Miloslav Ransdorf: Průměrní lidé v roli diktátorů. (6)

ransdorfV záplavě plytkých žvástů o totožnosti komunismu a fašismu je nanejvýš aktuální si stále pripomínat, co to „obycejný fašismus“ byl.

VI. Kariéra profesora ekonomie. Salazarovo Portugalsko

Portugalsko bylo už dlouho republikou, když se v listopadu 1926 stal úradujícím prezidentem generál Carmona. Vše vypadalo naprosto nenápadne. 27. dubna 1928 se dostal do funkce ministra financí ekonom António Oliveira de Salazar. Mel za úkol použít všech dostupných možností a prostredku k záchrane režimu nastoleného pred dvema roky. Byly to totiž práve ekonomické problémy zeme, které mu otevíraly cestu k diktature. Salazar vymyslel a následne také provedl reformu rozpoctu. Recept byl zdánlive prostý: dane se zvýšily a mzdy se naopak snížily. Do politického života Portugalska osudove zasáhl Bárodní svaz (Uniao Bacional) jako jediná politická strana, protežovaná novým režimem. Jejím predsedou se stal práve Salazar. Programem Národního svazu byl dusledný boj proti parlamentarismu, socialismu a individualismu. Nový režim nebyl chránen pred otresy a vládní krize z cervence 1929 skoncila pádem vlády plukovníka Vicenta de Freitase.

V listopadu 1929 byl poslán do penze ministr osvety Costa Ferreira. V lednu vystoupil proti Salazarovi sám premiér generál Ferraz, který navrhoval vrátit se k ústavnímu režimu. Nyní už maršál Carmona Salazara opetovne podporil, Ferraze odvolal a za predsedu rady ministru dosadil generála Domingose Oliveiru. António de Oliveira Salazar spojil kreslo ministra financí s funkcí ministra kolonií. Poté byl 5. cervence 1930 poveren nejvyšší exekutivní funkcí predsedy Rady ministru. Byla krize a pritom se už po první svetové válce se zhoršila viditelne ekonomická situace zeme. Odpovedí pracujících byly jako i v jiných zemích stávky, jejichž pocet narustal. Politická nestabilita mela za následek rychlé tempo strídání vlád (v roce 1925 se jich takto vymenilo pet) a opetovné pokusy o vojenský prevrat. 28. kvetna 1926 byl demokratický režim priveden k pádu pucem, jehož vudcí osobností byl generál Miguel Gomés da Costa.

Nastala cenzura veškerého tisku, demokratická diskuse na verejnosti byla témer padesát let nemožností. Negramotní a ti, kterí neplatili urcené dane, prišli o volební census. Napríšte se také Salazar v roli ministerského predsedy už neobešel bez své tajné policie PIDE (Policia Internacional e da Defesa de Estado). Mela za úkol všemi prostredky potlacovat komunismus 27 a zejména likvidovat spojení mezi údajne klidným Portugalskem a zahranicními revolucními agitátory, protože brzy vznikla ústredí protifašistického odboje v zahranicí. K oprávnene špatné povesti PIDE prispívalo i to, že ochotne prebírala praktiky nemeckého gestapa, ale do konce druhé svetové války se presto všechno nepokusila o pronásledování celých sociálních skupin. Její teror byl výberový. Salazar se samozrejme, stejne jako Franco, opíral také o rímskokatolickou církev a o armádu.

Portugalsko bylo nejbližším a privilegovaným spojencem militaristu ve Španelsku. Poté, co fašizující síly rozpoutaly ve Španelsku obcanskou válku, stal se ze Salazara jejich ješte váženejší a velmi ocenovaný spojenec. Brzy po zahájení španelské obcanské války se tam zrodila polovojenská dobrovolná organizace “zelených košil” s názvem Portugalské legie. Zahranicne politická orientace Salazarova režimu na Velkou Británii vycházela z tradicní ekonomické vazby (existující vlastne už od 17. století), tento vliv byl nadále klícový, jakkoli neustále rostla sympatie vuci italskému a nemeckému fašismu. Koncem roku 1936 došlo k uzavrení a ratifikování smlouvy s Nemeckem, která založila velmi úzkou spolupráci s Hitlerem. Okamžite po Frankove vítezství, podepsala frankistická vláda 18. brezna s Portugalskem smlouvu o prátelství a neútocení. V roce 1941 pak oba fašistické státy vytvorily Iberský blok.

V zárí 1942 navštívila Berlín portugalská vojenská mise. Po všechna válecná léta dovážely Nemecko a Itálie prostrednictvím Portugalska ropu, suroviny a potrebné výrobky z Latinské Ameriky. Protože se casem projevila prevaha spojencu, udelalo Portugalsko vuci nim vstrícný krok a postoupilo své vojenské letecké základny na Azorských ostrovech Velké Británii. V cervnu 1944 zastavilo vývoz svého zboží do Nemecka, s údajným úmyslem prispet ke zkrácení války. Ale sympatie k nacistum nemizely; po Hitlerove sebevražde byl dán pokyn, aby byly vlajky spušteny na pul žerdi.

Opozice, kterou 8orton de Matos v prosinci 1943 zformoval v Hnutí národní antifašistické jednoty s programem znovunastolení demokracie, nemelo na konci války mnoho šancí na úspech. Salazar zmenil vuci Západu fasádu režimu a zmenil volební zákon.

S velkou pompou nabídl zdánlive svobodné volby. Fiktivní liberalizace režimu trvala ovšem krátké tri týdny. Po tomto zklamání zacali bojovníci proti režimu opet plánovat a pripravovat prevrat. Sjednocující platformou opozicních sil se stal nove založený Výbor národního osvobození. Opozicní proudy v polovine 40. let byly pod silným vlivem revolucní agitace Portugalské komunistické strany (PCP), jediné síly, která dokázala obnovovat svou strukturu i pres brutální pronásledování, mucení a týrání komunistu.

Ale Salazar opet udelal taktický manévr. Prodal svuj image konzervativní síly a v dobe stále tvrdší konfrontace za studené války se Portugalsko priklonilo na stranu Západu. I když Salazar potíral principy politického pluralismu a individualismus. Od 4. dubna 1949 tak patrilo k zakládajícím clenum Severoatlantického paktu. Pro strategickou polohu Portugalska byl Západ ochoten tolerovat a udržovat fašistický režim. Portugalsko s režimem cíleného teroru a tajnou policií PIDE bylo povzbuzováno, aby se zaclenilo do mezinárodní ekonomické spolupráce. Ale pres všechny sympatie k Salazarovu antikomunismu Západ vyvíjel prece jen urcitý tlak na zmeny v Portugalsku. Jednou z variant zlepšení image bylo prípadné znovuobnovení monarchie. K tomu se však Portugalci nemeli, protože Duarte 8uno, vévoda z Bragançy portugalsky neumel a neprijala by ho tak pro tuto roli žádná jiná skupina krome Monarchistické myšlenky.

Po smrti dlouholetého prezidenta António Óscara de Fragose Carmony se stal novým prezidentem opet voják, a to generál Craveio Lopes. Ultrakonzervativní Salazar se bránil všem zmenám, protože mu bylo jasné, že ekonomické promeny by si vynutily i politické reformy. Salazar se snažil posílit kontrolu verejnosti, a proto roku 1954 vyšel dekret vyhlašující povinnost registrovat všechny spolky a organizace. Ale tlak domácích i mezinárodních okolností rostl, Salazar byl prinucen v roce 1955 prebudovat vládu.

Kosmetické úpravy prispely k tomu, že Portugalsko bylo 14. 12.1955 prijato do OSN. Ale zmena fasády nestacila, protože už následující volby prinesly nové potíže. Proti vládnímu kandidátovi, Américovi de Deus Rodrigues Thomazovi se postavilo nekolik kandidátu, kterí byli postupne vylucováni. Nakonec zbyl jenom jediný. Ten byl z pohledu Salazara vhodný, protože tento muž, generál Humberto Delgado, vystupoval v zásade loajálne vuci systému.

Nakonec získal pouze 236 528 hlasu proti 758 998 hlasum vítezného América Thomaze. Delgado již drív predpokládal, že volby budou zfalšovány, proto pro všechny prípady pripravil vzpouru, ale ta se nezdarila. Založil Bezávislé národní hnutí (MBI), ale PIDE ho donutila presunout se do Brazílie. Behem nekolika mesícu roku 1960 padly odsuzující rozsudky pro 103 osoby, které byly uvrženy do vezení.

Pokračování

Ze stránek : http://www.ransdorf.com/

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *