Operace Polonia

 

polskoKdyž byly otevřeny archívy polské Solidarity a dalších protisocialistických skupin, vyplynuly na povrch některé z dokumentů Bílého domu, CIA a speciálních služeb NATO, Je nade vší pochybnost, že události v Polsku v letech 1980 – 1981 byly v mnoha směrech výsledkem podvratné operace, kterou zesnovali vnější i vnitřní nepřátelé socialismu.

Polské drama z let 1980—1981 se připravovalo dlouho.

Na druhém břehu oceánu se pečlivě propracovávaly všemožné dějové zvraty tohoto jednání a scénou se měla stát celá země, nebezpečně oslabená chybami a omyly svého vedení. Stavěly se politické a ideologické kulisy, vybíraly se představitelé hlavních i vedlejších rolí. Scénář byl rozepsán v přísně tajném dokumentu Plán USA na destabilizaci Polska a tehdejšímu prezidentu USA Carterovi byl předložen ke schválení jeho poradcem pro otázky národní bezpečnosti Brzezinským 17. března 1978. Ve své podstatě to byl plán státního převratu v Polské lidové republice.

V témže roce 1978 vytvořil zahraniční výbor amerického Senátu zvláštní koordinační výbor pro otázky Polska. Posláním tohoto výboru bylo zajistit v protipolské operaci účast soukromých bank, reakčních odborových svazů, špiček aparátu republikánské i demokratické strany, informačních orgánů i konzervativní polské emigrace.

Tak byl protipolský prograr zahájen. (Brzy nato se vynořil i jeho krycí název — operace Polonia.) Začátkem prosince 1981 se hnací síly destabilizace Polska roztočily na nejvyšší obrátky.

Radomský start

Zasedání prezídia Nezávislého samosprávného odborového svazu Solidarita (politické organizace s antisocialistickou ideologií i praxí působící pod vývěsním štítem nezávislých, samosprávných dělnických odborů), se konalo v Radomi 3. prosince v naprosté tajnosti. Kromě členů prezídia byly pozvány pouze hlavy regionálních oddělení odborového svazu. Vůdcové antisocialistických  sil  projednávali konkrétní program převratu.

Uveďme dva citáty z Radomi:

Walesa, předseda Solidarity: „O konfrontaci nesmíme křičet z plna hrdla. A musíme říkat — máme vás rádi, máme rádi socialismus. Náš úkol musíme uskutečnit metodou hotových faktů. Solidarita si zvolí cestu bleskového manévru.“

Kuroň, jeden z vůdců kontrarevoluce, Walesův rádce: „Už dnes je při paralyzování moci třeba připravovat půdu pro její uchvácení.“

Tato otevřená vystoupení vůdců Solidarity, jakmile vešla ve známost, ukázala, že radomské setkání zaměřilo Solidaritu na svržení socialistického zřízení v Polsku, a to v nejbližší době.

Konfrontace měla být zahájena v předem stanovený den, 17. prosince, masovými demonstracemi, které měly přerůst v obsazení státních úřadů, především rozhlasu a televize. Dále, po paralyzování strany i socialistického státu všeobecnou stávkou, se plánovalo vytvořit prozatímní vládu. Bylo rozhodnuto urychleně přistoupit k organizování ozbrojených „úderných oddílů“.

Velký nástup kontrarevoluce

Týden mezi radomskou poradou předsednictva Solidarity a plenárním zasedáním plánovaným na 11. prosince byl vyplněn horečnou činnosti místní kontrarevoluce. „Poprvé za patnáct měsíců, které uběhly od začátku polských událostí,“ oznamoval v těch dnech z Polska americký novinář D. Ost, „vedení Solidarity otevřeně hovoří o boji o moc. V okresech se už formovaly oddíly bojůvek a připravuje se uchváceni moci.“

Zasedání vedoucích regionálních orgánů Solidarity, které začalo 6. prosince, už nezanechalo pochyb o plánech kontrarevoluce. Schůze varšavské Solidarity konkretizovala pučistická rozhodnutí přijatá v Radomi a vyzývala k „narůstání stávky, která přejde ve všeobecnou“. Byla podpořena rozhodnutí o průběhu 17. prosince — „dne protestu“ synchronizované v celé zemi, o vytvoření oddílů „dělnické ochrany“, o přechodu všech informačních prostředků pod „společenskou kontrolu“.

Ale až po vyhlášení výjimečného stavu 13. prosince 1981 a konfiskace dokumentů v sejfech Solidarity a jiných extremistických organizacích byl vykreslen celkový obraz oné „krvavé lázně“, kterou pro Polsko chystali pučisté.

V sejfech Solidarity byly nalezeny soupisky 80000 členů Polské sjednocené dělnické strany a dalších stoupenců socialismu, kteří měli být izolováni. Právě ti lidé na Západě, lomící rukama nad „nedemokratickým“ vyhlášením výjimečného stavu, sténající nad „nešťastným osudem“ dočasně internovaných pučistických pohlavárů po 13. prosinci 1981, ti všichni by se měli začíst do některého z dokumentů.

Například v tarnovské odbočce Solidarity bylo 6. prosince připraveno provolání, v němž se pravilo: „Voláme všechny skupiny Solidarity, aby okamžitě přistoupily, lhostejno jak, k likvidaci všech soudců, prokurátorů, stranických tajemníků, pracovníků bezpečnosti bez ohledu na pohlaví a spolu s jejich rodinami.“

Na tajném zasedání vedení regionální organizace Solidarity v Rzeszowě, kde jeden řečník naléhavě vybízel k nekrvavému povstání, pronesl jiný přítomný v odpověď: „Nekrvavé povstání? Ale to je přece směšné! Oběti budou — a nemalé. Musíme to takhle udělat a nesmíme si to tak brát k srdci.“

V Solidaritě již delší čas působila rozvětvená síť bojůvek. S pomocí instruktorů z Konfederace nezávislého Polska, což byla ultrapravicová organizace orientující se na ozbrojený boj se socialismem, byly bojové skupiny Solidarity rozděleny do oddílů pod vedením „desátníků“, „setníků“ a „tisícníků“. Ve zvláštních směrnicích o Úkolech a cílech působení bojových skupin se mimo jiné říkalo: „Formami ozbrojeného boje musí být teroristické akce, razie, vraždy, únosy, sabotáže … Pravidla boje: organizace aktivních operaci se zbraní v ruce … Poměr odstřelovacích zbraní a pistoli, revolverů a pušek s krátkou hlavní musí být 1:5—1:10. Pro některé typy operací je zvlášť výhodné použít moderní zbraně paralyzující nervový systém včetně granátů TS.“

Začátkem prosince měli kontrarevolucionáři značné zásoby zbraní. Byly zasílány ze zahraničí. Jen z amerického města Clevelandu byl učiněn pokus přepravit přes Rakousko pod rouškou „dodávek potravin“ střelné zbraně, tříštivé granáty a časované miny za milión dolarů.

Kontrarevoluce se však spoléhala především na obsazování státních skladů zbraní v prvních hcdinách převratu.

V rozporu se všemi normami mezinárodních vztahů se do přípravy převratu aktivně zapojily roíhlasové vysílače konzulátu UíiA v Krakově a Poznani, které s rostoucí intenzitou vysílaly pro polské posluchače.

Lidová vláda a socialistické síly v čele s Polskou sjednocenou dělnickou stranou, přinucené připravovat se na boj s kontrarevolucí, doslova do poslední minuty vyzývaly vůdce Solidarity, aby se vrátili k dialogu a usedli za jednací stůl.
Avšak Solidarita dialog už nemohla potřebovat: státnímu převratu byla dána zelená.

Záchranný protiúder

Třináctého prosince přesně o půlnoci nejvyšší ústavní orgány PLR zavedly na celém území republiky výjimečný stav a vytvořily Vojenskou radu národní záchrany. Byli internováni extremističtí vůdcové Solidarity a s nimi i vedoucí činitelé antisocialistických organizací, především KOS-KOR, což byla hlavní politická organizace polské kontrarevoluce a její pololegální štáb, dále byli internováni vůdcové Konfederace nezávislého Polska.

Předseda Vojenské rady národní záchrany, první tajemník ÚV PSDS, předseda rady ministrů PLR generál Wojciech Jaruzelski ve svém rozhlasovém projevu 13. prosince v 6 hodin ráno mimo jiné řekl: „Naše vlast stojí na pokraji propasti. V trosky se obracejí vymoženosti mnohých pokolení i dům, jenž povstal z popele.

Je třeba odvrátit konfrontaci, kterou otevřeně vyhlásili vůdcové Solidarity, a přehradit jí cestu. Dobrodruhům musíme svázat ruce dříve, než uvrhnou vlast do bratrovražedného boje. Demokracii je možné uskutečňovat a rozvíjet jen v silném státě, v němž se dodržuje právní řád. Anarchie demokracii škodí a neslučuje se s ní.“

Jasný a zřetelný program východiska z krize přednesený W. Jaruzelským zapůsobil na další vystřízlivění řadových členů Solidarity, kteří již byli unaveni chaosem a anarchií.

Z tisíců polských závodů a továren v pondělí večer 14. prosince stávkovalo pouze 170 a 15. prosince už jen 70 podniků. Přičemž 15. prosince proběhly roztroušené stávky jen v deseti ze 49 vojvodství.

Nesplnily se ani velké naděje, které měl kontrarevolucionářům přinést „den protestu“, 17. prosinec. (*) Proběhl celkem klidně. Ukázalo se, že převrat je neudržitelný.

Na Západě se uvádí, že příčinou porážky antisociatistických sil byla izolace jejího vedení. Je známo, že ještě 17. prosince bylo osm ze 13 členů předsednictva Solidarity na svobodě, protože se vyhnuli internování v prvních dnech po zavedení výjimečného stavu. Spolu s nimi tehdy odešlo do ilegality 25 ze 40 vůdců místních odborových center.

A další svědectví faktů a čísel.

Po 13. prosinci 1981 bylo dodatečně internováno na 5000 osob. Dodejme, že v průběhu prvního měsíce došlo k osvobození více než 1 000 z nich. Jediné, co se žádalo na internovaných, aby mohli být propuštěni, byl podpis pod závazek nenarušovat právní pořádek v zemi a nezabývat se činností, která by byla v rozporu s Ústavou PLR a zákony. Připomeňme, že Solidarita měla 40000-45000 placených funkcionářů. V průběhu nejtěžšího prvního měsíce bylo pohnáno k odpovědnosti před soud 347 osob. Od 13. prosince do 13. února byly vyneseny rozsudky nad 40 obžalovanými.

Daleko od pravdy byly i zprávy západního tisku o několika desítkách a dokonce stovkách obětí na životech. V prvních dnech po vyhlášení výjimečného stavu tragicky zahynulo sedm lidí ve srážkách s oddíly veřejného pořádku, které vyprovokovala samotná kontrarevoluce.

Výjimečný stav trvající v Polsku jeden a půl roku nebyl výjimečným stavem v plném smyslu slova. „Zákony výjimečného stavu,“ zdůraznil 12. prosince 1982 W. Jaruzelski, „jsme začali mírnit a podle možnosti rušit už od prvních minut.“ Je to skutečně tak; ve své činnosti pokračovaly ústavní orgány moci i společenské organizace, vycházely noviny a časopisy, které vyjadřovaly názory různých politických stran a skupin, bez jakéhokoliv omezení nadále fungovala katolická církev a další náboženské organizace.

Antisocialistickým silám se za dobu jejich zvůle podařilo vehnat Polsko do skutečně velkých svízelí a srazit je o sedm až deset let zpět (podle ekonomických ukazatelů). Vlivem ničivé setrvačností upadalo polské hospodářství i v prvních měsících roku 1982.

Bankrot polské ekonomiky měly urychlit podle záměrů Bílého domu hospodářské sankce. Spojené státy, řada evropských zemí a Japonsko zmrazily půjčky, odmítaly polský export a zrušily dodávky surovin, zařízení a technologií. V důsledku toho asi 30 procent polských průmyslových kapacit přestalo vyrábět nebo ostře snížilo výrobu.

Neméně krutá opatření uskutečnily Spojené státy a někteří jejich spojenci i na potravinové frontě „hospodářské války“. Omezením dovozu obilí a krmných komponentů se výroba masa v drůbežárnách s americkou technologií snížila až o 80 procent. Podle úsudku varšavského časopisu „Zagadnienia i materialy“ polský průmysl v roce 1982 nemohl vyrobit zboží v hodnotě 13,3 miliard amerických dolarů, tedy za polovinu všech dluhů PLR Západu. To způsobilo další pokles životní úrovně, zvýšil se nedostatek zboží, především potravin, a vzrostla inflace. Životní úroveň v PLR klesla o dalších 26 procent.

Prvního podstatného vítězství v boji s krizí bylo dosaženo v srpnu roku 1982. Tehdy poprvé průmyslová výroba přestala klesat a dokonce vzrostla o dvě procenta ve srovnání se srpnem předchozího roku.

S prvními úspěchy v překonávání hospodářského rozvratu se dostavil i zlom v náladách veřejnosti.

Koncem prosince 1982 byl v PLR výjimečný stav částečně zrušen. Armáda se vrátila do kasáren. Osoby, které ještě zůstávaly v internaci, se postupně propouštěly. Výjimečný stav byl plně zrušen 22. června 1983.

 

(*) Sedmnáctého prosince prezident USA na zvláštní tiskové konferenci obvinil polskou vládu z krutých a neopodstatněných represálií proti „čestným odborovým činitelům“. Dvacátého třetího prosince prezident vyhlásil obsáhlý program rozsáhlých ekonomických sankcí vůči PLR. (Devětadvacátého prosince byly oznámenv sankce i vůči SSSR.) Začala dlouhá politická, ekonomická a propagandistická válka proti socialistickému Polsku.

Archiv NoS

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *