Pražské barikády 1848
Události, o kterých bud řeč, vypukla roku 1848 a zachvátily téměř celou Evropu. Její kořeny tkvěly již dávno v minulosti, v okamžiku, kdy se roztočila kola prvních strojů manufaktur, kdy na Bastile zavlál červenomodrobílý prapor s hesly volnosti, rovnosti a svobody.
Byly to události, kdy se masy postavily proti bodákům monarchistických armád, aby uvolnily cestu novým výrobním silám, aby odstranily středověké vztahy mezi lidmi a státem, aby nastolily právo jednotlivce jakožto svobodného člověka společnosti. Byla to řada revolucí v průběhu roku 1848, které „hlučně a neorganizovaně vyhlásily osvobozeni proletariátu – toto tajemství XIX. století“ (K. Marx). Na obou stranách vešly do boje na statisíce bojovníků a pro český lid je dění roku 1848 důležité, neboť byl spoluúčastníkem tohoto pokrokového zápasu evropského obyvatelstva.
Habsburská monarchie byla slepencem navzájem si cizích národů. Byly udržovány v hranicích císařství násilím, středověkým tmářstvím státního aparátu, přísností všeovládající katolické církve a především hlubokou hospodářskou zaostalostí, založenou na nevolnické závislosti dělníka a rolníka vůči držitelům výrobních nástrojů a půdy. Není divu, že se ve čtyřicátých letech zvyšovala nespokojenost lidových mas i pokrokové inteligence. V této nespokojenosti se objevovaly rozpory hospodářské, politické, národnostní í kulturní.
Revoluční plamen vzplál v červnu 1848 v Praze, v níž právě zasedal Slovanský sjezd — kongres zástupců rakouských Slovanů, jež si dal za cíl vyřešit postavení a práva slovanských národů v monarchii habsburské i mimo ni. Revoluci v Praze předcházelo v březnu vystoupení vídeňského lidu, jež vedlo k odstoupení reakčního kancléře Metternicha; v Uhrách vznikla nezávislá uherská vláda, v Miláně lid donutil Radeckého stáhnout se do severoitalských pevností.
V Čechách pod vlivem březnových události vznikl Národní výbor, politický orgán české buržoazie, začaly se zakládat Národní gardy a ozbrojené studentské legie. Pouze povstání v Krakově bylo potlačeno. Březen 1848 byl bezesporu úspěšnou předehrou revoluce a ukázal sílu lidových mas. Kontrarevoluce ustoupila, avšak zbraně nesložila — Krakov byl příkladem, jak hodlá situaci řešit i jinde. I když v květnu ještě musela kapitulovat před požadavky vídeňského lidu, Praha se měla o tom brzy přesvědčit. Do Čech se obrátily protirevoluční síly. Mohly využít hlubokých rozporů uvnitř vedoucí politické síly — buržoazie, mohly využit nacionalistických třenic, nejednotnosti a neorganizovanosti českého politického života. Rakouská moc se na očekávané povstání v Praze připravila — potom je sama vyprovokovala, aby je tím energičtěji zlikvidovala a uvolnila si ruce k boji proti dalším ohniskům revoluce v habsburské monarchii. Je zarmucující, že právě česká liberální buržoazie se ji v tom stala účinnou pomocnicí.
Jak probíhaly boje v Praze v červnu 1848?
1. a 2. ČERVNA: Pražská vojenská posádka, v jejímž čele stojí maršálek Windischgrätz, osvědčený reakcionář, obnovuje dělostřelecká palebná postavení na Petříně, Hradčanech a na Vyšehradě. Děla jsou umisťována do postavení a jejich hlavně míří na Staré Město. Denně od 5 do 21 hodin procházejí ulicemi zesílené vojenské hlídky bez ohledu na dosud povolenou strážní pořádkovou složku Národní gardy — ozbrojeného orgánu buržoazie. Tato opatření vedou k nervozitě zvláště u radikální buržoazie a u studentů přímo k bouřím. Je to výsměch Wíndischgrätze všem demokratickým silám.
ÚTERÝ 6. ČERVNA: Na pláni u karlínské Invalidovny se koná velká přehlídka pražské posádky. Windischgrätz je nadšeně oslavován vojáky (mezi nimiž bylo jistě i mnoha Čechů). Může se spolehnout na své síly. Svědčí o tom i veřejné prohlášení příslušníků posádky obyvatelstvu. To už byla otevřená výzva.
NEDĚLE 11. ČERVNA: Windischgrätz přijímá delegaci studentů. Ti mu předává ji požadavek: vydat studentským legiím dva tisíce pušek, osmdesát tisíc nábojů, baterii děl. Delegace byla přijata velmi nepřátelsky a odmítnuta. Pražské posádce vyhlášena pohotovost. V universitní aule se scházejí studenti a ozývaji se prvé výzvy: barikády!
PONDĚLÍ 12. ČERVNA: V toto svatodušní pondělí byla v rámci Slovanského sjezdu slavena na Koňském trhu (dnešním Václavském náměstí) u sochy sv. Václava mše. Po mši se rozšířilo mezi účastníky (mezi nimiž bylo přes 2000 dělníků) volání: Okolo Windischgrätze! Měla to být demonstrace a oblíbená kočičina pod okny pražského velitelství v Celetné ulici. Ozbrojené studentstvo se sešlo zatím u Klementina. Dva proudy účastníků mše se vydávají do Celetné. Jeden proud jde přes Příkopy, druhý přes Staroměstské náměstí. Proud jdoucí přes Příkopy zabočil Prašnou branou. U velitelství se setkal s oddílem granátníků, který šel z kasáren na velitelství střídat stráž. Z neznámých příčin došlo k potyčce a velitel granátnického oddílu por. Jablonski dal vojsku povel bodáky rozehnat lid. Zatím do boje zasáhl i druhý proud demonstrantů ze Staroměstského náměstí a další oddíl granátníků z budovy velitelství. V tomto střetnutí bylo přes 50 lidí zraněno. Rozlehlo se heslo: Vzhůru na barikády!
Windischgrätz vyhlásil posádce poplach. Velitel Národní gardy kníže Lobkovic i purkmistr Wanka marně vyzývají ke klidu. Povstání se však již nedalo zadržet. Během dne vzniklo v ulicích 200 až 400 barikád! Jedna z největších byla v Celetné ulici (v ústí Staroměstského naměstí), a to do výše prvního poschodí domů. Zbraně si bojovnici opatřovali jednak přepadáváním vojenských hlídek, zabíráním úředních městských skladišť a strážnic, ze šlechtických sbírek, ba i násilím od oddílů Národních gard. Jádrem obrany byla budova Klementina a zároveň i jakýmsi štábem revoluce, i když o nějakém jednotném velení je těžko bohužel mluvit. Příslušníky studentských legií a spolků bylo vidět téměř na všech barikádách, a to i studenty polské a vídeňské. Vedle studentů to byl pražský proletariát, který tvořil hlavní kádr bojovníků. Členové Národní gardy a měsťané se na barikádách nevyskytli téměř vůbec. Windischgrätz věděl, že revoluce má nedostatek zbraní. Proto byl rozhodnut energicky povstání zlikvidovat. Nařídil dělostřelectvem a kolonami vojska útočit na barikády a uvolnit cestu Celetná — Příkopy — Národní třída (dnešní) — řetězový most – Malá Strana. Vojska úkol provedla do večera. Barikády na této trase byly rozmetány a jejích obhájci pronásledováni jezdectvem. Vojsko proniklo Celetnou také na Staroměstské naměstí a přes Ovocný trh na Příkopy. Bylo dobito i Karolinum. V podvečer studenti zajali u Klementina císařského mistodržitele hrabete Thuna, který šel projednávat s nimi kapitulaci.
ÚTERÝ 13. ČERVNA v 5,00 h. vypršela lhůta daná vojskem – vyklidit barikády z ulic. Proto znovu byly zahájeny boje, zvláště na Staroměstském náměstí, kde na vojsko bylo stříleno z barikády u radnice a z radniční věže. Posádce během noci došly posily z Terezína, Pardubic, Žatce a odjinud, takže Windischgrätz měl k dispozici na 40 000 mužů. Naděje studentů na pomoc i venkova se nesplňovala. Během dne docházelo jen k menším půtkám. Národní garda se zcela přiklonila k vládní moci a střežila pořádek na Malé Straně. Jen někteří jednotlivci přešli k revoluci. Dopoledne zasedala na radnici porada buržoazních předáků — liberálů a vyslala k Windischgrätzovi delegaci k jednáni o zastavení bojů. Windischgrälz uložil poměrně mírné podmínky. Vojsko z levého břehu Vltavy dále postřelovalo pravý břeh.
STŘEDA 14. ČERVNA: Do Prahy přijeli z Vídně vládní komisaři, aby vyjednali zastaveni bojů. Byli opatření plnými mocemi, mezi nimiž bylo i odvolání Windischgrätze. V jednání však nedošlo k výsledku. Windischgrätz se rozhodl k nové taktice: aby zamezil ztrátám vojska v pouličním boji, stáhl jednotky na Malou Stranu, odkud ovládl protější břeh svými bateriemi.
ČTVRTEK 15. ČERVNA: Vojsko časně ráno přešlo přes řetězový most a karlínský viadukt na levý vltavský břeh. Na lid to působilo optimisticky a zavládla radostná nálada. V 8.00 h. však byla zahájena dělostřelecká palba zvláště na Mosteckou věž a Klementinum. Windischgrätz, podporován svými jednotkami, odmítl odstoupit.
PÁTEK 16. ČERVNA: Den byl ve znamení jednání. Podle nich měly být barikády odstraněny, avšak to se dělo jen velmi liknavě, většinou z iniciativy Národní gardy a buržoazie. Windischgrätz vydal ultimatum: nobudou-li barikády do 12.00 hodin 17.6. odstraněny, zahájí bombardování. Ještě v podvečer však došlo k přestřelce a byl vydán rozkaz k palbě. Při ní byly zapáleny staroměstské mlýny a vodárna. Oheň zuřil celou noc.
SOBOTA 17. ČERVNA: Obyvatelstva se zmocnil strach z dalšího bombardování. Zvlášť měšťané a konzervativní politici v čele s Palackým i Havlíčkem naléhají na revoluční studenty a dělniky, aby okamžitě zastavili boj. Windischgrätz je pánem situace a odmítá nabídky na jednáni. Přeje si bezpodmínečnou kapitulaci. Děla i dále postřelují Prahu, kde však veškerý odpor již ustal a boje skončily. Praha se vzdala a svůj boj zaplatila několika desítkami padlých. Po skončení bojů vtáhlo vojsko do svých bývalých sídel ve vnitřní Praze a nad místem byl vyhlášen stav obležení. Zahájila činnost vyšetřovací komise a do 3. 7. zatkla na 230 osob. Hlavní představitelé povstání (Fastr, Frič, Sladkovský, Kampelík a jiní) však uprchli z města.
Potlačením pražského povstání se ukázalo, jak je rakouská moc ochotna přizpůsobovat se pokrokovým požadavkům. V Praze vystoupila reakce poprvé proti revoluci zbraněmi. Pluky, které rozmetaly pražské barikády, za čas znovu nastoupily proti barikádám vídeňským i budapešťským. Reakce slavila dočasně úspěch, a to i na jiných bojištích. Otázka revoluce je na čas odsunuta. Absolutismus se na čas upevnil. Avšak následující léta, v nichž se upevňuje především organizace evropského praletariátu, řeší všechny otázky, které r. 1815 nebyly vyřešeny. Návodem bylo dílo, které ne náhodou vyšlo v předvečer r. 1848 – „Manifest komunistické strany“ Marxe a Engelse. Silami tohoto nového revolučního proudu se stal proletariát a jeho dělnické strany věrny bojové výzvě: Proletáři všech zemí — spojte se!