Operace Monkey

Říjen roku 1940. Hitlerův zvláštní salonní vlak vjíždí do pohraniční stanice Hendaye. Führera zde očekává  caudillo  Franco.  Fotoreportéři zvěčňují bratrské  objetí  „dvou  velkých  fašistických vůdců“ – jak psal tisk tehdejší okupované Evropy.

Bratrské přivítání bylo však jen divadýlkem pro oko. Sám Hitler se později svěřil Mussolinimu, že rozmluva s Francem byla „něčím podobným trhání zubu bez umrtvení“. Franco se totiž kroutil jako had, gratuloval Hitlerovi k dobytí téměř celé Evropy, ujišťoval ho naprostou solidaritou fašistického Španělska s nacionálně socialistickým Německem, ale zároveň se nechtěl dát pohnout k souhlasu s Hitlerovým návrhem. Oč vlastně führer „Velkého Německa“ prosil – protože jinak se to nedá nazvat – generalissima Franca?

Měsíc předtím skončila operace »Seelowe (Mořský lev), lépe známá jako „bitva o Anglii“, neúspěchem Němců. Hitler i generální štáb wehrmachtu si uvědomili, že s ohledem na poměrné malou flotilu a nedostatečné množství letadel je bezprostřední invaze na britské ostrovy nemožná. Tehdy se ad hoc zrodil nový plán: odříznout Velkou Británii od Suezu, kudy přicházela většina zásob i posil z oblasti britského impéria pro obležené ostrovany. Za tím účelem však bylo třeba ovládnout celý bazén Středozemního moře, a dokud Britové seděli v Gibraltaru, bylo něco takového nemožné.

Gibraltar, tento nejjižnější cípek Pyrenejského poloostrova, velká skála nad zátokou Algeciras, platí za nedobytnou pevnost. Od roku 1713, kdy Utrechtskou smlouvou byli Španělé přinuceni Gibraltar odstoupit Angličanům, vlála britská vlajka nad Skálou nepřetržitě. V roce 1940, jak Hitler velmi dobře věděl, bránilo Gibraltar – jeho letiště i přístav – 4000 děl. Od moře nepřicházel útok pro Němce v úvahu. Ale z pevniny? Hitler přece mohl celou svou velkou armádu, která v říjnu 1940 neměla v podstatě téměř nic na práci, vrhnout proti Gibraltaru, proti celkem nevelké posádce na Skále. Byla už připravena i divize „alpských myslivců“, kteří měli Skálu ztéci. Avšak napřed musel Hitler získat Francův souhlas k přesunu německých vojsk celým Španělskem.

Rozhovory v Hendaye nepřinesly Hitlerovi nic, ale führer se nevzdal. Na Franca se nadále vyvíjel nátlak, a německý generální štáb vyslal mezitím do Algecirasu, španělského městečka na hranicích Gibraltaru, generála Lanze se skupinou důstojníků, aby vypracovali plán útoku. Generál Lanz a jeho důstojnici, všichni samozřejmě v civilu, se usadili v hotelu Reina Maria Crista v Algecirasu a žili si tam, zdálo by se, jako bezstarostní turisté. Denně chodili ve společnosti děvčat z kabaretů na pláž do La Linea a tam děvčata fotografovali.

Avšak na druhé straně hranic neměl velitel Gibraltaru, generál MacFarlane, iluze co do charakteru snímků zhotovených „německými turisty“. Generál Lanz, už jako občan NSR, navštívil v 60. létech Gibraltar, tentokrát opravdu jako turista. Anglickým novinářům tam řekl: „Věděli jsme o každém vašem kroku, zaznamenali jsme každý výbuch na Skále.“

Jaké výbuchy v Gibraltaru to generál Lanz pozoroval a registroval v lednu 1941? Britský velitel Gibraltaru generál MacFarlane, který si získal přezdívku „démon zkázy“, přivezl do kolonie kanadské horníky a několik praporů zákopníků. S jejich pomocí přeměnil pevnost v podzemní citadelu. Dynamitem se ve Skále vyhloubilo 30 mil (48 km) tunelů, v nichž byly vojenské základny, skladiště, nemocnice – celé podzemní město. Přes tyto přípravy byl Londýn znepokojen misí generála Lanze a s velkými obavami sledoval španělsko-německá vyjednávání. Franco však stále kličkoval, protože se obával britské odvety, přes Hitlerova ujišťování, že Angličany už každou chvíli srazí na kolena.

Plán generála Lanze předpokládal silné bombardování Gibraltaru ze základen ve Španělsku a po něm zteč za pomoci alpských myslivců, vycvičených pro boj v horských terénech. Znal polohu všech tunelů a domníval se, že se mu podaří Angličany zpod země vykouřit.

Ale byl tam jeden tunel, přesněji řečeno chodba, o níž neměl generál Lanz ani tušení.

Měsíc poté, co se Lanz usídlil v hotelu Reiha Maria Cristina, poslalo britské velitelství válečného loďstva do Gibraltaru kapitána Georgea Murraye Levicka. Kapitán přijel s tajným posláním uskutečnit plán nazvaný „Operace Monkey“ („Opice“). Dnes se už neví, odkud se ten název vzal: snad proto, že na Skále žiji opice, či snad že kapitán byl v civilu zoologem (účastnil se i Scotovy výpravy do Antarktidy). V každém případě „operace Monkey“, o niž vědělo pouze několik britských důstojníků, byla plánem pro případ, že by Němci Gibraltar dobyli a obsadili.

Ten plán předpokládal zazdít zaživa dva důstojníky v jedné z vyhloubených chodeb, která měla malé otvory, průzory umístěné tak, že z nich byl výhled na Středozemní moře. Těmito otvory vyhloubenými ve skále měli dva vyzvědači sledovat pohyby německé flotily na Středozemním moři a vysílačkou informovat Londýn. Zvědové, kteří neměli žádnou možnost svou skrýš opustit, by byli v jeskyni zůstali do konce války. V roce 1941 nevěděli ani nejvyšší důstojníci britského štábu, kdy válka skončí. Ba ani její výsledek nebyl zcela jistý.

Kapitán Levick, který měl v těchto věcech jisté zkušenosti – kdysi strávil 7 měsíců sám v ledovém iglú – se ujal přípravy a vybavení jeskyně. Shromáždění zásob potravin a vody, postačujících na 7 let, nebylo samozřejmě problémem. Zajímavým způsobem však Levick vyřešil otázku elektřiny potřebné pro napájeni vysílačky a osvětlování vnitřku jeskyně, bez čehož by vyzvědači po určité době oslepli. Ze dvou obyčejných jízdních kol sestrojil něco na způsob dynama; šlapáním by ti dva zazděni muži jednak vyráběli elektrický proud a zároveň jim toto zařízení mělo zajistit potřebný pohyb. Kapitán uložil do jeskyně i léky, knížky, karty – všechno, co umožňovalo vyzvědačům vydržet i psychicky.

Současně se britská výzvědná služba zabývala příslušnou přípravou dvou vybraných důstojníků. Tito lidé se přihlásili v Anglii dobrovolně, ale dokud se neocitli na Gibraltaru, nedozvěděli se, jaký má být vlastně jejich úkol. Neznáme jejich jména, protože britské ministerstvo obrany dosud všechny podrobnosti „operace Opice“ nezveřejnilo.

Suď jak buď, v květnu 1941 představila výzvědná služba kapitánu Levickovi dva dobrovolníky.

„Jste si vědomi toho, že pro vás nebude cesty zpět?“

„Ano, pane,“

„Musíte být připraveni na to, že po neurčitou dobu nikoho nespatříte, na nikoho nepromluvíte. Odeberete se do jeskyně už teď, kdy ještě je v Gibraltaru posádka. Až bude evakuován poslední voják, mám rozkaz chodbu zazdít.“

Ti dva muži vešli skutečně do jeskyně, ale dlouho v ní nepobyli. 22. června 1941 napadla Hitlerova vojska Sovětský svaz. Záležitost útoku a invaze na Gibraltar přestala být aktuální. Veškeré německé úsilí bylo zamířeno na východ. Do roku 1942 se sice přípravy k zahájení „operace Monkey“ ještě ponechávaly v pohotovosti, ale bylo už zřejmo, že Němci na Gibraltar nezaútočí.

Archiv NoS