Machiavelli

 

machiavelliNiccolo Machiavelli – renesanční filozof, politik, historik, literát a vojenský odborník z Florencie, jenž žil v letech 1469-1527. Proslul zejména dílem Vladař, které vyvolalo velký ohlas v politice a diplomacii, když popisuje, jak získat a udržet si moc.

 

Jeho jméno kráčí dějinami již přes pět set let jako synonymum pro vychytralost, faleš a zrádnou politiku. Shakespeare ho označoval za »lotra«. Nenáviděli ho moralisté všech odstínů, stejně jako liberá-lové a konzervativci, ba i mnozí radikální revolucionáři. Edmund Burke – britský estetik, publicista a politik z druhé poloviny 18. století – tvrdil, že »odporné poučky machiavellistické politiky« spatřuje pod rouškou demokratické tyranie francouzské revoluce. Pruský král Fridrich II. (1740-1786), kterému nelze upřít ani vojenský talent, ani diplomatické umění, psal ve svém spise Antimachiavelli, že »Niccolo Machiavelli vnesl malomocenství do politiky a vytkl si za cíl rozvrátit pravidla zdravé morálky«. Anglický diplomat 16. století Sir Henry Watton se odvolával na Machiavelliho, když představil svojí břitkou definicí role vyslance: »Vyslanec – to je dobrák poslaný do ciziny, aby tam lhal ve prospěch své země.« Ze všech stran, zprava i zleva, zdola i shora, se tedy stále ozýval stereotypní refrén, že zlořády machiavellismu jsou jedním z nejhorších nebezpečí ohrožujících morální základ veřejného života.

Florenťan

Co – anebo lépe řečeno, kdo – se vlastně skrývá za takovou nehezkou pověstí? Je to oprávněná kritika, která se snáší na hlavu Florenťana? Nebo jde o historické nepochopení muže, jenž je inspi-rátorem jiného myšlení, než je běžné, tedy myšlení o státním zájmu, který nemá a nemůže mít jiný cíl než sebe sama?
Machiavelli žil v éře vrcholné renesance. Pocházel z rodiny právníka žijící v Oltramu, chudší čtvrti na levém břehu Arna ve Florencii. Není bez zajímavosti, že ve stejném roce jeho narození se k moci dostala významná osobnost italských dějin – Lorenzo Medicejský, zvaný II Magnifico (Velkolepý). Díky jeho péči o příznivé klima pro rozvoj kultury, vzdělanosti a umění vyrůstaly ve Florencii budoucí světové »hvězdy« ve svých oborech, nechť je to Leonardo dá Vinci,
Michelangelo Buonarroti nebo Sandro Botticelli či konec konců i sám Niccolo Machiavelli.

Štěstí u žen

»Proč jsme my, lidé, tak slabí?« ptal se mladý Niccolo z pódia pro herce na florentinském náměstí Piazza della Signoria před houfem divákům a hned si sám odpovídá: »Protože nepředvídáme bouři, když je pěkné počasí.«
A vzápětí položil přihlížejícím další otázku: »Co je to bohatství?«

Lidé se vzájemně překřikovali, jak se chtěli vyjádřit. Ale žádná odpověď Niccola neuspokojila, a tak vykřikl: „Bohatství jsou úspory mnohých v rukou jediného.«

Lidé se smáli a okamžitě pochopili, když viděli, že se Machiavelli přitom ohlédl k domu mocného a obávaného rodu Medici. Během studentských let mladík bavil okolí i sám sebe tímto způsobem. Podle dnešní terminologie to vlastně byl bavič. Také se velmi rád a často zúčastňoval večírků, které jeho vrstevníci nazývali „rozhazovačné pitky«. Ale rovněž psal drobné básně a epigramy. Těšil se pověsti pohledného mladíka. A měl štěstí u žen.

»Nejlaskavějšíze všech stvoření jsou ženy,“ řekl v kruhu svých četných obdivovatelek, kterým však ztuhl úsměv, když dodal: »A také nejnepříjemnější.«

Diplomatem florenské republiky

Machiavellimu bylo asi devětadvacet let, když byl 19. června 1498 jmenován druhým kancléřem florentské republiky. Nešlo sice o žádný významný politický post, ale v jeho případě se určitě jednalo o zajímavou rozhlednu k pozorování politického dění. Absolvoval několik diplomatických misí. V roce 1500 byl u francouzského krále Ludvíka XII. O rok později si vzal za ženu Marierru di Luigi Corsini. V roce 1502 ho přijal kníže Césare Borgia. Machiavelliho tento muž fascinoval. Obdivoval jeho rozhodnost, energičnost a neúnavnost. Machiavelli se dostal i do Vatikánu s misí u papeže Julia II. To se psal rok 1506 a za dva roky byl přijat u samotného císaře Maxmiliána l. Šlo o stejného monarchu, jenž svému vnukovi Ferdinandovi zajistil nárok na Čechy a Uhry. Mimořádně bystrý pozorovací talent a kvalita zpráv přinesly Machiavellimu řadu uznání a pochval. Není divu, vždyť ve svých analýzách kladl důraz na objektivní zjištění hospodářsko-politické situace a poměru politicko-mocenského rozložení sil. V charakteristice vůdčích osobností zkoumal pohnutky jejich rozhodování, plynoucí často ze zvláštností jejich povah. Patří mu zásluhy za kapitulaci Pisy i za následné uzavření spojenectví. Krok za krokem poznával, že politika nemá nic společného s emocemi, že je úspěšná jen tehdy, když je účinná, bez ohledu na použité prostředky.

Racionální myšlení

Cíl ospravedlňuje prostředky a úspěch je završením  a chválou díla. Tak může znít jedna z možných definic toho, co Niccolo Machiavelli hodlal sdělit. V jeho době byla Itálie stále ještě naplněna renesanční pýchou a na všechny ostatní pohlížela jako na „barbary« . Ale tito „barbaři« celkem bez problémů Itálii dobývali a využívali jejích slabostí. Machiavelli chtěl Itálii pozvednout z hlubin – naději spatřoval v rodu Medicejů – vlast byla pro něho božstvem a její vůle a zájem ^nejvyšší zákon «. Poznával, že svět není řízen nadpřirozenými silami a náhodami, nýbrž silou lidského ducha spojenou výslednicí s působením sil přírody. Politika a umění vládnout se tedy rozvíjejí v reálném světě. Je třeba poznat a zvládnout tyto síly, které hýbou světem. Ale Machiavelli nehodlal propagovat bezohlednost či krutost. Říkal, že morální odpovědnost státu je v cíli – nikoli v prostředcích -, nesmí se řídit vášní či fanatismem, nýbrž jen a pouze racionální úvahou.

Il Principe

Své stěžejní dílo (Vladař) Niccolo Machiavelli dokončil v roce 1513. Ale nedal souhlas k jeho zveřejnění. Na světlo světa se dostalo až pět let po jeho úmrtí, tedy v roce 1532. A hned se stalo velkou senzací. Na jeho obsahu i formě Machiavelli prokázal, že je vskutku jedním z nejvýznačnějších politických myslitelů, jenž odhaluje skutečné základy „realistické « politiky všech monarchů- vladařů, kteří upevňují svou moc všemi prostředky – „dovolenými« i „nedovolenými«. S cynickou otevřeností a bez ohledu na všechny morální důvody vykreslil typ monarchy, jemuž je všechno dovoleno v zájmu jediného cíle, totiž neomezeného rozšíření vlastní moci. Když však Machiavelli zbavoval svého vladaře všech mravních zábran, toužil po tom, aby bylo využito ctižádostivosti a ziskuchtivosti italských vládců v zájmu sjednocení Itálie. Z tohoto hlediska podřídil teorii diplomatického umění zásadě »státního zájmu«.

Ideální státník

Od státníků požaduje Machiavelli dodržování vlastního slova. Musí si umět získat úctu. To znamená, že nemají zaujímatobojaká stanoviska a bez výhrad se stavět na tu nebo onu stranu. Někdy musí být tvrdí, ale jen v rozumné míře. Mají si uchovat takovou vážnost, aby nikoho ani nenapadlo je klamat a podvádět. Mají-li volit mezi popularitou a respektem, je vždy lepší zvolit to druhé. Musí pečovat o svobodnou vůli občana. Svobodná vůle člověka není pro Machiavelliho prázdný pojem. Věří, že člověk si může svými schopnostmi vydobýt odpovídající postavení. Ale musí se také umět přizpůsobit měnícím se podmínkám, které sám ovlivnit nemůže. Je tedy Machiavelli aktuální?

Michal RYBIN

 

Archiv NoS

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *