SOCIALISMUS PRO 21. STOLETÍ (4)

kscmSocialistická ekonomika nebude popřením všeho, co vyrostlo v ekonomice kapitalistické, nebude jejím »opakem« za každou cenu.

3. EKONOMICKÉ VZTAHY

Jestliže dané výrobní síly vůči socialistické společnosti vystupují jako objektivní realita, kterou socialismus převzal, přetváří a rozvíjí ji, socialistické výrobní vztahy bývají naproti tomu chápány jako zcela nový ekonomický systém, od kapitalismu se v mnoha směrech radikálně odlišující či k němu přímo protikladný. Ty síly či vztahy, které svůj rozvojový potenciál ještě nevyčerpaly, mohou přitom v novém rámci dál progresivně působit.

Za socialismu budou nadále existovat a působit obecné zákony výroby. I za socialismu
se musí výroba vyvíjet v určitých vzájemných, objektivně daných proporcích, i za socialismu bude existovat vedle práce nutné i nadpráce a nadprodukt, i za socialismu bude prvním ekonomickým zákonem »úspora času«, tj. zvyšování efektivnosti výroby. I za socialismu bude jako faktor zvyšování efektivnosti působit soutěživost mezi ekonomickými subjekty. Nový systém však pozmění formy, ve kterých se obecné zákonitosti budou prosazovat, a bude je zbavovat dřívějšího antagonismu.

V oblasti ekonomických vztahů existují určité složky a formy, které mají – obrazně řečeno – provozně-ekonomický charakter, které zabezpečují běžné fungování ekonomiky. Patří sem např. organizace a metody řídící práce, obchodní a finanční soustava, vztahy funkční nadřízenosti, podřízenosti a pracovní disciplíny, systémy odměňování práce apod. A také takové jevy každodenního hospodářského života, jako jsou banky, supermarkety, platební karty či spotřební úvěry. Jejich úkolem je věcně zprostředkovávat plynulý chod ekonomiky – výroby, rozdělování, směny a spotřeby.

Socialismus sice zruší jejich kapitalistickou formu, ale zachová věcnou náplň těchto vztahů.

Pro většinu nástrojů ekonomického mechanismu společnosti tak platí totéž, co bylo v těchto souvislostech řečeno o výrobních silách.

Socialistická ekonomika nebude popřením všeho, co vyrostlo v ekonomice kapitalistické, nebude jejím »opakem« za každou cenu. K jejímu vytvoření bude třeba bedlivě rozeznávat, které prvky složité soustavy ekonomických vztahů kapitalismu lze postavit do služeb socialistické ekonomiky a které je třeba skutečně nahradit prvky zcela novými.

Zásadní změnu ekonomického systému je třeba hledat v oblasti vztahů vlastnických.

Socialismus navazuje na dlouhodobě se prosazující dějinnou tendenci směřující k zespolečenštění práce. Společenské vlastnictví má za socialismu za úkol vyloučit vykořisťování člověka člověkem, přehradit dosavadní nesmyslné plýtvání lidskou pracovní silou i omezenými přírodními zdroji, ale i zachovat a rozmnožit všechny podněty ekonomického rozvoje. Tržní vztahy, ekonomické řízení a prvky ekonomické demokracie pomohou překonat nedokonalost zespolečenštění spojenou s byrokratismem někdejšího centrálně direktivního systému. Zkušenost také ukázala, že různé druhy výrobní činnosti a poskytování služeb budou vyžadovat rozmanité vlastnické formy, jejich pluralitu.

Úkol »nahradit soukromé vlastnictví společenským vlastnictvím« ale nespočívá ve formálním nahrazení »starých« vlastníků výrobních prostředků vlastníky novými, na které se někdy klade hlavní důraz, ale ve vytvoření nového vlastnického systému jako celku, ve kterém se nové společenské vztahy promítají do všech vztahů výroby, rozdělování, směny a spotřeby.

S růstem společenského charakteru práce se rozdrobilo i dřívější jednoduché pojetí vlastnictví, zahrnující držbu, nakládání a užívání plodů vlastnictví, v rozsáhlý, neosobní soubor vlastnických práv, ve kterém např. vlastník – drobný akcionář má ze svého majetku menší prospěch než nevlastník – manažer. Socialistické vlastnictví vytvoří rovné, jasné vztahy k výrobním prostředkům, umožní rozdělování podle pracovní zásluhy jednotlivců i samosprávných pracovních kolektivů.

Lze předpokládat, že v socialistické ekonomice budou jako ekonomické subjekty působit podniky nadnárodní, státní, samosprávných zaměstnaneckých kolektivů, družstevní, regionální a komunální podniky, ale i soukromé, individuální, resp. rodinné, případně i podniky nadací a jiných organizací. Všechny tyto vlastnické formy včetně soukromého vlastnictví budou začleněny do systému hospodářských vztahů socialismu.

Existence soukromých vlastníků výrobních prostředků bude v tomto rámci užitečná i za socialismu. Perspektivnost příslušných forem pak potvrdí přirozená soutěž.

Nahrazování soukromého vlastnictví společenským bude mít i významnou mezinárodní dimenzi. Nadnárodní kapitalistické podniky v honbě za ziskem často překračují rámec malých národních ekonomik a jen velmi neochotně se podřizují snahám jejich politických reprezentací.

Velké mezinárodní společnosti s mezinárodní dodavatelskou a odbytovou sítí budou mít své místo i v socialistické ekonomice, budou však sloužit jiným cílům.

Socialistické hospodářství bude plánovanou tržní ekonomikou. Plán se však bude prosazovat nikoli direktivními státními nařízeními a rozpisem ukazatelů státního plánu, ale prostřednictvím ekonomických nástrojů, a bude zaměřen především na strategii hospodářského rozvoje. Bude mít především koordinační a indikativní funkci, přičemž indikátory »růstu růstu« budou nahrazeny indikátory růstu kvality života.

Socialistické tržní vztahy nebudou samoúčelem, ale prostředkem. Tržní prvky hospodaření budou sloužit jednak jako korektiv vládní hospodářské strategie, jednak jako měřítko hospodářské efektivnosti podniků a pracovních zásluh jejich zaměstnanců.

Budou spojeny s podnikavostí a konkurencí, s tržní cenotvorbou v podstatné části ekonomiky. Nutno zdůraznit, že socialistická ekonomika se bez tržních vztahů neobejde.
Za cíl socialistické výroby se dříve zpravidla označoval soustavný růst životní úrovně, měřený objemem individuální nebo rodinné spotřeby. Toto měřítko za socialismu 21. století ztratí na své výlučnosti, i když zejména v mimoevropských nerozvinutých zemích si ještě ponechá svůj význam.

Na jedné straně hospodářský rozvoj umožní postupně naprosté většině obyvatelstva dostatečně uspokojovat své základní potřeby, žít důstojným životem a obrátí jejich pozornost na jiné životní cíle, než na pouhý růst materiální spotřeby – na kvalitu života, životní a sociální prostředí, zdraví a bezpečí. Na druhé straně trvale udržitelný rozvoj bude narážet i na současné meze čerpání přírodních zdrojů Země.

Pokračování

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *