KAPITÁL PROTI DEMOKRACII (8)

logoDějiny píší vítězové.

 

 

 

Povahu „záchranná operace" v létě 1998 však předurčily i ještě mnohem specifičtější zájmy. Třebaže povaha krize vyžadovala z ryze ekonomického hlediska zcela odlišný postup, „pod mimořádným politickým tlakem Clintonovy vlády… MMF půjčil Rusku dolary, ovšem Rusko je obratem dalo svým oligarchům, kteří je vyvezli ze země. Někteří z nás si neodpustili ironické poznámky, že by bývalo bylo jednodušší, kdyby MMF poslal peníze přímo na účty do švýcarských a kyperských bank. Nebyli to samozřejmě jen oligarchové, kdo měl ze záchrany prospěch. Wall Street a další západní investiční bankéři, kteří mimochodem patřili k tem, kdo nejvíc tlačil na použití záchranného balíčku, věděli, že pomoc nebude mít dlouhého trvání. Proto i oni využili kratičkého oddechu poskytnutého záchrannou operací k tomu, aby posbírali, co se dalo, a utekli ze země. Tím, že Fond poskytl Rusku peníze na věc odsouzenou k nezdaru, přivedl tuto zemi do ještě hlubšího zadlužení… Náklady však nenesli úředníci MMF, kteří půjčku zařídili, ani Amerika, jež se o ni zasazovala, ani západní bankéři a oligarchové, kteří z ní měli prospěch, nýbrž ruští daňoví poplatníci". Ani Daniel Bell – jeden z vůbec nejbystřejších prognostiků takto „svobodného světa" – nemohl tušit, co vše ještě naplní bonmot, který napsal už v knize Kulturní rozpory kapitalismu ze 70. let: Řekl-li Terentius „nic lidského mi není cizí", nastupující éra může se stejnou dávkou přesvědčení prohlásit „nic nelidského mi není cizí". Avšak když k téže knize psal roku 1996 Doslov, důvody k následující hře se známou Clausewitzovou větou už měl přímo před očima: „pro 21. století se právě ekonomika stala pokračováním války jinými prostředky."

Také Robert Reich byl ministrem v Clintonově vládě. Jeho kritika trendů, gradujících v posledních letech, obnažuje především jejich dopad – přímo ve Spojených státech: „Pracovat stále intenzivněji, abychom konkurovali v systému, kde je konkurence stále nelítostnější, prodávat sebe sama se stále větší odhodlaností v systému, který mění téměř každého ve svého vlastního spekulanta, dělení podle bohatství, vzdělání a zdraví v systému, který takové dělení neustále usnadňuje – tyto jevy jsou samopoháněcí. Čím více lidí se do nich zapojuje, tím bude situace nevyváženější a tím bude pro každého jednotlivce obtížnější volit jinou cestu." Ani Reich přitom nežije v iluzi, že to vše jsou jen mantinely „rovných příležitostí": „Milióny Američanů – včetně mne – byly vychovány, aby věřily v prostou dohodu: každý, kdo usilovně pracoval, si mohl vydělat na lepší život pro sebe a svou rodinu." Jenomže nehledě na sílící intenzifikaci práce „reálná mzda většiny Američanů během posledních patnácti let klesala a rodiny měly potíže s tím, aby si udržely slušný životní standard. Stále víc se jich neudrželo ve střední třídě nebo ztratilo naději, že se do ní vyhrabou… Navzdory obrovské konjunktuře, k níž v této době došlo, příjmy středních vrstev sotva poporostly… V roce 1980 mělo zdravotní pojištění asi 41 procent dělníků…, na konci 90. let jich bylo už jen 32 procent…

Křiklavá, pitomá nesprávnost toho, co se děje rodinám manuálně pracujících, vytváří podhoubí zoufalství a cynismu. Uráží naše hodnoty, protože se vysmívá americké dohodě spojující úsilí a odměnu. Působí, že lidé mají pocit, že naletěli a nahlodává drahocennou etiku odpovědnosti. Zavírá brány velmi chudým… Typická mladá rodina na spodní polovině příjmového žebříčku má čistou hodnotu majetku dva tisíce dolarů nebo méně." Naproti tomu „největším a jediným důsledkem vzestupu trhů v devadesátých letech bylo, že ti, kdo jíž byli bohatí před rokem 1991, zbohatli pohádkově. Nejbohatších deset procent Američanů dostalo pětaosmdesát procent zisků na Wall Streetu. Nejbohatší jedno procento z nich získalo plných čtyřicet procent… Když rodiče dnešních populačně silných ročníků opustí tento svět, bohatší z nich po sobě zanechají sbírku jmění v hodnotě o stovky miliard dolarů větší, než za ně zaplatili. Jejich ratolesti ze silných ročníků zdědí největší mezigenerační dědictví v dějinách moderní civilizace".

Nejvíc Reicha pobuřuje právě to, co hodlá naší zemi nadělit „Modrá šance": „neexistuje ospravedlnění pro ohromné snížení daní společnostem a bohatým jako prostředek k silné ekonomice." Tato „polonáboženská víra" je „založena na chybné myšlence, že korporace a bohatí jednotlivci, budou-li obdařeni dalším bohatstvím navíc, budou více svých peněz investovat a povzbudí ekonomický růst. Ale v globální ekonomice investiční peníze cestují světem, jak se snaží najít nejvyšší návratnost…Toto ohromné spojení globálního kapitálu bude putovat za výrobci s nejnižšími náklady a za vysoce produktivními výrobci po celém světě. Není však žádný zvláštní důvod pro domněnku, že zůstanou v Americe…" Reich rozhořčeně upozorňuje i na hluboce antidemokratickou povahu dalšího z nápadů, v nichž se také shlíží česká pravice: „Vlastně se vede útok na celou myšlenku sociálního pojištění. Protrhla se hráz s návrhy, aby z něho bohatší a zdravější vystoupili. Ať už ve formě soukromých ‚zdravotních spořících účtů‘, které by nahradily zdravotní pojištění, nebo ve formě ‚osobních důchodových účtů‘, které by nahradily sociální zabezpečení, což by vedlo k naprosto stejnému účinku: bohatší a zdravější by již nesdíleli riziko s těmi, u kterých je vyšší pravděpodobnost, že budou nemocnější či chudší… Oddělování rodin se středním nebo nižším vzděláním vrací Ameriku zpátky do časů rasově segregovaných sousedství."

Pokračování

Z knihy Skála, J.: Dějiny psané kuráží a přepisované zbabělci. OREGO, Praha 2005

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *