90. let Říjnové revoluce (13)

logoCo lze ještě říci o Leninové činnosti mezi 19. a 25. říjnem?

Lenin ze svého ilegálního bytu pozorně sledoval složeni delegátů, kteří se sjížděli do Petrohradu na II. všeruský sjezd sovětů. Vzpomíná Nikolaj Podvojskij: "K 19. říjnu se do Petrohradu začali sjíždět delegáti na II. sjezd sovětů. Lenin velmi napjatě a pozorně sledoval stranické složeni delegátů. Žádal, aby mu dvakrát denně posílali bulletiny s údaji mandátní komise sjezdu o stranické příslušnosti přijíždějících delegátů. Ve svém ilegálním bytě ve Vyborgské čtvrti si Lenin podle zpráv Sverdlova a Stalina vedl velmi přesnou evidenci: kolik je zaregistrováno bolševiků a těch, kteří jsou na jejich straně, a kolik je v opačném táboře. Lenin určuje, jaký bude vzájemný poměr sil na sjezdu, až mu bude předána veškerá moc… Vzpomínám si, že 19. října bylo v tomto přehledu 319 bolševiků, kolem 180 smířliveckých delegátů a kolem 100 levých eserů.
Je při tom nesporné, že převaha našich sil, která se projevila hned v prvních dnech příjezdu delegátů, byla pro Lenina velmi důležitá při řešení otázky přípravy a uskutečněni povstání."

Je třeba dodat, že právě v tomto období byl Lenin těsně spjat nejen se stranickými organizacemi Petrohradu, ale i mnoha jiných měst země. Udržoval spojení s revolučními námořníky z Kronštadtu, s vojáky z Uralu, s pracujícími na Sibiři, v Gruzii, v Ázerbájdžánu, v Pobaltí, v Bělorusku, s moskevskou, kurskou, vjatskou, ufskou, kalužskou, rostovskou a dalšími stranickými organizacemi bolševiků.

V noci z 20. na 21. října se Lenin setkal s vedoucími Vojenské organizace při ÚV SDDSR(b) Antonovem-Ovsejenkem, Něvským a Podvojským. Dochovaly se nějaké záznamy o tomto důležitém setkání?
Ano, dochovaly. Máme poměrně podrobné vzpomínky samotných účastníků setkání. Myslím, že bude užitečné a poučné, když se s nimi seznámíme. Tlumočí totiž nejen živou atmosféru oné doby, ale i to, o co se zajímal Lenin a co mu v předvečer ozbrojeného povstání dělalo nejvíce starostí.

Vladimír Antonov-Ovsejenko: "Uváděl jsem, že jsme v Pitěru (Petrohradě) mnohem silnější, než se zdá. Severní sjezd ukázal, že okolní posádky jsou také s námi. Mám na mysli situaci ve Finsku. Námořníci z velkých lodí jsou naladěni velice revolučně,
část pěchoty také, ale posádky některých minonosek a ponorek jsou málo spolehlivé… Iljič mne přerušil:
– Nelze poslat všechno loďstvo k Pitěru?
– Ne. Nedovolí to situace na moři. Potom velké lodě se bojí ponorek a minonosek. A nakonec námořníci nebudou chtít odkrývat frontu. – Musí přece chápat, že revoluci hrozí větší nebezpečí v Pitěru než na Baltu!
– Moc to nechápou.
– Co se dá udělat?
– Je možné poslat dvě – tři minonosky na Něvu a k tomu vybraný oddíl námořníků a lidí z Vyborgu. Tak tři tisíce.
– To je málo, říká Iljič nespokojeně a s výčitkou.

– Nu a co Severní front?

– Podle hlášení jeho představitelů tam vládne velké nadšení a dá se odtud očekávat velká pomoc proti útvarům, přesunutým z jiných front. Pro upřesnění by ale bylo dobré tam zajet.

– Zajeďte. To nelze odkládat.

Takové aktivní a jasné Iljičovo stanovisko povzbuzuje a zahání pochybnosti… Ano, je třeba se rozjet ,plnou parou‘."

Vladimír Něvskij: "Projednali jsme s Vladimírem Iljičem stav našich vojenských sil a dospěli jsme k závěru, že se musím okamžitě vydat do Helsingforsu a Vyborgu, abych vypracoval s našimi soudruhy jednotný plán akcí a hlavně zajistil podporu dělostřeleckých útvarů, které se nacházely ve Vyborgu.

Moje cesta se měla uskutečnit urychleně a tak, abych se do 24. října, na kdy byl stanoven začátek povstání, vrátil… Velmi jasně a přesně jsem cítil, že zde, vedle mne sedí vůdce, mohutně intelektuální centrum, od kterého se táhnou tisíce nití k nám všem a ke kterému se zase neviditelně a tajně sbíhají ty organizační spoje a ta vůle, bez nichž je každá velká věc nemyslitelná."

Nikolaj Podvojskij: "…Přistoupil jsem k charakteristice situace v petrohradské posádce a v Rudé gardě. Vyložil jsem podrobně všechno, o čem jsem dnes hovořil na poradě stranického aktivu Petrohradu a Vojenské organizace. Po vysvětlení situace ve vojenských jednotkách jsem přešel k Rudě gardě. Uvedl jsem, že dělníci žádají den ze dne stále naléhavěji zbraně. Stoupl počet mládeže, která se hlásí do Rudé gardy…

– Jakou sílu má revoluce! řekl se zvláštním uspokojením Vladimír Iljič.

– Teď je nejdůležitější, abychom jí využili k vítězství. A bez vojenské vědy se zvítězit nedá!

– Dnes je nadmíru závažné, pokračoval Lenin, abychom vybrali jádro obětavých dělníků, zvláště mládeže, kteří by byli ochotni položil život, ale neustoupit, nevzdat pozice. Je třeba z nich předem sestavit zvláštní oddíly, které obsadí telefonní ústřednu, telegraf a hlavně mosty…

Srdečně jsme se rozloučili. Bylo už hodně po půlnoci. Pospíchal jsem nazpět jako by mi narostla křídla. V hlavě mně jako kladivem bušila Leninova slova: Masy jsou na naší straně. Je třeba je vojensky organizovat. Dát jim do rukou co možná nejvíce zbraní – to je třeba…

Vladimír Iljič vytyčuje program povstání a jako geniální stratég vypracovává jeho plán. Realizaci tohoto plánu řídil sám jako vrchní velitel."

Pokračování

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *