Od pluhu na Pražský hrad
Rolník, legionář, důstojník čs. armády, politický emigrant, velitel největší čs. vojenské jednotky v zahraničí, ministr a prezident – taková je ve stručnosti legendární životní cesta hrdiny Čs. socialistické republiky a hrdiny Sovětského svazu, armádního generála, velkého čs. vlastence Ludvíka Svobody.
30. března si připomínáme 47. výročí jeho nástrupu do funkce prezidenta.
Ludvík Svoboda se narodil v zemědělské rodině 25. listopadu 1895 v Hroznatíně, v někdejším třebíčském okrese na Vysočině.
•
V roce 1915 byl jako dvacetiletý rolník povolán do rakousko-uherské armády a poslán na ruskou frontu, kde však zběhl do zajetí.
Dobrovolně vstoupil do Čs. legií, s nimiž se zúčastnil bojů u Zborova a Bachmače a získal hodnost kapitána.
•
Po návratu z války se rozhodl věnovat se jako dříve zemědělství, ale armáda ho v roce 1921 znovu povolala do vojenské služby, která se mu poté stala celoživotním povoláním. V letech 1931-1934 byl profesorem na vojenské akademii v Hranicích, později se jako podplukovník stává v Kroměříži velitelem 3. pěšího pluku Jana Žižky z Trocnova.
•
Po okupaci Čech a Moravy se podílel na budování odbojové organizace Obrana národa. V létě 1939 odešel do Polska (do Krakova), kde se postavil do čela tvořící se čs. zahraniční vojenské jednotky, která po zahájení druhé světové války v září 1939 dostala kolektivní politický azyl v Sovětském svazu.
•
Nehledě na formální internaci, k níž došlo v severoruském městečku Suzdal, své mužstvo připravuje na příStí události, neboť věří, že dojde k válce a že místo jeho českých, slovenských a karpatoukrajinských vojáků bude v ní po boku Rudé armády.
•
V roce 1940 vykonává na přání sovětské strany složitou několikaměsíční zahraniční misi – jede přes Oděsu do Turecka, aby napomohl – a napomohl – navázat spolupráci sovětské a československé vojenské rozvědky.
Německá agrese 22. června 1941 mu dává za pravdu. Na základč čs.-sovětské úmluvy z 18. července 1941 se plnou sílou pouští do organizování 1. čs. samostatného polního praporu v Buzuluku a jmenován jeho velitelem.
•
Po půlročním výcviku se 28. srpna 1942, tak říkajíc na vlastní pěst, bez konzultace s exilovou vládou, obrací dopisem na J. V. Stalina, aby prapor byl nasazen do bojových akcí na východní frontě. Je mu vyhoveno – v lednu 1943 odjíždí z Buzuluku s asi tisícem vojáků na frontu.
•
V březnu 1943 velí obranným bojům čs. jednotky u obce Sokolovo v Charkovské oblasti. Je vyznamenán Leninovým řádem, který mu v Kremlu předává předseda prezidia Nejvyššího sovětu SSSR Michail Kalinin.
•
Poté, co se mu podařilo v Novochopersku přebudovat prapor na 1. čs. samostatnou brigádu, zúčastňuje se se svými vojáky bojů na levobřežní Ukrajině, zejména při osvobozování Kyjeva.
•
Po osvobození Volyně na severní Ukrajině mobilizuje volyňské Cechy a díky tomu přebudovává brigádu na 1. Čs. armádní sbor, který je poté pod vedením generála Jana Kratochvíla a po jeho sesazení opět pod vedením Ludvíka Svobody nasazen do karpatsko-dukelské operace. Sovětští a českoslovenští vojáci dobývají 6. října 1944 v těžkých bojích Dukelský průsmyk.
•
V dubnu 1945 je jmenován ministrem národní obrany v první poválečné čs. vládě. V prvních květnových dnech se setkává na jižní Moravě se svou rodinou, která žel je menší o jednoho člena – syn Mirek byl zavražděn v Mauthausenu.
•
Až do roku 1950 stojí v čele čs. armády, ale je z funkce vytlačen na vedlejší kolej – do funkce místopředsedy vlády a předsedy Čs. státního výboru pro tělesnou výchovu a sport. V roce 1951 je „odejit“ do důchodu, v kterém zcela nezištně pomáhá zemědělskému družstvu ve své rodné obci.
•
V listopadu 1952 je na základě zcela vykonstruovaných lží zatčen a krátce vězněn. Po intervenci jeho ruských přátel a zřejmě i samotného J. V. Stalina (jak uvádí prof. Zoe Klusaková-Svobodová ve své knize O tom, co bylo na s. 144-145) je na Vánoce 1952 propuštěn na svobodu.
•
V roce 1954 při příležitosti X. sjezdu KSČ přilétá do Prahy Nikita Chruščov, který už na letišti vyslovuje přání setkat se se Svobodou, s nímž se seznámil ještě za bojů na Ukrajině. K velice srdečnému setkání došlo na samotném sjezdu, kterého se penzionovaný armádní generál účastnil jako host. Tato událost ho vrací do veřejného života. Je poté v letech 1954-1958 náčelníkem Vojenské akademie Klementa Gottwalda. Pak odchází do důchodu podruhé.
•
V roce 1968 (30. března) je zvolen prezidentem. Tento úřad vykonává až do těžkého onemocnění, které ho z funkce vyřazuje. Na základč zvláštního zákona je v květnu 1975 z prezidentského úřadu uvolněn. Umírá 20. září 1979.
•
Urna s jeho popeleni byla nejprve uložena v Národním památníku na Žižkově, po převratu v roce 1989 byla přenesena do Kroměříže, do rodinného hrobu.
•
Byl trojnásobným nositelem nejvyššího čs. vyznamenání – zlaté hvězdy hrdiny Čs. socialistické republiky, v roce 1965 mu byla udělena zlatá hvězda hrdiny Sovětského svazu.
•
Své vzpomínky vtělil do knihy Z Buzuluku do Prahy a dvoudílné knihy Cestami života.
SLOVANSKÁ VZÁJEMNOST č.82/2005
Redakce : Slovanský výbor ČR, Pol. vězňů 9, 111 21, Praha 1
E-mail: slovanvyborcr@volny.cz
Internet: http://www.slovanskyvyborcr.cz/mesicnik-slovanska-vzajemnost