Przyszowice – masakr, který se nestal

Možná jste zaznamenali články na počátku roku 2020 o tom, jak „Rudá armáda masakrovala civilisty v polské vesnici“ (Neviditelný pes aj.), a příslušné heslo najdete samozřejmě i na Wikipedii.

Tento příběh je začátek série článků o historických padělcích, které vymyslel polský „Institut lidské paměti.“ A než budete pokračovat ve čtení, chtěl bych zdůraznit, že to není o polském lidu, ale o jeho jistých zástupcích, chtivých grantů, za které zradí památku svých předků, bojující bok po boku s vojáky Sovětské armády proti nacismu.

Také bych chtěl vyjádřit svou vděčnost místním obyvatelům Przyshowic, kteří si pamatují skutečný průběh událostí, a přiměli mě, abych napsal tento materiál v ruském jazyce, a vysvětlil, jak a kdo zorganizoval tento podvod.

Posaďte se, bude to zajímavé…

Události tohoto příběhu se odehrávají uprostřed Vislo-Oderské operace.

Przyszowice jsou důležitým dopravním uzlem železniční trati Glacier-Rybnik a dálnice Gleiwitz-Mikolow. Velká vesnice s 75 dvorci a asi 200 budovami, se nachází na silnici, vedoucí přímo do Auschwitz (polsky Oświęcim), kde se nacházel nechvalně známý koncentrační tábor, ke kterému to byl už jen malý kousek.

Obr. 1 Umístění města Preiswitz (zelená oblast)

Na udržení tohoto důležitého dopravního uzlu byl narychlo vyslán posílený prapor poručíka Ulricha Siegelera (Leutnant Ulrich Siegeler), často označovaný jako oberleutnant, ale tuto hodnost získal až po událostech z 30. ledna 1945.

7. Kompanie (Führer des II. Bataillons des Panzer-Grenadier-Regiments 59) čítala kolem 40 tanků.

Nicméně, v době, kdy dorazil k osadě, se Siegeler setkal s německými jednotkami, které rychle ustupovaly podél železniční tratě, z nichž některé použil, aby připravily pozici k setkání s postupující Rudou armádou.

Prvními se do vesnice probila rota plukovníka F.M. Bykova, která ji nakonec osvobodila a v pouličních bojích zlikvidovala 50 a zajala 23 Němců. (1)  Následovala nelítostná tanková bitva, která trvala asi den a k poledni 27. ledna 1945 byli hitlerovci vytlačeni z vesnice.

Obr. 2 Plán obce Preiswitz (Przsysowice)

Bohužel, existují různé odhady, jak chronologie bitvy, tak i ztráty obou stran, ale útok na Preiswitz stál životy 101 vojáka Rudé armády. Jako součást tohoto materiálu, nebudu zacházet do detailů boje příliš mnoho. Ofenzíva Rudé armády byla tak rychlá, že se Německo nepostaralo o evakuaci civilního obyvatelstva, a souboj tanků, zahrnující padesát strojů na každé straně, ve vesnici, položené mezi horami, jak by se dalo očekávat, znamenalo bezprostřední ztráty i civilního obyvatelstva. To v době spontánního začátku bitvy prostě nemělo žádnou možnost ústupu. Postižena byla zejména severní část Preiswitz.

V poledne 27. ledna 1945 byl boj u konce. Mrtví místní obyvatelé a vojáci Rudé armády byli pohřbeni na venkovském hřbitově, ve společném hrobě v sektoru „C“.

Po válce budou tyto oblasti Slezska postoupeny Polsku. Poláci vyhnali veškeré německé obyvatelstvo, obsadilo jejich domovy, a vesnice Preiswitz dostalo nové polské jméno – Przyszowice.

Ale pokračujme.

  

Obr. 3 Osvobození koncentračního tábora Auswitz – Birkenau (Osvětim)

Poté, co překonaly odpor nepřítele, vrhly se úderné jednotky po silnici, směrem k městečku Osvětim (polský název: Oświęcim), a brzy se svět dozví o existenci tamního tábora smrti Auschwitz-Birkenau. Na tomto místě bylo za pouhé 4 roky zabito asi 1,4 milionu lidí. Brány tábora smrti dosáhly sovětské jednotky po tvrdých bojích přibližně ve tři hodiny odpoledne, ve stejný den 27. ledna 1945.

Až o 60 let později, po opakovaných pokusech ruské delegace, byla 1. listopadu 2005 schválena rezoluce 60/7 Valného shromáždění OSN, kterým byl ustaven Mezinárodní den památky obětí holocaustu, jež se nyní připomíná ve stejný den – 27. ledna.

Samozřejmě, polský „Ústav národní paměti“ udělal vše, co bylo v jeho silách, aby toto památné datum bylo pošpiněno…

Tzv. „Ústav národní paměti Polska“ (Instytut Pamięci Narodowej), založený v prosinci 1998, v rámci své „teorie dvou okupací“ (německé a sovětské), ihned po svém vzniku „zcela nestranně“ začal hledat jakékoli zdroje informací o zvěrstvech rudých barbarů. Úkol byl primárně zaměřen na to, aby k jakýmkoli památným dnům byly přiřazeny sprosté pomluvy, jakkoli lživé a smyšlené.

A tento příběh je jedním z těch, kde byl nedostatek listinných důkazů snadno kompenzován ručně psanými „pamětmi“ dávno mrtvých osob. Právě zde posloužil text horlivého antisovětisty v sutaně.

Kazimierz Grajewski (1907-1985) v letech 1941 až 1957 působil jako správce farnosti sv. Jana Nepomuckého v Preiswitzu (později Przyszovice) a podle legendy to byl on, kdo z horlivosti údajně vytvořil dodatek k farní knize, ve které popsal všechny hrůzy rudého teroru, které se odehrály v Preiswitzu po jeho „osvobození“. Divoké hordy se prý okamžitě začaly mstít místním obyvatelům. Není přitom jasné, za co, a proč právě v tomto provinčním Preiswitzu.

Je pravda, bohužel, že si nikdo nemůže ověřit autorství těchto „vzpomínek“, protože sám kněz zemřel dvě desetiletí před začátkem tohoto příběhu, nicméně po pečlivém prostudování jeho celoživotní tvorby, tedy článků, plných ideologické a rasové nenávisti, můžeme s jistotou říci, že kdyby tento rukopis alespoň částečně existoval, objevila by se o něm alespoň v jednom z jeho článků nějaká zmínka.

Bylo by podivné, tajit takovou protisovětskou senzaci po dobu 40 let. Z toho vyplývají vážné pochybnosti o tom, že autorem tohoto rukopisu je skutečně kněz Grajewski, a během šetření dosud nebylo možné přesně určit, kde tento cenný rukopis ležel celé dvě desetiletí po jeho smrti. Na konci článku se dozvíte, kdo mohl být opravdu jeho „strážce“.

Po pečlivém prostudování „výňatků“ z faktů o vraždách a zločinech sovětských barbarů, z takzvaného rukopisu kněze Grajewského, a uvedení všech popsaných událostí na mapu vesnice, vyšlo najevo, že pokud by hypoteticky jím popisované události byly považovány za pravdu, jedna osoba by jednoduše fyzicky nebyla schopna pohybovat se v osídlených oblastech takovou rychlostí, aby se stala přímým účastníkem všech jím popsaných událostí. Zároveň, vzhledem k panující anarchii a krvežíznivosti „rudých barbarů“, kteří údajně bezdůvodně stříleli na lidi, on neměl vůbec žádný vážný problém, nenarazil na žádnou hlídku, a také se zároveň v poválečném období vyhnul setkání se zástupci SMERŠ.

Kromě toho se v díle, které mu je dnes přisuzováno, události protahují na „tři dny nepřetržitého utrpení a teroru“ (25. – 27. ledna 1945), zatímco uvedení místní obyvatelé byli už v den osvobození osady pohřbeni ve společném hrobě, tj. 27. ledna 1945, což jasně odporuje umělecky popsaným událostem, a spíše naznačuje, že těla mrtvých místních obyvatel a vojáků Rudé armády byla skutečně shromážděna v poledne, bezprostředně po bitvě, a začala být odvážena na venkovský hřbitov, kde se je podařilo pochovat ještě před setměním. (Připomeňme, že události se odehrávají v mrazivý lednový den, země je zmrzlá, západ slunce je v 16:14).

Vzhledem k tomu, že „Ústav národní paměti“ naléhavě potřeboval veřejně nějak demonstrovat svoji bouřlivou činnost, byly výňatky z údajného rukopisu otce Grajewského předány prokurátorovi oborové komise pro vyšetřování zločinů proti polskému lidu v Katovicích (polsky Prokurator Oddziałowej Komisji Ścigania Zbrodni przeciwko Narodowi Polskiemu w Katowicach) se žádostí o posouzení popsaných událostí a identifikaci pachatelů.

Vyšetřováním byl pověřen prokurátor Piotr Piątek, který se dostal do obtížné situace ke své cti, a pro objasnění dokonce přinesl archivní dokumenty ústředního úřadu CAMO. Jak to všechno nakonec skončilo, si nechám pro efekt až na konec.

Prozatím se spokojme s tím, že seznam „obětí“, napsaný v náhodném pořadí z literárního díla kněze K. Grajewského budeme napříště označovat „prokurátorský“, jednoduše proto, že samotný rukopis důvěryhodní badatelé neviděli.

A co se okamžitě zdálo divné, v případě jakýchkoli pochybností o příčinách úmrtí civilního obyvatelstva je zcela zřejmé, že vyšetřovatelé musí provést podrobnou forenzní lékařskou studii, jednak exhumovat pozůstatky místních obyvatel, aby se zjistila příčina smrti (ve vztahu k okolnostem smrti, popsaným v písemných „svědectvích“), a stanovení celkového počtu těl v hrobě – polská prokuratura to z nějakého důvodu neprovedla – později zjistíte proč.

K vydání slezských falzifikací, přiložilo ruce mnoho místních osobností následně pevně závislých na grantech „Ústavu národní paměti“, a původně do tohoto špinavého příběhu plánovalo přitáhnout antisovětčíka (nyní již) profesora Slezské univerzity Sigmunda Wozniaka (1954), který již v roce 1996 publikoval knihu pod názvem „Z Horního Slezska do sovětských lágrů“ (polsky: „Z Górnego Śląska do sowieckich łagrów“).

Později, v návaznosti na popsané události, v roce 2010, na základě této práce, vydal další dílo o impozantním objemu až 455 stran – „Represe v Horním Slezsku po roce 1945,“ (polsky: „Represje na Górnym Śląsku po 1945 roku“), která se pravidelně znovu a znovu vydává, a autor se koupe ve slávě.

V únoru 2020, se uvedený vědec tak horlivě „vlísal“ bývalému premiérovi Jaroslawu Kaczyńskému a úřadujícímu premiéru Mateusz Morawieckému, že byl ustaven do čela Národního historického centra „Ústavu polského myšlení Wojciecha Korfantego“ (polsky: Instytut Mysliskij im. Wojciecha Korfantego). Celou plejádu protisovětských a rusofobních děl pana Wozniaka lze snadno nalézt na stránce „knih a publikací“ polského „Institutu národní paměti“ (zde Województwo śląskie 1945–1950. Zarys dziejów politycznych. (2), které přímo spojují jeho „vědeckou“ činnost ve prospěch této organizace.

Pro úplnost je třeba zmínit, že i přes nabídku „napsat něco jiného“, si profesor byl dobře vědom toho, že dříve nebo později bude dotázán na zdroje informací, a nebude mít absolutně co odpovědět. A to zejména s ohledem na názor zvláštního prokurátora Piotra Piąteka, kterého budu citovat na konci této statě. Je zřejmé, že na psaní lží v hromadném měřítku, profesor nebyl vhodný, a bylo nutné najít nějakou jinou osobu, která není spojena s vědeckými tituly, připravena bez rizika pro svou vlastní pověst, s jistotou sobě vlastní, přinášet masám jakékoli nesmysly.

A tak na konci roku 2004 svedl osud dohromady jednu provinční madam s vůdci „Ústavu národní paměti“, která se vyznamenala vyprávěním o „jednom strašlivém zločinu vojáků Rudé armády“, o kterém slyšela od místní staré ženy. Její iniciativa byla okamžitě zaznamenána, a ihned dána do oběhu.

Polský tisk brzy explodoval senzačními titulky – „Zločin byl vyřešen po 60 letech!“ (Ryszard Pacer: Zbrodnia odkryta po 60 latach. 14.1.2005. Online: (3)   a rozhořčení Poláci sotva vystřízlivěli z
oslav Nového roku, dozvěděli se z novin o tragickém osudu místní 15 leté Polky, která byla opakovaně znásilňována Rudou armádou a zemřela na bití a zranění. (o tomto „incidentu“ bude ještě řeč).

Ukázalo se, že příběh byl tak zvučný, že aby se v médiích prosadila nová vlna rusofobních nálad, bylo nutné takové falešné výmysly podávat s určitou pravidelností. A naše hrdinná autorka na to dostala volnou ruku…

Okamžitě bylo zorganizováno „Tovaryšstvo nadšenců Pszyszowic“ (polsky: Towarzystwa Miłośników Przyszowic). Polský spolek místních rusofobních strašáků začal fungovat, a velmi brzy. Krystyna Grodoń (provdaná Augustyniak), vydala brožuru „Tři dny z historie Prsyszowic“ (Trzy dni z dziejów Przyszowic). Text byl připraven do října 2005 a brožura byla vydána v roce 2006. Tato práce se stala základem nejen pro řadu protisovětských a rusofobních článků v médiích, ale také základem pro rozsáhlou rusofobní falzifikaci, nazvanou „masakr v Pszysowicích“.

Nyní, když měl „Ústav národní paměti“ celý sborník děsivých příběhů provinčního etnografa, bylo nutné přenést utrpení na novou, celonárodní úroveň, a postavit další pomník nevinným obětem „ruských bastardů“, který by pošpinil právě schválené mezinárodně uznané datum osvobození Osvětimi. Za tímto účelem byl, při absenci skutečných faktů, vydán zkompilovaný seznam, sestavený z různých zdrojů, kde byly uvedeny všechny hypotetické oběti, které nyní bylo třeba někde teritoriálně zaregistrovat, a po fatální chybě byly zaregistrovány tam, kde se paní Grodon pustila do svého podnikání.

Výňatek ze závěru vyšetřování:

• “Zachowania żołnierzy Armii Czerwonej polegające na pozbawianiu życia cywilnych mieszkańców Halemby wyczerpują znamiona zbrodni 2 art. 123 §1 pkt 4 cytowanego kodeksu karnego. Żołnierze radzieccy w trakcie walk o w/w miejscowość dokonali zabójstw co najmniej 61 cywilnych mieszkańców spośród ludności cywilnej obszaru na którym toczyły się walki. W żadnych takim przypadku śmierć cywila nie nastąpiła w trakcie prowadzonych walk czy też w związku z nimi.”

Překlad:

• „Chování vojáků Rudé armády spočívající ve vraždění civilistů v Halembě představuje trestný čin podle čl. 123 § 1 odst. 4 trestního zákoníku. Během bojů o výše zmíněné město zabili sovětští vojáci v oblasti bojů nejméně 61 civilních obyvatel. V žádném z těchto případů nedošlo k úmrtí civilního obyvatelstva v průběhu nepřátelských akcí nebo v souvislosti s nimi.“

Od té chvíle měli podvodníci jasný úkol – nacpat „nejméně 61 zabitých“ do konceptu dalšího pomníku obětí rudého teroru. Při tom zároveň si ani nevšimli, že v závěru státního zastupitelství nešlo o Przyszowice (německy Preiswitz),ale o město na druhém konci regionu – Halembe, ale jak jste pochopili, lokomotiva nenávisti již nebyla zastavitelná. A tak se všechny oběti zázračně přestěhovaly z Halemby do sousedních Przyszowic jako „místní obyvatelé.“

Zde je třeba upozornit na skutečnost, že polský prokurátor Piotr Piątek byl tak zkušený, že obratně kličkoval ve formulacích a hodnocení, a nechtěl nikoho urazit, že v závěrečné části stále správně umístil akcenty – o tom o něco později v závěru.

Ale zatím byste si neměli zvykat na myšlenku, že zmíněných „nejméně 61 zabitých“ skutečně existovalo.

Otázkou je, kdo přesně vynalezl a podporoval populární mýtus o „20 miliónech Němek, znásilněných Rudou armádou.“ Myslel jsem, že v této oblasti už mě nic nepřekvapí. Ale po otevření knihy paní Grodon jsem si uvědomil, že se jí podařilo prolomit dno i v této oblasti.

Jak se ukázalo, podle verzí místních historiků, v Rudou armádou osvobozeném městě  bylo vystaveno násilí všechno, co se pohybovalo, včetně jeptišek místního kláštera, přes všechny ženy, od školaček po staré ženy, babičky a matky domorodých obyvatel. Po zveřejnění sbírky děl paní Grodon, místní obyvatelé, ještě si pamatující skutečný průběh událostí, napsali rozhořčené komentáře, plné nadávek, a měli k tomu dobrý důvod.

Stejný příběh je se „znásilněnou“ 15-letou dívkou Anielę Dulę, s níž to všechno začalo. Příběh vznikl údajně z ústního vyprávění jejího bratra, který se ale narodil po válce a samozřejmě nemohl nic vidět. Ale bylo nutné jednoduše přidat k příběhu, že dívka byla přijata do nemocnice „po setkání s Rudou armádou“, protože příběh tak okamžitě zahrál novými barvami. Všechny důkazy se soustředily na frázi „po setkání s Rudou armádou“ nejmenovaného (s největší pravděpodobností fiktivního) svědka, který sám osobně neviděl nic. Tohoto „svědka“ se nepodařilo najít nikomu, ani polské prokuratuře.

Také příběh 20leté Annie Lomanie, kterou údajně zastřelili ruští barbaři během pokusu o znásilnění v závěji (koncem ledna, všude mráz), se ukázal být pouze kompilací z fikce, kterou o něco dříve vymyslela novinářka Teresa Semik (nar. 1955).

Paní Teresa – neochvějně anti-sovětská autorka, se proslavila celou galerií článků, publikovaných v místním Slezském vydavatelství „Dziennik zachodni“, kde jako „nestranná novinářka“ na všech stránkách ospravedlňuje Poláky, povolané do Wehrmachtu, a kategoricky odsuzuje akce „sovětských barbarů“, a zcela bezostyšně prezentuje umělecké fikce za „ověřená fakta“.

Takto se fragmenty jejích výmyslů staly – „fakty“. O něco později, v roce 2015 (s dotiskem v roce 2019), tentýž „Ústav národní paměti“, v rámci projektu, vedeného Lucinou Staniczek a Annou Skendzil, pečlivě vydal „vzdělávací“ materiály pro školy a ústavy, nazvané „Tragédie ve stínu „osvobození“. Horní Slezsko v roce 1945 “(Tragedia w cieniu „wyzwolenia“. Górny Śląsk w 1945 roku). (4), kde byly opět zkompilované umělecké výmysly, ale již jako některá obecně přijímaná historická fakta.

Pokračujme ve studiu problému a přejděme na nejzajímavější události.

Obr.4 Památník, instalovaný na hřbitově v Przyszowice.

Poté, co byl na hřbitově v Przyszowicích nainstalován pamětní kámen se seznamem mučedníků, autoři umělecké instalace byli zasypáni četnými otázkami od místních obyvatel, kteří žádali, aby je nepovažovali za idioty a vysvětlili řadu jmen „místních obyvatel“, kteří zde nikdy nežili.

Je nutné si všimnout také nejrůznějších absurdit.

Například příběh mýtického mučedníka Františka Grushky. Podívejme se na to, jak byl představen veřejnosti. Po osvobození vesnice si sovětská hlídka všimla v troskách muže, jemuž bylo oblečení malé, a tak mu pod bundou trčel svetr německé armády. Muž kladl odpor a byl zabit. Dále je to legrační – v nějakém suterénu brzy našli německou uniformu s dokumenty na jméno Františka Grushky z Mikolova. To je vše! To stačilo k tomu, aby se jakýsi F. Grushka, převlečený do nacistické uniformy, dostal mezi polské mučedníky.

Mám podezření, že tento fragment migroval také z nějakého revanšistického opusu novinářky Teresy Semik, která ospravedlňuje účast Poláků ve válce proti jejímu vlastnímu lidu.

(Když byl tento článek téměř hotový, bylo celkem náhodou zjištěno, že byl nalezen jeden z hlavních zdrojů většiny epizod, citovaných jak v údajném rukopisu Graiewského, tak i v dalších článcích.)

Základem se staly folklórní poznámky jisté ustarané staré dámy, paní Gertrudy Widuch (nar. 1938, blízké příbuzné, podle některých zdrojů dcery bývalého nacistického starosty Preiswitz – Josepha Widucha, který během bojů rovněž zemřel), ve kterých všechny její příběhy začaly nebo končily znásilněním.

Skutečnost, že netuší, jak vypadá voják Rudé armády, je nejlepším důkazem toho, že to není nic jiného, než její nemocné fantazie. Následně vám poskytnu její citáty a pochopíte, co tím myslím. I přes fantazie některých obyvatel Pszyszovic, ne všichni přišli o rozum, a lidé začali klást otázky.

Především – místní obyvatelé nenašli vysvětlení řady jmen v soupisu przyszowických mučedníků: Augustina Loskota z Halemby, rodiny Pavla Dilla, Aloise Stutze a dalších.

Ale stačí si připomenout, již zmíněnou migraci „nejméně 61 mrtvých“ z Halemby do Przyszowic. To je ukázka mazaného „historického“ a „vědeckého“ procesu, vytváření seznamů mučedníků, doslova vycucaných z prstu.

Faktem je, že v závěru státního zastupitelství jsou jména a příjmení „obětí“ uvedena nikoli v abecedním pořadí, ale v libovolném pořadí, a přesně tak, jak byla předložena státnímu zastupitelství, tj. s několika překlepy a chybami v pravopisu jmen a příjmení.

Fakticky máme pro srovnání TŘI seznamy se jmény:

• z prokuratury: 60 lidí.
• pohřební seznam na místním hřbitově: 53 osob.
• seznam „mučedníků“ vytesaných do památníku: 42 lidí.

Vezmeme-li v úvahu, že v seznamu hřbitova jsou s největší pravděpodobností jména napsána správně (byli pohřbeni příbuznými a sousedy, kteří znali mrtvé osobně a věděli správný pravopis jejich jmen), můžeme říci, že autoři falzifikací prostě vzali prvních 24 jmen ze seznamu státního zástupce v přesně stejném pořadí, jak jsou uvedeny tam, a s přesně stejnými chybami ve jménech (neuměli ani zkontrolovat jména z hřbitovního seznamu!)

Dalších 15 příjmení bylo vybráno ze seznamu místních obyvatel, pohřbených do společného hrobu, a další dvě jména (Maria Biskup a Josef Wilczek) byly přidány „ze známosti„, a nejsou na seznamu prokuratury, nejsou na seznamu pohřbených na hřbitově. 9 jmen je přidáno na památník na hřbitově, a nemají hroby na místním hřbitově, což (zatím) způsobuje pochybnosti jako vždy. (5)

Nyní je třeba vám říct něco zajímavého, a to, jak se padlí civilní obyvatelé v pouličních bojích, změnili na mučedníky. Je samozřejmé, že ve špinavé rusofobní historii nemohl znovu chybět místní katolický klérus.

A proto 27.ledna 2005, krátce před instalací pamětního kamene mučedníků na místním hřbitově, byla sloužena slavnostní katolická mše, během které ze společného hrobu padlých obyvatel, prostě odsekli tabulku s nápisem „zahynuli v boji“ (zginęli w czasie działań wojennych) a hbitě ji nahradili nápisem „Zabiti vojáky Rudé armády 27.ledna 1945“ (Zamordowani przez żołnierzy Armii Czerwonej 27 stycznia 1945 r.).

Je to tak jednoduché! Žádný podvod. A co je nejdůležitější, „žádná křivá přísaha“, v nejlepších tradicích katolicismu a místních revanšistů…

Dále, jak jste pochopili, podle Goebbelsovovy metody – legendy pod některými jmény, byly díky úsilí paní Grodon vypůjčeny z rukopisu pana Grajewského a paní Gertrudy Widuch, nebo prezentovány jako výsledek „slovně dotazovaných očitých svědků“.

Kvůli vlasteneckému nadšení a upevnění ideologické nenávisti, v souladu s výmysly paní Grodon a jejích chráněnců, provedla Rudá armáda masakry také proti neozbrojeným účastníkům a veteránům „Slezského povstání“ (1919 – Powstania śląskie). Ti jsou v Polsku považováni za hrdiny své doby a masakr byl prý odvetou nad národními hrdiny. To mělo ještě více podnítit rozhořčení polské veřejnosti proti divoké hordě sovětských barbarů.

A nebudu přehánět, když uvedu, že v textech článků novodobých polských Evropanů, jsou jakoby opsány celé odstavce z Goebbelsova manuálu. Například…

Cituji:

• “Jeden ze świadków opowiadał, że dokonali tego rosyjscy żołnierze o twarzach o azjatyckim wyglądzie, przypuszczalnie Kałmucy, albo osoby innych syberyjskich narodowości.”

Překlad z polštiny :

• „Jeden ze svědků řekl, že to udělali ruští vojáci s asijsky vypadajícími tvářemi, pravděpodobně Kalmykové, nebo lidé jiných sibiřských národností.“

Takové podivné popisy „rudoarmejců“ se neobjevily poprvé. Nejčastěji jde o kompilaci z dřívějších hororových příběhů. Jedním z nich jsou již zmíněné folklórní příběhy paní Widuch, která očividně nikdy neviděla vojáka sovětské armády. Nyní pochopíte proč …

Citujme paní Widuch:

• “Pierwszą linię stanowili żołnierze pochodzenia “mongolskiego” tj, z azjatyckich republik ZSRR. I szukali tylko panienek, żeby je gwałcić. Najpierw te Mongole, takie skośne oczy i to mieli te ogniomiecze.”

Překlad z polštiny:

• „V první linií byli vojáci „mongolského“ původu, tj. z asijských republik SSSR. A ti hledali dívky jen proto, aby je znásilnili. Nejprve ti Mongolové, takové šikmé oči, a oni měli tyto ohnivé meče.“

(autor má zřejmě na mysli mongolskou šavli nebo sekeru. Typický voják Rudé armády se šikmýma očima zřejmě běžně chodil do boje s mečem nebo sekerou… )

Nu, tak je to jasné – proč tedy nehovořit o hordách z Východu?

A taková „svědectví“ putují od článku k článku. Existují také primitivnější sady stereotypů pro každý vkus, dokonce i s přispěním velkých náboženských zázraků.

Například místnímu katolickému obyvatelstvu, je prezentován jako stoprocentní pravda příběh jisté dámy Gertrudy z Geraltovic (Geraltovice je název regionu. Při podrobné kontrole se k našemu překvapení ukázalo, že se stále jedná o stejnou Gertrudu Widuch.) Jak toho mohla vidět a dělat tolik, je nepochopitelné, zvláště pokud vezměte v úvahu, že na začátku války jí byl pouhý jeden rok). Ale když jí bylo 6, nalila svěcenou vodu na vojáky Rudé armády, kteří vtrhli do domu, a oni, syčící a kouřící, ustoupili…

Zázrak…

Z toho jde zcela zřetelně cítit „zcela nezaujatý“ vliv katolicismu… Z jejích fantastických příběhů by byl v úžasu i samotný kněz Grajewski…

Nicméně, když byl pamětní kámen připraven, bylo téměř nutné všechno naléhavě předělat. Jak se ukázalo, místní legnický biskup Stefan Cichy, narozený v roce 1939, který se podílel na „výměně“ pamětní desky na hřbitově, si přál přidat k tomuto komunistickému utrpení i utrpení svých předků, a trval na tom, aby byl přidán na seznam jeho strýc, který trpěl pod Sověty. (zde podle slov samotné paní Grodon: W Przyszowicach 27 stycznia 1945. ND, 27.1.2012. Online: (6)

V době psaní tohoto článku nebyl příbuzný v seznamech dosud identifikován, ale jedná se však o záležitost blízké budoucnosti a zjevně i o samostatný článek. Samozřejmě by trvalo dlouho mluvit o celé absurditě, která vládne v myslích místních profesionálních trpících, ale je čas, abychom věc uzavřeli.

A nyní vyvrcholení!

Vraťme se k závěrům polské prokuratury, která měla během vyšetřování v roce 2008 mnohem závažnější zdroje a schopnosti vést vyšetřování než my. A k čemu došli?

Výňatek ze závěru vyšetřování:

• “W toku niniejszego śledztwa nie zdołano ustalić bezpośrednich sprawców zbrodni opisanych w sentencji i wobec wyczerpania istniejących źródeł dowodowych oraz braku dalszych źródeł pozwalających na ustalenie tożsamości świadków w związku z powyższym postępowanie należy umorzyć na podstawie art. 322 § 1 kpk.”

Překlad:

• „V průběhu tohoto vyšetřování nebylo možné určit přímé pachatele trestných činů, popsaných ve spisu, a vzhledem k vyčerpání stávajících zdrojů důkazů a nedostatku dalších zdrojů, umožňujících identifikaci svědků, by mělo být řízení zastaveno v souladu s čl. 322 § 1 kpk.“

Státní zástupce Piotr Piątek to tedy dal jasně najevo – případ je uzavřen, zločin se nestal.

Stejně jako neexistují ŽÁDNÍ skuteční SVĚDCI popsaných událostí nebo faktory, které by umožňovaly ustanovit pachatele popsaných zločinů sovětských vojáků. Ukázalo se, že kniha Kristiny Grodon není nic jiného než nekvalitní umělecké dílo na míru, a takzvaný „masakr v Przyszowicích“ je dalším pseudohistorickým padělkem bezohledných polských pojídačů grantů.

V rámci našeho vyšetřování bylo zjištěno, že nejstarší zmínka o folklórních epizodách, na kterých jsou tyto historické padělky postaveny, patří členu rodiny nacistického starosty Preiswitz Josefa Widucha – jeho dceři Gertrude Widuch (1938), která sotva mohla být přímým svědkem všech událostí, jež podrobně popsala – bylo jí jen 6 let…

No, teď přátelé, osobní žádost – sdílejte tento článek, věnujte pozornost badatelům, odhalující falšování historie.

Podle:

• Gusca, V.: Пшишовице – бойня, которой небыло. 4.9.2020. Online: (7)