Kdo měl přijít po Leninovi ? (1)

lenin1„Soudruh Stalin soustředil ve svých rukou nesmírnou moc, a já si nejsem jist, dokáže-li vždy dost obezřetné této moci používat,“ napsal V. I. Lenin roku 1922. Proč vlastně nebylo přihlédnuto k Leninovu názoru na Stalinovo odvolání z funkce generálního tajemníka? 

Mohl ho někdo v této funkci nahradit už ve dvacátých letech? To jsou otázky, které sovětská historická literatura prakticky neosvětlila. Odpovědět na ně se pokouší doktor historických věd Nikolaj VASECKIJ.

Začínají dvacátá léta. Občanská válka právě skončila. V zemi panuje hospodářský chaos. V březnu 1921 se schází X, sjezd KSR(b), který se usnáší o přechodu od politiky „válečného komunismu“ k nové ekonomické politice (Nep), jež nahradí všeobecnou dodávkovou povinnost (1) naturální daní. Nep také měnil direktivně voluntaristické metody řízení národního hospodářství na převážně ekonomické páky. To vše přispělo k oživení ekonomického života.

Sovětskou zemi a komunistickou stranu však čekala nová zkouška. V. L Lenin vážně onemocněl a byl nucen 16. prosince 1922 odejít na zdravotní dovolenou, z níž se už nevrátil

„TROJKA“

Kromě Lenina byli členy politického byra strany J. V. Stalin, L B. Kameněv, L. D. Trockij, G. J. Zinovjev, A.I. Rykov, M. P. Tomskij. Sedmým členem se stal po Leninově smrti roku 1924 N. I. Bucharin.

V politické zprávě ÚV KSR(b), kterou na jaře 1923 přednesl Zinovjev (2), se pravilo: „Budeme muset pokyny Vladimíra Iljiče nahradit kolektivní prací.“

Zinovjev však nebyl upřímný. Neměl vůbec na mysli práci celého ústředního výboru, nýbrž především jeho určité části, takzvaného jádra, které tvořili Stalin, Kameněv (3) a sám Zinovjev. Už od roku 1917 spolupracovali ve straně a osobně se přátelili. Stalin a Kameněv byli společně v sibiřském vyhnanství a po únoru 1917 se z něj také společně vrátili. Dlouho zastávali stejná stanoviska, k nimž měl blízko i Zinovjev.

V říjnu 1917 se Stalin přičinil o to, aby Zinovjev a Kameněv nebyli vyloučeni ze strany, jak požadoval Lenin za to, že se postavili proti Leninově orientaci na ozbrojené povstání a Prozatímní vládě vyzradili plány bolševiků.

A konečně všechny tři spojovalo ještě jedno pouto: boj proti společnému protivníkovi, který se zvlášť dychtivě bral o první místo ve straně a státu — Trockému. „Trojka“ se v čele politického byra nejen pokusila chopit se funkce hlavního řídícího centra, ale také se všemožně snažila, aby se k reálné moci nedostali jiní členové politického byra.

Jak si „trojka“ rozdělila funkce a povinnosti? Zinovjev byl hlavním řečníkem. Kameněv už za Leninova života předsedal zasedáním politického byra. „Všechny formulace otázek, všechna rozhodnutí vycházejí z jeho úst, on je formuluje a tajemník soudruh Gljasser zapisuje,“ podělil se o své pozorováni na jednom ze sjezdů K. J. Vorošilov*. Kromě toho se Kameněv považoval za „muže pověřeného celkovým řízením našeho hospodářství“.

Když se stal Stalin generálním tajemníkem ÚV, soustředil se na práci aparátu. „Soudruh Stalin má v rukou aparát a může jím pohybovat a disponovat,“ říkal rovněž Vorošilov. Stalin se ujal ještě další, neméně důležité politické funkce, totiž výběru a rozmísťování vedoucích i místních stranických kádrů. Zásady tohoto výběru formuloval takto: „Mluví se o neshodách a třenicích v guberniích. Musím říci, že neshody a třenice mají kromě záporných stránek i kladné stránky.

Hlavním pramenem neshod a třenic je to, že se gubernské výbory snaží v sobě vytvořit semknuté, pevně stmelené jádro, schopné plynulého řízení. Tento cíl a tato snaha jsou zcela zdravé a oprávněné.“

Tento zajímavý názor dosvědčuje, že Stalin podporoval „praxi neshod“. A když se na podzim 1921 dostal Zinovjev v Petrohradě do konfliktu s většinou gubernského výboru, jehož členové nelibě nesli, že Zinovjev nehodlá dbát názorů jiných komunistů, postavil se Stalin jednoznačně za Zinovjeva. Roku 1923 zašel ještě dál: „Není třeba dokazovat, že kdyby takových vedoucích skupin v gubernských výborech nebylo, kdyby bylo všechno zřízeno tak, aby se ,dobří‘ i ,špatní‘ vzájemně vyrovnávali, neměly by gubernie žádné vedení…“ To už byla nezastřená polemika s Leninem, který hájil nutnost vytvořit podmínky pro svornou práci kádrů právě se zřetelem k osobním vlastnostem lidi, k „jejich nátuře“.

Pokračování

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *