Demokracie a jaderné zbraně (2)
DVA DRUHY KONTROLY NAD VOJENSKOU POLITIKOU
Politickou kontrolou nad vojenskou, včetně jaderné, politikou státu se obvykle rozumí určující úloha politického vedení země v přijímání zásadních rozhodnutí v této oblasti.
Demokratická kontrola je pojem mnohem širší. Předpokládá reálné činy ze strany zákonodárné moci při tvorbě vojenské politiky prostřednictvím takových mechanismů jako rozpočet na obranu, schvalování základních programů a plánů rozvoje ozbrojených sil, ratifikace smluv o omezování zbrojení a odzbrojení. Aby takové úsilí bylo úspěšné, je třeba značné otevřenosti vojenských informací, zvláště pak jsou zapotřebí systematická projednávání nejzávažnějších témat v hromadných sdělovacích prostředcích a specializovaných publikacích: v opačném případě se parlament stane rukojmím politiky výkonných resortů. Politická kontrola se může uskutečňovat bez demokratické. Například v totalitních nebo autoritářských státech se realizuje skrz orgány vládnoucí strany a dohled tajných služeb.
Naopak demokratická kontrola a evidence nemohou být realizovány bez politické kontroly, zahrnující především institut politického vedení silových struktur. Předpokládá, že v čele příslušných resortů jsou zástupci lídra v těchto resortech (zpravidla civilisté), a nikoliv lidé z řad vojenské byrokracie, kteří reprezentují její zájmy u prezidenta nebo premiéra. Bez kontroly ze strany politického vedení občanská společnost a zákonodárná moc nejsou s to přímo ovlivňovat mohutný, korporativně semknutý a do sebe uzavřený vojenský establishment.
Jinak řečeno, politická kontrola vedení nad výkonnými resorty je nedílnou složkou demokratické kontroly a evidence ve sféře státní politiky všeobecně a vojenské politiky zejména.
V současném Rusku se demokratická kontrola nad jadernou politikou dosud nestala skutečností. Za prvé, občanská společnost a zákonodárná moc (částečně vzhledem k vlastní slabosti a také vzhledem k všemožnému posilování „výkonné vertikály“) málo ovlivňují státní politiku vůbec, ještě méně pak tak složitou a tajnou oblast, jako je vojenská politika, a již vůbec ne její „svátost“ – směřování v oblasti jaderného vyzbrojování.
Za druhé, samotné položení otázky po demokratické kontrole a evidenci v této sféře může vyvolat v lepším případě údiv, v horším podezření ze zločinných záměrů. Velice složitá konstrukce jaderné výzbroje a ji obklopující utajení (a to nejen v Rusku, ale i na Západě, i když v podstatně menší míře), specifický charakter JaZ, zvláštním způsobem ovlivňující strategii a plány jejího použití, to vše může vyvolat dojem, že klást otázku po demokratické kontrole v této oblasti je absurdní.
A přesto je tato otázka nejen oprávněná, nýbrž i nanejvýše aktuální v ruské politice obrany a bezpečnosti.
Pokračování
RUSKO V GLOBÁLNÍ POLITICE • ÚNOR • 2006 – http://www.globalaffairs.cz/