Ke sporům o dějinné místo 28. října 1918

V souladu s výraznou většinou politicky angažované veřejnosti zastávali přední historikové prvního odboje a zastávají stále názor, že formováni Československa v říjnu 1918 představuje pokrokový dějinný proces v mnoha podstatných ohledech.

Ovšem, též pod vlivem trpkých válečných a poválečných zkušenostech, národních a státních proher, ba katastrof, nabývají mezi historiky, politiky, politology, publicisty pudu a rostoucí společenský ohlas apodiktické soudy, jež hledají a domnívají se, že nalezly základní determinantu našich neblahých národních a státních osudů v destrukci Rakouska a formováni Československé republiky. Nejen v historizující publicistice, nýbrž i v oficiálních, hojné po léta frekventovaných učebnic typu „Dějiny zemí Koruny české“ dochází ke glorifikaci Rakouska – Uherska (balanční mezivelmocenský faktor; nejdemokratičtější režim našich dějin; ochránce práv národů mnohonárodní říše aj.). Naopak, představitelé odboje, zejména E. Beneš, ale i T.G. Masaryk a další jsou charakterizováni spíše jako negativní dějinní aktéři, ba jako přední viníci „balkanizace“ Evropy, umožňující vypuknuti zkázonosné světové války, válečný i poválečný katastrofický vývoj Evropy i světa, K tomu v současnosti přistupuje i hojné frekventovaná teze o Rakousku – Uhersku, jakožto o významném předstupni soudobé integrující se Evropy, vzoru hodného následováni! K plnému souhlasu s texty politologa ing. D. Plichty a doc. PhDr. J. Rataje, CSc., připojuji tuto – nutné jen stručnou – polemickou stať proti četným zpochybňovatelům smyslu protirakouského odboje i odboje protinacistického, nekomunistického i komunistického, v rámcích antinacistické koalice v čele s anglo-sovětskou-americkou „velkou trojkou“.

Zahraniční i vnitřní vývoj Rakouska, zejména v druhé polovině 19. století až do vyvoláni světově války útokem na malé Srbsko, představoval totální pošlapávání ideálů, z nichž se zrodilo v 16. století: být nejprve protitureckou hrází Evropy a později balančnim mocenským faktorem mezi Německem a Ruskem. Na cestě k „hodině dvanácté“, k plnému rozkladu monarchie, vidím některé rozhodující mezníky; v zahraničně politické oblasti smluvně zakotvené přimknutí se k mocnějšímu Německu, usilujícímu o světovládu, jakož i neschopnost vymanévrovat se včas z prohrané války separátním mírem s Dohodou, V oblasti vnitřního vývoje zaznamenávám především‘

–  Výrazné,  snad až 150 leté opoždění kapitalistického, ranné demokratického vývoje  za Anglii, Holandskem, Skandinávií, severním a středním Německem, „galikanistickou“ katolickou Francií, Belgií, Švýcarskem, také v důsledku bělohorského vítězství Španělsko – katolické habsburské protireformace;
– Opakující se nezdary úsilí mnohých politických představitelů malých národů o formování rovnoprávné rakouské federace. Trvající, ba prohlubující se hegemonie Němců v Předlitavsku , Maďarů v Zalitavsku;
– Smutný fakt opožděné, nedokonalé, tlakem zcela obtížné vynucené demokratizace (všeobecné volební právo zavedeno až na počátku 20. století);
– Neschopnost, nevůle mocensky i ekonomicky nastupující buržoazie vypořádat se s feudálními, polofeudálními a bigotně klerikálními přežitky;

Rostoucí mocensko – politický vliv byrokratického aparátu, různých mimoparlamentních klik a uskupení, zejména armádních špiček. Na těchto základech se rozvíjel proces, vedoucí k pádu, rozkladu monarchie, od možnosti k pravděpodobnosti, nevyhnutelnosti, k faktu.

Ve všech těchto oblastech byla Československá republika negací Rakouska -Uherska, byť zdaleka ne ideální, důslednou a úspěšnou. Nicméně zvlášť nutno vyzvednout, že parlamentně demokratické Československo bylo v střední a jihovýchodní Evropě v mezidobí obou válek jedinou zemí, kde nedošlo k násilným, mnohdy krvavým, pučistickým nastolením fašistických a polofašistických režimů! Československo sice neproméněno ve federaci, avšak systém poměrného zastoupeni umožnil účinnou obranu národních práv a vyloučil útlak menšin! Propaganda SdP sice o něm hodně hlasité pokřikovala, ale drtivou podporu čs. Němců získala SdP především poukazem na většího postiženi Němců, než Čechů hospodářskou krizí počátkem třicátých let. To na rozdíl od již nacistického Německa, kde krize doznívala…

První republika zajišťovala, mj. pozemkovou reformou, zrušením církevních i šlechtických privilegií a mnohým dalším (mj. i zrovnoprávněním církvi) závažné likvidování – za Rakouska přetrvávajících – feudálních rezidui. V té souvislosti některé akty soudobého režimu, zejména majetkové restituce jsou zaměřeny ne pouze proti minulému režimu, nýbrž, žel, i proti demokratizujícímu režimu prvorepublikovému. To v rozporu s převažujícím veřejným míněním, někdy i s platným právem…

Formování samostatné Československé republiky umožnilo zabránit předválečné maďarizaci Slováků a dalo rozhodující impuls k všestrannému nástupu, rozvinuti slovenského národního obrozeni.

Podle plánů rakousko-německé válečné politické reprezentace z Velikonoc 1915 měl být v případě válečného vítězství centrálních mocností český národ totálně germanizován, tedy likvidován.

Podruhé tomu tak mělo být po skončení druhé světové války, pro nacismus vítězné. Té první genocidě zabránilo vítězství Dohody, na němž participovaly čs. legie, té druhé vítězství antinacistické koalice s velevýznamnou účasti SSSR a s participací českého a slovenského domácího a zahraničního odboje na západní, africké, zejména pak východní frontě. Tradice 28. října se takto nerozlučné prolíná s tradici dvou odbojů – 1914-1918 a 1939-1945. jejichž smyslem a dosaženým cílem bylo zabránit genocidě obou bratrských národů, českého a slovenského a zabezpečit nezávislost a prosperitu, pokud možno v mírových, demokratických, národně i sociálně pro všechny vrstvy (či třídy) únosných podmínkách.

Pokud by v totálním rozporu s dějinnou logikou – bylo Rakousko i v případě dohodového vítězství a jeho příklonu k ní zachováno, tvořili by je pouze Němci, Maďaři, Češi, zbytky Slováků; všechny ostatní národy by se stejné připojily ke svým již existujícím státním „Piemontům“ (Itálie, Jugoslávie, Rumunsko). Při obnovené německé převaze ve střední Evropě by se Češi nikdy nemohli těšit nějakému výsadnímu postaveni, jak ve svých pracích bez důkazů účelové fantazírovali kupř. z trojice podivných „podivenů“ právník Petr Pithart a lékař Petr Příhoda. Pozdější to signatáři „Smíření 95″, servilního vůči sudetoněmeckému landsmanšaftu. V nějaké druhé světové válce by se o osudu Evropy i světa rozhodovalo (jak tomu i bylo!) na bojištích, zejména na východní frontě. Též s česko-rakouskou potravou pro děla.

Doc. PhDr. Luboš Kohout, CSc.
(Praha, březen 2007}

Tomáš G. Masaryk se zasloužil o stát. (7.3.1850 – 14.9.1937}

Z poselství Národnímu shromážděni přednesené T.G. Masarykem dne 20.12.1918:

„Věřím i já Bohu, že po přejití vichřic hněvu, hříchy našimi na hlavy naše uvaleného, vláda věcí Tvých k Tobě zase se navrátí, ó lide český, a pro tuto naději Tebe dědicem činím všeho toho, co jsem kol) po předcích svých byla zdědila a přes těžké a nesnadné časy přechovala, nýbrž i v čemkoli dobrém skrze práci synů mých a požehnáni Boži, rozhojnění jsem přijala, to všecko Tobě odkazuji“,..

Proroctví – modlitba Komenského vyplnila se doslova; náš národ je svobodný a nezávislý a vstupuje vážen a podepřen všeobecnou sympatii do společnosti národů. …My, Čechové a Slováci, nemohli jsme v tomto světovém boji stát stranou…

Vybudováni našeho státu a jeho udrženi proti německému náporu na východ, naše reformace a její ideály, naše utrpěni protireformačního násilí, způsobené Habsburky, zneužívajícími náboženství pro své nízké hmotně cíle, a naše probuzení, vedené ideou humanity, a vyplývající z ní demokracie – osud našeho národa přímo logicky je spjat se Západem, a jeho moderní demokracii.

Bismarck řekl. že ten, kdo je pánem Cech, je pánem Evropy. Označil takto svým způsobem zvláštní světové postaveni našeho národa. Jsme nejzápadnější slovanská větev ve středu Evropy a odolali jsme poněmčovacímu náporu Němců na východ Dnešní vítězství umožnila nám naše národní houževnatost a k tomu země od přírody bohatá. Naše vítězství je také vítězstvím ostatních malých národů, ohrožených Rakouskem a Německem. Světové i naše poměry vyžaduji pronikavé sociální reformy; demokratická rovnost vylučuje všeliké vykořisťování, panství třídní.

Velké oběti na životech a statcích nevyšly nadarmo. Dosáhli jsme svého cíle. Teď se vynasnažíme, abychom si ho navždy zabezpečili…“

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *