Marie Curie – Sklodowská

 

sklodowska»Do rána mám ještě dost času, a proto si vezmu Fyziku od Daniela, ze které jsem již přečetla první svazek, dále Sociologii od Spencera ve francouzštině a učebnici Paula Berse Lekce anatomie a fyziologie v ruštině.«

(Henrietta Michalowská o své slavné sestřenici)

 

 

Tak nadaná a tolik pracovitá byla zmiňovaná sestřenice, tehdy ještě studentka pařížské Sorbonny, že zvládla během noci prostudovat i tři knihy. Zcela právem patří do mozaiky velkých světových osobností jako vůbec první žena, která byla poctěna Nobelovou cenou. Je rovněž první ženou, jíž byl udělen titul řádné profesorky Sorbonny. A samotnou Nobelovu cenu jí udělili dokonce dvakrát. Poprvé v roce 1903 v oblasti fyziky za společný výzkum radioaktivního záření a v roce 1911 v oboru chemie za objev radia a polonia.

Původem z Polska

Maria Salomea Sklodowská, narozená 7. listopadu 1867 ve Varšavě v rodině Wladyslava Sklodowského, profesora matematiky a fyziky na gymnáziu, byla nesporně mimořádně velkým talentem v přírodních vědách. Dětství a mládí prožívala jako všichni její vrstevníci v atmosféře poznamenané útlakem carského Ruska, který ještě zesílil po potlačeném lednovém povstání polských vlastenců v roce 1864. V jeho řadách byli i blízcí příbuzní rodiny Sklodowských, z nichž některé čekala poprava a ty »štastnější« odvlečení do vyhnanství na Sibiři. Vzdor, hrdost a spoléhání jen na vlastní síly, tedy vlastnosti, které podědila po rodičích a prarodičích, pak v ní vlastně nevědomky ještě dále systematicky utvrzovali ruští učitelé doplňovaní německy mluvícími kantory s jejich tradičním prušáckým drilem.

Ačkoliv v šestnácti letech Maria ukončila gymnázium jako vůbec nejlepší studentka se zlatou medailí, neměla ve své rodné vlasti jiné uplatnění, než se buď stát subalterní učitelkou, vychovatelkou anebo se vdát. Lákala ji však laboratoř. Bádání. Hledání neznámých hodnot. Chtěla studovat na univerzitě. Ale to ženám v tehdejším ruském záboru Polska nebylo umožněno. A tak na jaře 1889 uvítala s velkou radostí pozvání k odchodu do Paříže. Její o dva roky starší sestra Bronislawa se tehdy právě vdávala za Kazimierze Dluského, se kterým studovala v Paříži medicínu, a nabídla Marii, aby s nimi žila v Paříži a studovala na Sorbonně. A tak se Maria Sklodowská ve svých čtyřiadvaceti letech stala Pařížankou. Nikdy toho nelitovala a možno říci, že i celý vědecký svět může být vděčný paní Bronislawě Dluské, že sestru přemluvila a poskytla jí v Paříži střechu nad hlavou.

Mimořádný talent na fyziku a matematiku

Sorbonna dala Marii hodně. Maximum za minimum nákladů. Studium totiž bylo zdarma. Pouze některé zkoušky si musela Marie zaplatit. Dostávala však stipendium a hlavně vyhrávala řadu studentských soutěží, které bývaly někdy honorovány. Měla ovšem výborné profesory, kteří okamžitě poznali její mimořádné nadání, hlavně na fyziku a matematiku. Nejvíce ze všeho si Marie vážila filozofického kréda, které jí sorbonnští učitelé vštěpovali. Byla to především bezmezná láska k vědění, k moudrosti a hlavně důvěra v lidi nikoli kvůli autoritě jejich postavení, nýbrž kvůli jejich osobním kvalitám. Do svého deníku si tehdy ještě jako posluchačka zapsala památná slova jednoho z profesorů, jenž jí říkával: „Nevěřte tomu, co vás lidé učí, a zejména ne tomu, co já vám přednáším.“

Správně pochopila, že šlo o silnou nadsázku a že dotyčný měl na mysli spíše ponaučení, že o všem nutno pochybovat a všechno ověřovat, protože i sebevzdělanější člověk je omylný a vše, co říká, podléhá proměnám v čase i prostoru, zatímco vědeckou pravdu je nutno denně objevovat. A tak když v červenci 1894 sedmadvacetiletá studentka »odkudsi z východní Evropy«, která ještě nedávno tu a tam sklízela posměšky za špatný přízvuk, skončila Sorbonnu jako vůbec nejlepší v oborech fyziky, chemie a biologie a jako druhá v matematice, byla to tehdy téměř senzace.

Jednoho dne se seznámila s velice nadaným fyzikem a chemikem v jedné osobě, který se zanedlouho stává profesorem na Sorbonně a členem Francouzské akademie věd. Jmenoval se Pierre Curie a byl o osm let starší. Vedle společné výzkumné práce začaly rovněž první společné výlety na kolech, první projevy osobních sympatií, které přerostly ve vzájemné zalíbení a lásku. V roce 1895 uzavřeli sňatek.

V zajetí fenomenálního objevu

První badatelská práce tehdy novopečené paní Curieové se týkala předmětu, se kterým se již léta mořil Pierre. Šlo o zkoumání magnetických vlastností kalených ocelí. Marie právě na toto téma rovněž napsala svůj první odborný článek doprovázený dosud nikde nepublikovanými fotografiemi a grafy v časopise vydávaném Společností pro podporu národního průmyslu. První úspěch sklidila v podobě kvalifikovaného ohlasu u čtenářů i ve formě vůbec prvního honoráře, který činil 1500 franků. To jí ještě více povzbudilo a rozhodla se usilovat o složení doktorátu na Sorbonně. Musela najmout k dceři chůvu, do domácnosti uklízečku, a tak není divu, že jak honorář, tak nevalný Pierrův plat se velmi rychle rozplýval v nenávratnu.

Marie se zaměřila na rozvíjení úspěchu, kterého dosáhl znamenitý francouzský fyzik Antoi-ne Becquerel, když v roce 1896 prokázal u uranové soli existenci záření, které bylo vysíláno tímto nerostem, a nikoli sluncem vybuzenou fluorescencí. Z toho pak vyvodil, že v uranu je skrytá jistá energie, kterou však zatím nedokázal označit jinak, než jako fosforenci, čili radiaci minerálů obdobnou paprskům německého kolegy Róntgena, jelikož pronikají látkou a ionizují vzduch. Tak vlastně přispěl k objevu přírodní radioaktivity. Avšak tento svůj bezesporu významný vědecký počin nedotáhl do konce, protože mu nedal odpovídající pojmenování a nevysvětlil jeho zdroj. A právě tohoto úkolu se ujala Marie Curieová.

Na začátku byla skromná laboratoř. Šlo spíše o dílnu, ve které manželé nejdříve postavili „ionizační komoru«. Dnes to může vyvolat úsměv, ale byla sestavena z dřevěných bedýnek vyhazovaných hokynáři a zelináři. Nejdříve Marie spolu s Pierrem vypracovala metodu přesného měření ve složitém, jak sama říkala, „neohrabaně vyhlížejícím“ aparátu, složeném z mnoha všelijakých válců a válečků, drátů a drátků a desek a destiček, které pokryly celý dlouhý stůl. Potom se stopkami v levé ruce, s tužkou v pravé a s očima upřeně zahleděnýma na ručičku na stupnici elektroměru po několik měsíců sledovala chování svých vzorků. Defilovala před ní celá řada látek, od bílého uranového prášku, přes dalších třináct prvků včetně zlata a mědi, ale kýženého výsledku zatím nedosahovala. Až se jí 17. února 1898 dostal do rukou vzorek těžkého minerálu černého zabarvení, o kterém věděla, že se jmenuje smolinec a že se těží v místě zvaném Jáchymov, kdesi v západních Čechách. Když jej uložila do kondenzační komory, setkala se s překvapujícím úkazem. Záření, které tento nerost začal vyvíjet, mělo mnohonásobně větší intenzitu než samotný uran. Po usilovné badatelské práci manželé Curieovi uveřejnili 18. července 1898 převratnou vědeckou zprávu nazvanou »O nové radioaktivní substanci obsažené ve smolinek Tak se na svět dostane radioaktivita s tím, že i příslušné látky jsou od této chvíle označovány za radioaktivní.

K nesmírné radosti obou již »postarších« rodičů se jim ještě v roce 1897 narodila dcera Ireně. Byla to stejná Ireně, která se svým manželem Fréderikem Joliotem dostala v roce 1935 také Nobelovu cenu za fyziku, a sice za objev umělé radioaktivity. Ale samozřejmě ještě mnoho let předtím – přesněji řečeno roku 1903 – byli stejnou cenou nejdříve vyznamenáni její rodiče (spolu s Antoinem Becquerelem) za výzkum radioaktivního záření. A aby se to nepletlo, tak paní Marie dostala Nobelovu cenu ještě jednou. Tentokrát za chemii. To už se psal rok 1911 a bylo to za její objev chemických prvků radia a polonia a sloučenin radia.

Rána trpkého osudu

Jestliže se na ni štěstí opět usmálo, když se jí 6. prosince 1905 narodila druhá dcera, které dali jméno Evě Denise, pak o několik měsíců později se přihnala strašlivá a především zcela nečekaná smršť. Stalo se to 19. dubna 1906. Pierre se onoho dne vracel po obědě s přáteli v Latinské čtvrti do ústavu a jako obvykle kráčel svižným krokem, ale ponořen do vlastních myšlenek. Zrovna se strhl velký liják, a tak si rozevřel velký deštník, který ho sice uchránil před deštěm, ale zakryl mu výhled. Když přecházel rušnou ulici Dauphine u mostu Neuf, tak se ze shluku automobilů, tramvají, bicyklů a chodců náhle vyřítil plně naložený koňský povoz s vojenským materiálem. Vozka se vylekal tramvaje, strhl koně, ale zachytil Pierra tak nešťastně, že spadl přímo pod kolo, které mu rozdrtilo lebku. Na místě skonal. Jedinou útěchou jí pak zůstala práce, které věnovala celou svojí osobnost.

Pobývala i u nás

V červnu 1925 paní Marie na pozvání československé vlády a prezidenta T. G. Masaryka navštívila Prahu, Lány, Karlovy Vary, Cheb a samozřejmě nemohla vynechat Jáchymov. Po celou dobu jejího pobytu v naší vlasti ji doprovázel František Běhounek. Stejný muž, jenž se proslavil účastí na Nobileho výpravě k severnímu pólu v roce 1928 a jako autor velmi oblíbených knih pro mládež. Důvod, proč paní Curieovou doprovázel právě Běhounek, je nasnadě. Jako dvaadvacetiletý student se na základě úspěšného konkursu dostal v listopadu 1920 na studijní pobyt do laboratoře v jejím pařížském Ústavu rádia. A jelikož si zde vedl velmi dobře, mohl na doporučení ředitelky – tedy opět Marie Curieové – tuto stáž zopakovat. Od ledna do června 1922, tentokrát již jako absolvent Karlovy univerzity. O tom, jak si dvojnásobná nositelka Nobelovy ceny vážila Běhounkova talentu a pracovitosti, jistě nejlépe svědčí i to, že se u prezidenta T. G. Masaryka osobním dopisem zasadila o podporu Běhounkovy cesty k severnímu pólu. Běhounek totiž potřeboval speciální přístroje k měření atmosférické elektřiny a radioaktivity ovzduší v polárních oblastech, které však byly velmi drahé a nebyly u nás nikde k dispozici. Prestiž Marie Curieové byla tak silná, že ani T. G. M. neodolal. Její přímluvný dopis odešel z Paříže 22. března 1926 a již 11. dubna téhož roku bylo vše kladně vyřízeno. Sám prezident přispěl z vlastních prostředků. První žena poctěná Nobelovou cenou zemřela 4. července 1934 ve věku 67 let. Praha ji i jejího manžela ctí také tím, že po nich pojmenovalo jedno hezké náměstí na nábřeží Vltavy.

Zdeněk RUDLER
¨
Archiv NoS

 

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.