Afghánistán – peklo paradoxů (II)
Afghánistán je zemí, o které slyšíme téměř denně již od konce 70. let minulého století. Revoluce, 10 let působení sovětských vojsk, vláda Talibánu, jeho svržení, americká okupace. Kde jsou kořeny tohoto vývoje?
Třetí afghánská válka
Počátkem roku 1919 se zdála příhodná situace k vyhlášení samostatnosti země. Na trůn nastoupil vůdce mladoafghánců, jistě ne náhodou nazývaný osvíceným, emír Amánulláh.
To bylo 28. února 1919. Neváhal proti Angličanům hledat podporu u tehdy velmi „mladého“ sovětského Ruska, s nímž v roce 1921 uzavřel první smlouvu o přátelství. Velká Británie se rozhodla proti nezávislosti vystoupit silou. Válka proti jen několik týdnů existujícímu nezávislému státu začala 3. května. Anglická armáda měla k dispozici 340 000 vojáků, Afghánci jen pouhých 40 000. O technické převaze netřeba ani hovořit. Bylo jen logické, že postup na Kábul z počátku probíhal hladce. Na některých úsecích fronty však přesto přebírali iniciativu Afghánci.
Koncem května se v týlu nepřítele vzbouřily paštúnské kmeny. V Indii, Persii, Sýrii a dalších zemích, z nichž chtěli Angličané vytvořit jakési středovýchodní britské impérium, byl „neklid“. Londýn musel svoje vojska přemísťovat, a vzdát se svých plánů o vojenské likvidaci nezávislého Afghánistánu. V Raválpindí byla 8. srpna 1919 podepsána mírová smlouva, v níž Velká Británie definitivně uznala afghánskou nezávislost.
Změny, které nepřinesly očekávaný úspěch
Emir Amánulláh byl svržen v roce 1928, poté, co v Afghánistánu došlo k povstání. Po dobu své vlády se však snažil o zásadní reformy v zemi. Byly vydány zákony o podpoře průmyslu, obchodních akciových společností, o úplném soukromém vlastnictví, koupi a prodeji půdy. Vláda zrušila vnitřní cla, zakázala trh s otroky. V roce 1923 byla přijata první ústava, která vyhlašovala rovnost všech občanů i jiná demokratická práva. Amánulláh se pokoušel posílit ústřední moc a tím podlomit dosud trvající vliv vůdců kočovných kmenů (chánů) a muslimského duchovenstva (mullů).
Chánům se logicky nelíbilo, že ztratili právo vybírat daně, a duchovenstvo nebylo spokojeno s tím, že ztrácelo monopol na soudnictví a výchovu. Tak jako o padesát let později, i ve dvacátých letech osvícený emír Amánulláh přecenil ochotu, a hlavně schopnost zaostalých Afghánců přijmout změny ve společnosti. Tradice byla příliš silná, vliv islámu fakticky nekonečný. Navíc rolníci byli silně nespokojeni s daněmi, které měly pomoci industrializaci země. Vyvolat povstání nebyl pro duchovní a chány žádný problém.
Pokračování příště
- Z knihy: Řezáč, T.: Afghánistán – peklo paradoxů. Univerze, Praha, 1993