměřil učební osnovy Budče tak, aby se učilo „nejen z knih a obrázků, nýbrž i ze samoučení se“. Proto mělo být v Budči vše, čeho je pro lidské vzdělání třeba: knihy, sbírky všeho druhu, botanická zahrada, dílny řemeslnické i umělecké, kovoobráběcí i truhlářské, byla zde první česká laboratoř vůbec, knihtiskárna, mikroskopy, hudební oddělení, kde se žáci zdokonalovali ve zpěvu a hře na různé hudební nástroje, nebo kde tyto nástroje sami vyráběli. Byla tam nemocnice, v níž se léčilo bez léků, jen podle přírody, a nad tím vším se nad budovou tyčila dřevěná věž-první pražská rozhledna a současně hvězdářská observatoř.

Rovněž přilehlá zahrada byla plně využita pro nejrozmanitější výzkumnictví: měla botanická políčka pro rostliny průmyslové, lékařské i zemědělské, všude po celé zahradě byly klece s živočichy, v jedné části byla „hlemejžďárna“, včelníky, moruše pro hedvábnictví aj. Vyučování bylo rozvrženo do 4 ročníků a vyučovalo se denně od 8 do 22 hodin včetně neděle.

Základy tohoto „všeučeliště“ a „semeniště učitelského“ začal Amerling budovat r. 1839. S podporou českých mecenášů zakoupil velkou zahradu na rohu ulic Ječné a V tůních s dosti zpustlým domkem, a začal ihned stavět. R. 1843, ač stavba ještě nebyla dokončena, už se tam přednášelo pro řemeslníky. Současně se pokoušel vybudovat obdobnou Budeč i v Plzni a Klatovech. Byla to nadlidská práce duševní i fyzická. „Žádný nemůže pochopit, odkud té síly bere…“, napsal o něm jeden z jeho spolupracovníků.

Ale Amerling se přece jen přecenil; neuvažoval, nepočítal, neznal překážek, chtěl jít vždy rovnou k cíli – a nedošel. Bohužel, mnozí jeho příznivci, na nichž byl finančně závislý, se brzy od něho odvrátili. Amerling zoufale sháněl peníze na dokončení stavby i na zaplacení dluhů; smrtelný zápas Budče skončil v r. 1848, kdy musel být dům prodán a změněn na byty.

Ale Amerlingovy oběti přece nebyly marné: Budeč vnesla činorodý ruch mezi české učitelstvo i mezi řemeslníky, a všichni vydatně těžili ze zkušeností tam získaných.

Začala se množit odborná česká literatura, vznikla první řemeslnická záložna, řemeslnické spolky atd. I Amerlingovy snahy o reformu českého školství pokračovaly dále: r. 1848 byl jmenován ředitelem První c. k. hlavní školy české, na kterou přenesl všechno své budovatelské úsilí i jméno „Budeč“.

Tím ovšem není vyčerpán Amerlingův přínos české kultuře. Především musíme připomenout jeho rozsáhlou literární činnost, jeho snahu o vytváření českého odborného názvosloví a v neposlední řadě i jeho pokrokové názory na techniku, z nichž uvedeme aspoň jeden, který je zřetelným návrhem elektrizace železnic v době, kdy v Čechách mimo koňky ještě vůbec ani železnice nebyla. Amerling napsal k heslu „Mluno“ (tak se totiž měla česky jmenovat elektřina) toto: „Slyšel jsem nedávno v Praze, že na té železnici z Brna do Vídně těmi parojezdy veliké neštěstí se stalo; od toho kotle totiž, kde se ty páry vyvinují, zapálila se celá vesnice a 18 domů napořád shořelo. Jsem přesvědčen, kdyby místo par již tento mohutný stroj mlunný se užíval, totiž kdyby u velikém spořádán byl, že by množství vozů za sebou v čerstvosti a letu táhnouti mohl, že by zajisté nic takového se nestalo.“

Amerlinga dovedeme správně ocenit snad teprve dnes, když srovnáváme své nynější zápasy o polytechnizaci vzdělání s tím, co on před téměř 200 lety navrhoval, řešil a v mnoha případech vyřešil tak, že bychom si z jeho činnosti mohli brát příklad. 

• MUDr. Karel Slavoj Amerling (18. září 1807 Klatovy – 2. listopadu 1884 Praha-Hradčany)