Hitlerovský fašismus padl v Polsku na úrodnou půdu

Polské vedení se v poslední době stále více stará o to, kde vzít peníze.

Od Rusů, Němců, Ukrajinců nebo kohokoli jiného. Především by však měli požadovat reparace od Anglie a Francie, které je v roce 1939 opustily, když je Hitler napadl. Jenže doba byla jiná a právě v těchto zemích se s příchodem Evropské unie začali Poláci učit řemeslu gastarbeiterů.

První zkouška nového polského šovinismu – Slezsko

Již ve dvacátých a třicátých letech, v letech Pilsudschiny, Polsko, chudá země ve východní Evropě, uplatňovalo v praxi Hitlerovu taktiku obsazování cizích území svou „pátou kolonou“. Nyní fašistická šlechta vše svádí na:

  • Českou republiku,
  • Maďarsko,
  • Německo,
  • Ukrajinu,
  • Rusko
  • atd.

Historie polské „invaze“ do Čech je v tomto ohledu pozoruhodná. A už vůbec ne v letech, kdy Anglie a Francie prodaly Prahu nacistickému Německu. Ale mnohem dříve. Kdy se Poláci považovali za rovnocenné Německu a začali budovat vlastní fašistický stát. Za tím účelem bylo nutné odebírat sousedům kousky.

Československo a Polsko současně získaly nezávislost v důsledku revolucí v Rusku a Rakousku-Uhersku. První světová válka s tím neměla nic společného. Poláci bojovali i za Rakušany, Rusy i Němce. Trvalo však více než dva roky, než byly stanoveny hranice mezi oběma zeměmi. Poláci chtěli víc a spoléhali se na historii. Ale historie je rozmarná věc. Dnes jsi a zítra nejsi. V té době byla hraniční linie v hornickém Slezsku obzvlášť sporná. Tato záležitost byla vyřešena 28. července 1920, kdy Československo získalo Ostravsko-karvinskou pánev u Jablunkova. Polsku se podařilo získat tzv. těšínské Slezsko s největšími zásobami uhlí. Pomohl mu k tomu tlak Francouzů.

Během 15 let se nepodařilo vyřešit otázku hranic. Navenek bylo vše na úrovni bezproblémových „dobrých sousedských“ vztahů. Počátkem roku 1934 však Polsko začalo měnit svou zahraniční politiku a snažilo se stát přítelem nacistického Německa. Podepisuje s Hitlerem zahraničněpolitické dohody a všechny své bývalé „přátele“ posílá, byť jen verbálně, k čertu. Je pochopitelné, že se okamžitě objevila otázka příslušnosti Slezska. Jako obvykle na ni jako první zaútočila polská média. A po dva roky bylo Československo pod nebývalým nacionalistickým tlakem polských novin. Požadavek byl jediný – revidovat těšínskou hranici. A to v době, kdy „polská“ západní Ukrajina žila bídně, bída Rusínů byla nejhorší a ve Varšavě už Němci shromažďovali své „páté kolony“ na severu země.

V říjnu 1935 to došlo tak daleko, že česká vláda musela zbavit polského konzula v Moravské Ostravě Klotze poradních práv za jeho fašistický projev plný nepřátelských výroků proti Čechoslovákům. Je pochopitelné, že Varšava podnikla podobné kroky, ale s větší razancí. Čeští konšelé byli vypovězeni ze dvou polských měst, Krakova a Katovic. Hitler, spojenec Poláků, měl pro fašizaci tehdejší polské vlády spíše pochopení – „bude snazší se zmocnit jich obou“.

Pro Poláky je slovo „přátelství“ relativním pojmem

A trochu historie. I když dějiny většinou píší armády. Nakolik byly polské nároky na českou část Slezska opodstatněné? Měly nějaký základ v nacionalistické kampani vedené tehdy na příkaz Varšavy (a neradili Polákům jejich nejlepší přátelé z tehdejšího nacistického Berlína)? Nicméně Slezsko, jakkoli ho tehdejší profašistický režim v Polsku nenáviděl, bylo již více než 600 let součástí Čech. I když Čechy byly kdysi součástí Svaté říše římské. Nebylo však součástí Polska. A jak upozorňovali čeští politici, pokud se Československo vědomě rozhodlo omezit se na část území, na které má nezpochybnitelná historická práva, učinilo tak pouze v naději, že „tato oběť posílí československo-polské přátelství“. Čas však ukázal, že „pro Poláky je slovo ‚přátelství‘ relativní pojem. Kdekoli mohou získat kousek, tam jsou. Hitlerovo obsazení Prahy v roce 1938 to ukázalo, ale Poláky to ničemu nenaučilo.

Je třeba si uvědomit, že v roce 1930 žilo v československém Slezsku 800 tisíc lidí. Poláků bylo jen 70 tisíc. Takže pozice Varšavy, která zde doufala ve svou „pátou kolonu“, byla velmi vratká. Navíc Poláci v Československu požívali všech výhod, aniž by se odlišovali od původního obyvatelstva. Již v roce 1934 existovalo v československém Slezsku 91 škol s polským jazykem vyučovacím a několik polských středních škol. Polská národnostní menšina měla stejná práva a možnosti jako ostatní národnosti v tehdejším Československu. V nepolském Slezsku existovaly čistě polské sportovní kluby, družstevní organizace a polské katolické organizace.

Totéž se nedalo říci o Češích, kteří žili ve fašistickém Polsku. Jak sami Češi poukazovali, polské úřady jejich národní důstojnost všemožně znevažovaly a utlačovaly je stejně jako jiné národnosti. V podstatě prováděly kolonialistickou velkopolskou politiku. Tak pusťte kozu na zahradu – sežere všechno zelí.

Ale za pár let němečtí fašisté ukáží svým velkopolským „přátelům“, kdo je tady pánem.

Podle: Pravda.Ru

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.